Od zvláštní zpravodajky Deníku

Český tyčkař Jan Kudlička zvedl stadion v jihokorejském Tegu ze sedaček. Při svém prvním pokusu na 575 centimetrech totiž zlomil tyč a ta mu poranila pravý bok. Kudlička už tuto výšku nezdolal a výkonem 565 centimetrů skončil na děleném 9. místě. „Zatím to nebolí ani trošku,“ hlásil po závodě. A ten pocit je pokaždé stejný, když zlomíte tyč. Jen tam byl ten bonus, že mě praštila přes žebra.“

Taková situace vás asi musela rozhodit, že?
Troufám si tvrdit, že kdyby tyč vydržela, na ten první pokus bych to dal. A možná bych se převalil i přes 585.

Věřil jste si na víc?
Opravdu jsem se letos cítil nejlíp. Navíc jsme skákali na výrazně lepším sektoru než v kvalifikaci. Škoda, nevím, co na to říct, ale udělal jsem maximum. Zvažoval jsem, jestli pokračovat, aby se mi něco nestalo, protože jsem si trošku hnul zády. Víc jsem udělat nemohl.

Co jste vlastně v tu chvíli cítil?
Člověk se rozběhne a najednou cítí, jak tyč vystřelí z ruky, to nejde udržet. A pak už ležíte v doskočišti. Většinou za sebou vidím rozběh, a snažím se krýt krk, abych nějak blbě nespadl na hlavu. To se mi naštěstí daří, už jsem zkušený lamač tyčí.

Kolikrát se vám to už stalo?
Letos už je to druhá tyč. Je ale rozdíl, když člověk zlomí z krátkého rozběhu relativně měkčí tyč, než tady z celého v životní formě takové poleno. Bylo to jak srážka s volem, možná víc. Pokaždé, když jsem zlomil tyč, dostal jsem někde jinde. Poprvé mi zfialověla ruka, druhou jsem dostal do hlavy, zase jsem měl fialové prsty. Třetí byla letos někdy v květnu, štěpina se mi zapíchla do nohy, ještě mám jizvu. A teď mám asi nejznatelnější šrám.

Skáčete na karbonových tyčích, stejně jako Rus Starodubcev, který měl také problémy. Nebylo by dobré tyče vyměnit?
Jemu praskla možná proto, že ji klepl někde o stojan nebo mu na ni někdo šlápl. Já jsem měl asi vadu materiálu. Skáču na nich dlouho, to není problém tyčí, to se stane, to k tomu patří. Určitě to nebylo naposled, naštěstí mě to nepraštilo do horších partií (smích).