Ani v Turíně nepřekročila svůj stín. Výškařka Iva Straková startovala v pátém „velkém“ finále v kariéře a sedmým místem za zdolání 192 cm vyrovnala svůj nejzářivější úspěch z halového ME před čtyřmi lety.

„Je to zklamání, cítila jsem se velmi dobře,“ pravila osmadvacetiletá výškařka se slzami v očích.

Co chybělo k lepšímu umístění? Bronzová medaile se udělovala za 196 centimetrů, na kterých jste třikrát neuspěla.

Moc k tomu nechybělo, mohlo to tam být, skoky nebyly beznadějné. Kdyby to bylo na první pokus, v konečném pořadí by to řešilo opravdu hodně.

Na nižších výškách jste ale skákala s rezervou.

To je prostě výška. Někdy se povede pokus zrovna na nižší výšce, a ne tehdy, když to člověk potřebuje.

Ve výškařském sektoru byl poměrně citlivý povrch. Podílel se na vašem výkonu?

Povrch byl hodně rychlý, při odrazu nás to házelo hodně do laťky. Nedokázala jsem si to úplně pohlídat, to byl můj problém. Ale chyba musela být i v něčem jiném.

V čem ještě?

To přesně nevím, asi tomu chyběla taková jiskra.

Ale po relativně krátké kvalifikaci by se neměla projevit únava.

Včerejší kvalifikace nám nahrála, jak proběhla rychle. Cítila jsem se opravdu dobře, ale něco bylo prostě špatně.

Berete turínské finále jako cennou atletickou zkušenost?

Teď bezprostředně po závodě je pro mě těžké to hodnotit. Musím si všechno srovnat v hlavě. Ve finále předčasně vypadly i zkušenější soupeřky, třeba Blanka Vlašičová, to mě hodně překvapilo. To jediné mě aspoň trochu uklidňuje.