Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století patřil zlínský rodák k největším talentům světové motocyklové silnice.

Coby jezdec strakonické ČZ sváděl srdnaté bitvy s tehdejší absolutní špičkou, absolvovat kompletní seriál mistrovství světa mu však nebylo nikdy dopřáno. V roce 1971 dojel na starém Masarykově okruhu ve třídě 350 ccm na druhém místě za Finem Jarno Saarinenem na yamaze a diváci šíleli nadšením.

Tušil ale někdo z nich, že na další český věnec v seriálu mistrovství světa budou čekat předlouhých pětatřicet let? Krutý půst přerušil až ve Velké ceně Španělska 2006 druhým místem ve stopětadvacítkách Lukáš Pešek.

Ten čtyřicet let starý závod třistapadesátek měl pro tým docela dramatickou předehru. Zkuste zavzpomínat…
V tréninku se oba naše čtyřválce rozbily. Mechanici Bártík a Lenc museli z motorky vyndat motor a zajet s ním do Strakonic na opravu. V továrně pracovali celou noc a do Brna na okruh se vrátili asi hodinu a půl před závodem. Opravený motor rychle namontovali do rámu a jen tak tak jsme stihli start. Zpočátku jsme jel šestý, ale brzy jsem zjistil, že z motoru nic neteče a mohl by držet. A pak jsem najednou uviděl před Farinovou zatáčkou stát Agostiniho s MV Agustou.

To byl ovšem docela unikátní jev. „Božský Ago“ sbíral jeden titul za druhým a italské stroje MV Agusta platily tehdy za nepřekonatelné jedničky. Chytily v tom okamžiku ve vás závodnické saze?
Řekl jsem si, vidíš, i jeho motorka se dokáže rozbít. A dostal jsem chuť na dobrý výsledek. Mezitím už Saarinen vedl s dost velkým náskokem a já ho pomalu snižoval. Závod byl 200 kilometrů dlouhý a jel se na mokru. V předposledním kole se mi začala zadírat šoupátka a před zatáčkami zůstávalo půl až třičtvrtě plynu. Diváci bláznili a řvali tak, že je bylo slyšet i přes hluk motoru.

Váš čtyřtaktní čtyřválec ČZ OHC považovali odborníci za podařený závodní stroj. Proč jeho vývoj potom nepokračoval?
Nad továrnou ČZ se tehdy začaly stahovat mraky. Domníval jsem se proto, že dobrý výsledek v mistrovství světa přesvědčí komunisty o tom, že je to dobrý projekt a pokračovat ve vývoji originálního čtyřtaktního čtyřválce by nemuselo být špatné. Ale nebylo to nic platné, strana rozhodla, že do komunismu na motorce nepojedeme.

Druhé místo v Brně znamenalo v roce 1973 vaše jediné body ve třídě 350 ccm. Proč vás nenasazovali do všech závodů mistrovství světa, když bylo jasné, že reálně můžete dojíždět na předních příčkách?
Seriál jsem nikdy nemohl jet celý. Jednou mi na Svazarmu (tehdejší polovojenská organizace řídící u nás mimo jiné motoristický sport – pozn. redakce) řekli, že jsem moc mladý a do ciziny se ještě najezdím. Jindy zase zapomněli podat žádost o víza, takže jsem nikdy nestartoval víckrát než polovině závodů. Většinou to bylo ve východním a západním Německu, v Brně, někdy v Nizozemsku. Třetí a šestá místa v třistapadesátkách nebo půllitrech byla pro někoho asi málo.

Myslíte si, že při pravidelných startech byste měl ve světovém šampionátu šanci na celkové umístění v první trojici?
Jsem o tom přesvědčený.

Později jste závodil na novém továrním dvoutaktu Jawa 250. Jevil se jako životaschopný?
Na mezinárodní scéně ano. Pro mistrovství světa by bylo dobré až to poslední šoupátkové řešení. Stačily s bídou na Pohár míru a přátelství. A to ještě jenom tehdy, když nepřijeli Kubánci s yamahami. Fidélovi asi nevadilo, že yamahy jsou z Japonska.

U nás západní či japonské závodní motocykly nevyhovovaly ideologickým kritériím?
Později jsem jezdil také soukromou třistapadesátku yamahu ve třídě půllitrů a v Brně jsem dojel šestý. Měl jsem sponzora z USA, který spolu s Yamahou byl ochotný mi financovat celý seriál. Barum Rudý říjen Otrokovice se dokonce zaručoval, že neemigruji. Na ústředním výboru partaje nám ale řekli, že když se bude někde hrát česká hymna, tak se z toho nenajíme. A navíc, že Japonsko je na západě. Povídali také, že Afričané neskáčí na lyžích, tak proč já chci závodit…

Amos Krejčí