Kdo ve výškařském sektoru přeskočí laťku, při níž bude na stojanech nastaveno 234 – 236 centimetrů, tomu to v Berlíně „cinkne“.

Taková je prognóza Jaroslava Báby, jedné z největších českých nadějí na medaili z blížícího se mistrovství světa v atletice.

„Ale může to být i míň, třeba dva třicet tři,“ řekl čtyřiadvacetiletý výškař na včerejší tiskové konferenci v Krkonoších na Vojenské zotavovně Bedřichov, kde tento týden absolvuje svou závěrečnou přípravu před odjezdem na šampionát.

Přes dvě stě třicet tři jste už v letošní sezoně jednou dostal. Takže, jak vážně uvažujete o útoku na medaili?

Určitě chci nějakou medaili urvat a pokud se zadaří, tak možná i tu nejcennější. Špička je teď ale velmi vyrovnaná. Vyhrát může každý. Pět šest lidí si jede do Berlína pro zlato a já jsem jeden z nich. Nebude to jednoduché.

Po vítězství v Londýně, třetím místě ve Stockholmu cítíte, že forma bude gradovat v Německu?

Věřím, že se mi ji podaří vyladit ještě víc a tím pádem bych měl v Berlíně skočit svůj nejlepší letošní výkon. Věřím si na to. V Londýně jsem skákal pětatřicet, přičemž jsem na tom nebyl zrovna technicky dobře. Na závodech jsem si dokázal, že zase můžu být mezi prvními třemi, což je pro mě to nejdůležitější. Dřív jsem měl strach, jestli skočím základní výšku. Teď jsem získal takovou jistotu. Na závody nejedu se strachem, ale jedu vyhrát..

Pořád v sobě máte povahu takové vabank hráče, že, když na to přijde, odložíte si rozhodující pokus?

Mám. (usměje se) To už se asi nezmění. Pokud budu vědět, že překonání výšky by určitě nic neznamenalo, pokus si odložím na další, která by mě mohla posunout dál. Nebojím se toho.

Proč jste si pro vaši závěrečnou část přípravy vybral Krkonoše?

Začínali jsme tady na jaře a našli jsme tady perfektní podmínky. Je tu pohodu a krásné prostředí. Hory mám rád a před velkými závody mě vždycky nabíjely, vracím se z nich jako znovuzrozený. Ale přiznám se, že předtím jsem v Krkonoších nikdy nebyl.

Většina závodníků v této době míří pilovat formu někam na stadion. Vy ne?

Možná, že je to nezvyklé, ale podle mě už není potřeba před velkými závody tolik skákat. Já chci většinou pro soustředění zvolit místo, kde se cítím dobře. Hlavně pryč z města, nemít žádné povinnosti, abych se opravdu mohl soustředit jen na trénink, pročistil si hlavu a psychicky se pomalu připravil na závody.

Skákal jste už někdy na olympijském stadionu?

Ano. Bylo to v roce 2005. Poslední kolo Zlaté ligy. Ten závod mi ovšem vůbec nesedl. Skočil jsem tam jen 215. Dané to však bylo tím, že už to bylo na konci sezony, po mistrovství světa v Helsinkách, a já už jsem netrénoval a spíš jen odpočíval.

Jak se těšíte na cestu vlakem, který vás do dějiště šampionátu odveze?

Bude to příjemné. Pohoda. Natáhneme si nohy, pocestujeme první třídou. Trenér si dá určitě jedno pivečko v jídelňáku. (usměje se) Hlavně nám odpadne nám čekání na letišti..

Čím si zkrátíte pětihodinovou cestu? Nepřibalíte si do kufru karty na prší?

Karty? No, vidíte. Ty by nebyly špatné. Spíš to ale vidím tak na dva filmečky na notebooku.