Nad hokejem vede u Špotákové jasně fotbal

Můžete jíst to nejdražší maso na světě. Jenže pokud vám ho kuchař neokoření, jeho chuť si zapamatujete jenom těžko. Vyhlášení ankety o Nejúspěšnějšího sportovce okresu Ústí nad Orlicí, které se konalo v České Třebové, svoje koření mělo.

A jaké!

Luxusní, pečlivě pěstované, světem uznávané a zároveň záviděné. Předávání cen se totiž zúčastnila Barbora Špotáková, olympijská vítězka v hodu oštěpem.

„Moc podobné akce neobjíždím, vybírám si tak jednu akci ročně. Pořád jsem aktivní atletka a musím se hlavně soustředit na přípravu. Ale rozhodně nechci říct, že by mě to nebavilo. Jenom prostě není čas, “ vysvětlovala jedna z nejoblíbenějších českých sportovkyň, proč do společnosti tolik nechodí.

Navíc vás asi musí i otravovat stále stejné dotazy novinářů, nebo ne?

To mně zase tak ani nevadí. Možná je to tím, že oba rodiče byli učitelé, kteří také pořád jenom opakují. Opakovat mi nevadí.

Jakou otázku vlastně od novinářů dostáváte nejčastěji?

(usměje se) Hodně častá je ta na svatbu, kdy se budu vdávat.

Vidíte a já jsem si myslel, že to bude něco ve stylu: Jak se cítíte jako olympijská vítězka…

To je pravda, ta je taky docela častá. Ale otázka se svatbou je daleko častější.

Takže asi by vám bylo líto, kdybych se nezeptal… Kdy se vlastně budete vdávat?

(usměje se) Bavíme se o tom s přítelem často. Nic konkrétního ale na obzoru není. Určitě bude naše svatba utajená, to víme už teď. O žádnou medializaci nestojíme.

Vzpomenete si někdy na to, jaké to bylo, než jste začala být slavná, když jste měla svůj klid?

Já se ho snažím mít pořád. Chci dělat věci, které mě baví. Dnešní večer mě právě baví. Člověk pozná spoustu nových lidí a může je třeba taky trochu motivovat.

Musíte se třeba i v něčem hlídat? Je něco, co jste dříve mohla dělat a teď to nejde?

Určitě si musím věci, které dělám, víc rozmýšlet. Rozhodně se třeba nemůžu někde opít. Tím ale nechci říct, že bych to dělala nějak často (směje se). Nemůžu si taky jít jen tak zazávodit.

Jasně, hned se kolem vás strhne velký humbuk…

Sleduje mě tolik lidí, že si nemůžu dovolit přijít na závod ve špatné formě. Musím předvést dobrý výkon. Jinak se lidé totiž hned začnou ptát: Co se děje, proč jí to nevyšlo? A já jsem si přitom šla jenom zazávodit. To teď nejde.

Je ale vidět, že máte stoprocentní popularitu. I lidé, kteří se o atletiku nezajímají, vás mají rádi. Často je třeba slyšet: Naše Bára… To musí být hodně příjemné, nebo ne?

To jo. Je skvělé, když můžete někomu udělat radost třeba jenom tím, že mu dáte kartičku nebo napíšete něco hezkého. Moc, kterou člověk má, je neuvěřitelná. Vždycky mě strašně dojme, že se dají skrz nějaký sportovní výkon přenášet pozitivní emoce. Hlavně to bylo vidět po olympiádě, kdy jsme se nad ní s „iks“ lidmi rozbrečeli.

Podobnou pozici ale měla také Kateřina Neumannová, národ ji miloval, jenže potom se namočila do mistrovství světa v lyžování a její obliba klesla pod bod mrazu. Nebojíte se, že na vás jednou třeba taky někdo něco ušije?

V těchto věcech mám docela jasno. Mám hroznou výhodou, že můj přítel je normální kluk, kluk z vesnice, který dělá hasiče. Tak věřím, že spolu vždy racionálně zvážíme, do čeho se pustit.

Co dělá nejlepší oštěpařka světa v zimě? Stejně jako u fotbalistů i u vás probíhá hrubá zimní příprava?

Naopak, začali jsme se teď spíš připravovat víc do kvality. Je halová sezona a pro zpestření běhám překážky nebo skáču do výšky a vrhám koulí.

Takže vzpomínáte na svá sedmibojařská léta…

Přesně, ale už to zdaleka nejde tak dobře . Byli jsme s Lukášem týden na horách na sjezdovkách. Dělám věci, které mě baví, ale v rámci profesionálního přístupu k atletice. Zimní příprava je tak dlouhá, že kdyby člověk jenom trénoval, tak se z toho zblázní. V zimě se totiž oštěpem moc dobře házet nedá.

Vraťme se ještě k těm fotbalistům. Musela jste s nimi někdy válčit o trávu?

No jo, to jsou stálé příběhy. Atleti to mají těžké. Jsme chudý sport. Nevím, jak je to třeba v Ústí nad Orlicí, ale v mnoha městech je to tak, že fotbal je nadřízený. V Jablonci to bylo tak, že dokud neměli atleti vlastní stadion, nemohli po trávě ani klusat.

U vás by to ale nebyl zase takový problém, ne? Fotbal by se mohl hrát od vás do šedesáti metrů. V pohodě byste hráče přehodila, vešli byste se…

(směje se) To asi ano. Ale nám se to na Dukle taky trochu teď zkomplikovalo. Fotbalisté Dukly jsou ve druhé lize a už se s nimi také musíme trochu přetahovat. Kdyby nám postoupili do první ligy, tak to by jim narostla ještě větší křídla (usmívá se).

Počkejte, to byste jim ale měla fandit. Když postoupí, na Julisce by hrát nemohli…

Vlastně máte pravdu, jsou tam nějaké normy na stadion. Stejně by jim ale narostla křídla.

Jaký na fotbal vlastně máte názor, když atlety tak často trápí?

Fotbal beru. Je to absolutní fenomén. Nic na zeměkouli není víc než fotbal. Mistrovství světa ve fotbale bude podle mě největší sportovní podnik roku, větší než zimní olympiáda.

Zimní olympiádu budete ale určitě sledovat. Na co se těšíte nejvíc?

Fandím sjezdařům. Budu sledovat určitě sporty, kde se očekává medaile, a budu napnutá jako struna, aby to vyšlo. Osobně znám Tomáše Krause, takže jemu budu určitě hodně fandit.

Nejmenovala jste hokej. Ten vás tolik nebere?

Myslím, že bychom v něm úspěšní být mohli. Klidně by se mohl opakovat devadesátý osmý rok. Musím ale říct, že hokej mi není tak blízký jako fotbal. Pro mě je dost nepřehledný. Často puk ani nevidím.

Hodně žen také říká, že na hokejistech není při hokeji nic vidět, kdežto při fotbale se dá koukat aspoň na pěkné chlapy…

To rozhodně. Hokejistům není vidět tělo, obličej, nic. Jsou to obalené postavy a nakonec vám z chráničů vyleze nějaký střízlík (usmívá se). Když ale koukáte na fotbal, vidíte toho na chlapech určitě víc.

Je nějaký zimní sport, ve kterém byste si troufla na zimní olympiádu?

(dlouze přemýšlí) Možná biatlon. Střílela jsem ze vzduchovky a na běžkách mě také baví jezdit. Ale zase nemám kondičku.

Ta by se dala dohnat…

No, musela bych hodně dohánět. Tam bych ale nějaké minimální šance měla. Kdybych aspoň dvacet let trénovala.

Je naopak nějaký sport, do kterého byste vůbec nešla?

Ačkoliv se mi líbí sjezd, tak mám pud sebezáchovy a nikdy bych nedovedla pustit nějakou černou sjezdovku šusem. To, co vidím třeba v Itálii, kam jezdíme na sjezdovky… Když vidím, jak to pustí bez okolků dolů… Ani náhodou bych to nezvládla.

Báro, víte co mi přijde? Že hokejisté mají oproti vám jednu velkou výhodu. Když na olympiádě uhrají vzadu nulu, dostanou plnou branku piv. Jestli mám dobré informace, tak vám zatím nikdo nenabídl, že když hodíte světový rekord, tak vyrovná celou dráhu letu oštěpu pivem…

Ale já jsem měla také různé nabídky. O mně je láska k pivu známá, tak dostávám třeba nabídky od různých pivovarů na exkurze. Občas se tam jedu podívat. Nic se ale nesmí přehánět. Co si budeme totiž povídat, pivo je vidět na postavě. Za olympijské zlato jsem dostala pivo na každý den v roce.

Jenže to byla motivace pro všechny olympioniky. Žádnou osobní motivaci jste nedostala?

Restaurace U Pinkasů mi dala pivo zadarmo na celý rok. Bydlím hned naproti, takže jsem měla takový voucher. Kdykoliv tam teď přijdu, mám pivo zadarmo, doživotně. Ale musím se tam vydat. Takže, co se týká piva, vůbec si nestěžuji. Spíš naopak a musím se brzdit.