VYBERTE SI REGION

Ital, co dal Praze maraton, ho sám nikdy neběžel

Praha - Zakladatel Pražského mezinárodního maratonu Carlo Capalbo v rozhovoru pro Deník. /AKTUALIZOVÁNO/

8.5.2009
SDÍLEJ:

Carlo CapalboFoto: GetPhoto/Martin Sidorják

Maraton je jako život. Příběh o touze, naději, čekání, bolesti i naplnění. S velkolepými kulisami i obrovitým ansámblem.

Praze ho dal Carlo Capalbo. Ital vizáží, řečí i gesty. „Trošku blázen na svobodě, ale věřím mu,“ řekl legendární běžec Emil Zátopek na zahradě svého trojského domku před patnácti lety po jeho prvním pražském podniku.

Kdy konečně vy sám maraton poběžíte?

Když jsem byl mladý, to už je pár let, sportoval jsem. Hrál jsem volejbal a ragby, běžel jsem třikrát půlmaraton…

Ano, vím. Ale já myslím celý - 42, 195 metrů.

Kdy poběžím? Rád bych běžel půlmaraton v Lisabonu…

A maraton?

Možná rok nato (úsměv).

Opravdu, ruku na to?

Mám tréninkový plán, chystám se na listopad do Lisabonu, krásné město a dobrý termín pro mě.

Ale co běžet v Praze, to by přece vypadalo stylově. Při prvním ročníku jste dostal symbolické číslo jedna, teď patnáct. A mohl byste ho ještě zkropit vlastním potem a krví.

Vypadá tu krásně, že jo (kouká z okna na kvetoucí ulice). Ale organizace mi dává zabrat, od sedmi ráno mám schůzky, asi by to nešlo.

Nestydíte se trochu?

To je fakt… Ale nechává mi to ještě možnost mít něco před se-bou, mít představy, těšit se na objevování. Vidím, co všechno to znamená běžet maraton. Ale ještě nikdy jsem to sám nezkusil.

Co pro vás maraton znamená? Kromě byznysu. Jak byste vystihl jeho fenomén?

Je to velmi zábavná záležitost. Podívejte, jediný sport, v němž můžete vyhrát, i když skutečně nevyhrajete. Kompletně mění celý obraz. Země, města, člověka.

Jak přesně?

Po revoluci tady nejprve probíhala ekonomická konsolidace. Do té doby se lidé váleli doma na gauči před televizory, teď začali pracovat. A taky se chtěli cítit líp. Jenže nemůžete si říct, zítra si zaběhnu maraton jako půjdu si zahrát fotbal s kamarády. Musíte o tom začít přemýšlet tři čtyři měsíce předtím. A začít myslet a žít pozitivně. Každý den. Cítíte se lépe psychicky, pak fyzicky. Maraton je fenomén, protože dává tuhle šanci všem, mně i vám, nejen profesionálům. Strávit tři, čtyři pět měsíců aktivního živo-ta. To je přece skvělé, ne?

Proč jste se vrhl na maraton? Oproti kolektivním sportům vyznává přece úplně jiné hodnoty, filozofii?

Bylo to hodně osobní rozhodnutí. Býval jsem velký šéf v korporátním světě. Když v něm žijete, najednou si uvědomíte… „život je krátka (česky)“. Přestanete být nerozvážný a chcete si ho líp zorganizovat. Bylo mi třiatřicet, vedl jsem druhou největší společnost, ale… Najednou se objevila jiná výzva, možnost změny.

Lepší nabídka?

Přemýšlel jsem, co chci já sám. Rád se bavím s lidmi, mám rád sport, ale třetí věc… Naneštěstí nemám dost kuráže. Kdybych ji měl, zachraňuju dnes v Africe lidi. Chtěl jsem něco vytvořit, co by uspokojilo mě i jiné lidi. Jsi šťastnější, když dostaneš zpět ten pocit, že jsi někomu něco dal.

A stěhoval jste se do Prahy. Do města, díky němuž vás otec v roce 1968 vystoupil doma z levicové strany a do té doby měl potíže s prací. Proto vás tak přitahovala?

Možná to je až příliš osobní. Někde tady uvnitř (buší se do hrudi) jsem se necítil nikdy jako příznivce pravice. Jasně, neříkám, že jsem komunista, ale díval jsem se doleva. Žili jsme v oddělených částech světa a moc o sobě nevěděli. A v roce 1993 jsem cítil nějakou krizi západních hodnot. Praha, které mě nějak přitahovala, mi dávala možnost jít do prostředí jimi ještě tolik ne-zasaženého, neznečištěného.

Šest týdnů jste pracoval pro Evropskou unii a pak se po dvou pivech s Gelindo Borlindem, olympijským vítězem ze Soulu 1988, rozhodli uspořádat maraton.

A po třech pivech málem udělali olympiádu! Řekli jsme si proč to nezkusit, takové krásné město.

V roce 1995 běžela v Praze při premiéře necelá tisícovka běžců. Kolik jste vydělal?

Vydělal (hlasitě se směje)? Stálo mě to dvanáct milionů.

Vlastních?

Jen šest, měl jsem tehdy tady malou konzultační firmu. Šest dali sponzoři. Rok nato jsme byli už jen čtyři mínus. Po pár letech plus jeden. Letos poprvé jdeme v součtu do černých čísel. Nula. Poprrrvé (česky). Začneme se sami sobě vyplácet.

Uvádíte roční obrat okolo šedesáti milionů korun. Kolik chcete utržit každý rok, abyste byl spokojený?

Pořád investujeme. Neřídím Ferrari, nebydlím ve velkém domě. Stavíme firmu, která má morální kód. Teď chceme získat zlatou známku pro půlmaraton (kredit pro nejlepší běhy světa, pozn. red.), to bude stát dalších nejmíň deset milionů. Když vyděláme deset korun, pět dáme do ní, pět rozdělíme mezi zaměstnance, kteří se mnou dělají deset, dvanáct let.

Co nabízíte vašim partnerům? Na rozdíl do Bostonu nejste nejstarší, oproti Londýnu ani největší, a ve srovnání s Berlínem ani nejrychlejší závod…

…chceme být ten nekrásnější, nejprestižnější. Nabízíme nejen maraton, ale spoustu doprovodných akcí a programů.

Proč u toho chybí výrazněji české firmy?

A jaké opravdu důležité mi řeknete? Prohlédněte si naše portfolium. Mění se, jsou tam ty nejvýznamnější firmy, můžeme si vybírat. Věřím v koncept Evropy. A proto tady máme partnery z různých zemí, jedničky z různých regionů.

Podle jednoho výzkumu údajně přinese maraton Praze miliardu korun ročně. Jak je to možné?

Průzkum nám dělala v roce 2007 univerzita v Hamburku s podporou Mezinárodního olympijského výboru. Na všechny naše běhy přijede asi devět tisíc běžců z ciziny. Včetně jejich doprovodů se počítá okolo dvaadvaceti tisíc lidí každý rok. Ti všichni tady cestují, bydlí, jedí, kupují si suvenýry. Přímý přenos se vysílá ve Francii, Brazílii nebo Jižní Africe. To je pro Prahu nejlepší byznys, o kterém vím.

Co vám za to dají?

Magistrát? Grant asi dva miliony korun, pomohou s uzavřením silnic… Za to mají deset tisíc procent zisku. Teď klesají všeobecně počty turistů. Ale počty návštěvníků maratonu stoupají, rok co rok. Měli by nás aspoň zvát na zmrzlinu, že?

Na pražském maratonu platí domácí o polovinu nižší startovné než cizinci (asi 1500 Kč, pozn. red.). Není to už nezákonné?

Platí to pouze lidé s trvalým bydlištěm v Česku, kteří jsou členy českého maratonského klubu. To je důvod, proč si to můžeme dovolit.

Přesto v Praze běhá zhruba jen polovina domácích běžců, kdežto třeba v Berlíně až devadesát procent. Proč?

Měníme to. Maraton není jen sportovní aktivita, ale celá kultura. A ta tady nebyla, vždyť víte. Společnost potřebuje čas na změny. Nejdřív si každý chce koupit auto, nábytek, dům. Až pak hledá další věci a třeba i zaběhne maraton.

Já to měl naopak…

Tak si teď dejte druhý!

Pražský maraton má omezené možnosti vývoje. Vinou propustnosti ulic se dostane do města maximálně deset tisíc lidí. Co chystáte dál?

Chci udělat duatlon. Na kole se pojede ráno v Ostravě, tam na-sednete do pendolina a v Praze poběžíte z Holešovic na Staromák (česky). Chci tím taky udělat promo vlakům, aby lidi nejezdili pořád auty. Pořád podporujeme životní prostředí. Jsem šílený z toho, když tady každý den vidím ty zácpy, když na silnicích umírají děti. Jako Ital miluju Ferrari, ale… vlak je lepší.

Poslyšte, neděláte ze sebe příliš velkého idealistu?

Idealista? To lidi spíš používají namísto „blázen, že jo“ (česky). Idea je to, co se nikdy nenaplní. Já jsem konkrétní idealista, snažím se nápady měnit v činy. To je nikdy nekončící bitva. Válka.

Jak se přitom žije Italovi v Praze?

Dobře. Vždyť před devadesáti lety ležela severní Itálie a Praha ve stejném státě. A v historii města si najdete, že Italové tady bývali čtvrtým nejsilnějším etnikem. Četl jsem, že před dvě stě lety skupina Italů předvedla na Malé Straně pořádnou stávku.

Máte víc přátel Italů nebo Čechů?

Tady? Čechů. Itala jednoho nebo dva. A víte proč? První den se Ital směje a Čech možná trochu mračí. Ale další dny? Když už Čech někdo řekne, tak to platí a můžete se spolehnout. Nemám moc rád jen řeči okolo.

To zní nečekaně, jako velmi zajímavý kompliment… Komu jako Neapolitán fandíte ve fotbale?

V Neapoli s Maradonou jsem viděl nejspektakulárnější divadlo svého života. Jenže děti fandí AC Milán, to bývá někdy trošku problém. A tady? Slavii, spousta přátel jí přeje. Moc se mi líbí fenomén Bohemka.

Na druhou stranu, dá se říct, že vám Praha a maraton sebrali manželku. Něco za něco?

To ne. Vždycky jsem hodně pracoval, tím to nebylo. To se v životě stává. Smutná věc, odlišné pohledy na některé věci… Ale vycházíme spolu dobře, s dětmi (má tři: Oliver 22 let, Claudia 20, Risa 15, pozn. red.) se vídáme. Žijí v Milánu, létám za nimi jednou za měsíc.

Naposledy jste byli na čundru v bolívijských Kordillerách, jezdi-li tam stopem, na korbách náklaďáků, spali pod širákem.

Nádherné zážitky. Rádi bychom se teď vydali do Bhútánu, nedávno mu po téměř pěti stech letech otevřeli hranice. Dostali jsme tam taky díky pražskému maratonu práci. Chtějí po nás závody v Malmö, Buenos Aires, Abu Zabí. To je přece obrovská reklama pro Prahu, ještě víc než celá miliarda výnosů.

VIZITKA
Carlo Capalbo
51 let
Ital, který studoval v USA, a vedl tam IT Word Perfect
nyní žije v Praze, řídí firmu Prague International Marathon s ročním obratem okolo 60 milionů Kč
PIM pořádá tři velké běžecké akce – březnový půlmaraton, květnový maraton a zářijovém desítku
ročně na nich závodí okolo 40 000 lidí, za 15 let už to bylo půl milionu
Praze přinesou ročně až miliardu korun
je rozvedený, má tři děti v Miláně na prahu dospělosti

Autor: Tomáš Nohejl

8.5.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Aston Martin postaví 25 nových exemplářů modelu DB4 GT. Cena je astronomická

Britská automobilka Aston Martin se vrátí k výrobě vozu, jehož život byl původně vymezen lety 1959 až 1963. Příští rok totiž obnoví produkci slavného modelu DB4 GT, v plánu je stavba 25 kusů.

Taneční soutěž StarDance vyhrál Piškula před Bankem a Plodkovou

Praha - Vítězem osmé řady taneční soutěže StarDance se stal herec Zdeněk Piškula, který tančil s Veronikou Lálovou. Ve finále dnes předstihl lyžaře Ondřeje Banka s Evou Krejčířovou. Třetí skončila v diváckém hlasování herečka Jana Plodková s Michalem Padevětem. Odborná porota v přímém přenosu České televize ohodnotila stejným počtem bodů dnešní výkony Piškuly a Plodkové, Bank v tomto pořadí zůstal třetí.

Žloutenka stále řádí. Chybí vakcíny, hlásí nejen lékárny

Vyškov – Jde o agresivní infekci, člověka může zabít za pár hodin od prvních příznaků. Mnoho nakažených se i po vyléčení po celý život potýká s následky, jako jsou třeba amputace končetin nebo hluchota. K nejohroženějším patří děti. Přestože je možné se proti meningokokovi typu B očkovat, vakcíny chybí. Na Vyškovsku podle dětské lékařky Anežky Bahníkové z Vyškova už zhruba čtyři až pět měsíců.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies