VYBERTE SI REGION

Anita Michajluková: Cohousing není pro každého

Nová forma bydlení, takzvaný cohousing, lze popsat jako blízké sousedské bydlení a znamená třeba i společnou kuchyni a stolování, společnou prádelnu a další prostory. Vhodné je například pro seniory nebo rodiny s malými dětmi. Ale člověk na něj musí mít povahu.

30.1.2014
SDÍLEJ:

Anita Michajluková.Foto: Deník/Martin Divíšek

Můžete nejdříve krátce vysvětlit, co cohousing vlastně je?

Je to forma komunitního bydlení, která vznikla koncem 60. let v Dánsku a ve Skandinávii. Lidé chtěli skloubit to, že budou mít své soukromí, ale zároveň budou mít i větší možnost sociálních vazeb. Někomu nevyhovuje, že prakticky nezná svoje sousedy, a má rád, když spolu lidé mluví, různě si vypomáhají, sdílí spolu prostory nebo vybavení a tak dále.

Cohousing znamená, že lidé, kteří v něm bydlí, mají svoje soukromí, a zároveň má celá komunita společné zázemí, které může využívat. Když nechtějí být spolu, tak nemusí, ale když chtějí, tak mohou.

Jak cohousing vznikne?

Sejde se určitá skupina lidí, kteří chtějí bydlet společně a od počátku ovlivňují, jaký bude architektonický návrh bydlení, kde bude co umístěno, jestli tam budou mít dětské hřiště, nebo třeba sál na hraní kuželek.

Znají se ti lidé dopředu?

Někdy ano, někdy ne, může jít o skupinu přátel, ale také o lidi, kteří se našli právě za účelem tohoto projektu a předtím se třeba nikdy  neviděli.

Jak se o sobě ti lidé dozvědí?

Před dobou internetu si dávali inzeráty do novin, že hledají další, kteří by chtěli bydlet v cohousingu. Dnes to funguje většinou přes internet. Často je to malá skupinka, která cohousing založí, a postupně se na ně nabalí další. Většinou se stává, že v průběhu vývoje projektu se skupinka obmění, někdo vystoupí a někdo jiný se přidá. V jednom cohousingu, který má asi 80 členů, zbyli z původních zakládajících členů pouze dva.

Má cohousing nějaké specifické architektonické řešení?

Ano. Jeho architektonické uspořádání podporuje sociální vazby. Například automobilová doprava je vymezena na okraj bydlení. Projekt může mít různé podoby – může vypadat jako bytový dům, nebo to mohou být rodinné domy. Zvenku většinou vůbec nepoznáte, že to je cohousing. Jednotka, ať už to je rodina s dětmi, dvojice seniorů nebo třeba někdo single, má své soukromí, to znamená plně vybavený byt nebo dům, ale kromě toho jsou tam společné prostory. Obvykle je to kuchyně s jídelnou, nějaká klubovna, hostinské pokoje, dílna, herna pro děti, hudební zkušebna a podobně – je to velmi různorodé a záleží na potřebách a přáních konkrétní skupiny lidí, která cohousing zakládá.

Například ve Švédsku bývá velmi důležité společné stolování. To znamená, že se lidé různě střídají ve vaření a dělají si společné večeře.

Lidé tak žijí jednak svůj soukromý život, do kterého jim nikdo nezasahuje, ale kromě toho se také podílejí na životě celého společenství.

Anita Michajluková.

Kolik má takový cohousing lidí?

Může čítat od 10 či 20 lidí až do například 80 lidí, ale může mít i více.

Vařit pro 80 lidí, to už je docela dost…

Ano, ale je to uděláno tak, že mají společné technické vybavení, velkou jídelnu, kuchyně bývá často profesionálně zařízena, právě proto, aby společnému vaření vyhovovala. Cohousingy ale nemívají jen společnou kuchyň. Často mají i společné prádelny s velkými pračkami, sušičkami, zahradní náčiní – stačí jim jedna sekačka, nemusí mít každý svoji a podobně.

Dojít k nějaké dohodě v tak velké komunitě musí být velmi složité. Při plánování bydlení se často neshodnou ani dva manželé, natož 80 různých lidí. Není to problém?

Složité to určitě je. Když tady byl na návštěvě belgický architekt, který v Belgii cohousing propagoval, vyprávěl, že s některými věcmi, které se staly při vzniku cohousingu, se vyrovnává dodnes.

Z psychologického hlediska to musí být docela zajímavý pozorovací materiál, jak se vztahy v takové skupině vyvíjí. Stává se, že ve skupině zakládající cohousing musí zapůsobit psycholog?

Podle zkušeností ze zahraničí je vhodné, vzít si na některé věci prostředníka zvenku, protože není na věci osobně zainteresovaný. Dohodnout se rozhodně náročné je a určitě tato forma bydlení není pro každého. Četla jsem názor, že to vyhovuje asi jen 10 procentům populace. Je to náročné na sociální vztahy, od kterých nemůžete utéct, protože s lidmi sdílíte mnoho společných věcí. Jediné řešení je se odstěhovat. A nebo samozřejmě řešit konflikty a hledat východiska, která budou přijatelná pro všechny.

Jak se řeší věci typu jakou ledničku koupíme, když se rozbije a podobně?

V cohousingu jsou pracovní podskupinky, které mají na starosti různé provozní části. Jedna se stará o zahradu, druhá o technické zázemí, další o kuchyni a vaření a podobně.

Mají různé systémy, většinou je možné nějaký návrh do určité doby připomínkovat, probíhá o něm diskuse, z té vyjde výstup, který ostatní opět připomínkují. Způsoby rozhodování jsou různé. Do nějakého stupně o věcech rozhoduje podskupina samostatně a pak jsou věci, které musí projít rozhodovacím procesem celé komunity. Alespoň jednou za měsíc mívají celkový meeting, kde se diskutují věci, které je potřeba řešit. Snaží se najít konsenzus. Součástí je určitě i demokratické hlasování.

Takže nakonec rozhoduje většina?

To právě ne. Většinou se snaží, aby to tak nebylo. Podle zkušeností se to totiž nevyplácí. Když je několik lidí s rozhodnutím skupiny velmi nespokojeno, působí to problémy v sociálních vztazích . Je tedy lepší investovat úsilí do toho, aby bylo nalezeno řešení přijatelné pro všechny, než aby bylo několik lidí, jejichž názor jako by nebyl brán v potaz. Určitě to ale stojí hodně času. Ještě než vůbec lidé cohousing založí, tak stráví stovky hodin na různých schůzích. A to opravdu není pro každého.

Dá se uvést jakýsi psychologický profil jedince, kterému bude takováto forma bydlení vyhovovat?

Můj názor, který nemám vědecky podložen, je, že to je pro lidi, kteří se nedívají jen na svůj vlastní prospěch a vlastní život, který končí za dveřmi bytu, ale kteří berou za vlastní daleko širší okolí, o které se chtějí starat.

Jsou skupiny lidí, pro které je cohousing zvlášť vhodný, a jednou z nich jsou údajně rodiny s malými dětmi. Můžete popsat proč?

Každá maminka s dětmi by vám řekla, že na mateřské je nejhorší izolace a uzavřenost ve čtyřech zdech bytu. Když chcete nějaký sociální kontakt, musíte vystihnout okamžik, kdy dítě nespí, je najedené, musíte ho obléknout, vzít mu pití, hračky a tak dále. Zkrátka – je to celkem složitá operace. V cohousingu jste mezi lidmi stále. Navíc své sousedy dobře znáte, vaše děti se navzájem kamarádí, nemusíte tedy mít strach, když si jdou hrát ven, víte, že jsou v pro ně bezpečném prostředí. Jsou to úplně jiné podmínky a řekla bych, že je to sen snad každého rodiče s malými dětmi.

Anita Michajluková.

A další skupiny, pro které se cohousing podle vás hodí?

Určitě senioři. I těm hrozí sociální izolovanost. Jejich děti a vnoučata k nim většinou dochází jen občas a oni si mnohdy nemají s kým promluvit. V cohousingu jsou senioři samostatní, ale zároveň mají větší možnost sociálních kontaktů, mohou si popovídat a sdílet věci. To ovlivňuje pozitivně jejich psychický stav a ten zase kladně působí na fyzickou stránku a na jejich zdraví. Dochází k tomu, že senioři jsou pak daleko delší dobu soběstační, což zároveň velmi zefektivňuje a zlevňuje péči o ně. Právě proto je to v zahraničí velmi podporovaný způsob seniorského bydlení.

Mohou mít lidé v cohousingu zvířata?

To záleží na dohodě, v zásadě ano. Na dohodě je v takové komunitě mnoho věcí. Znám případ smíšeného cohousingu, kde byly jak rodiny s malými dětmi, tak senioři a lidé v běžném produktivním věku. Domluvili se, že nechtějí, aby dětské hřiště bylo uprostřed domů, a umístili ho do zadní části pozemku – křik dětí tak nikoho neruší a rodiče zase nemusí svoje děti omezovat, aby nebyly hlučné. Měli tam také jurtu, chovali kozy, měli zahrádky, kurt na beach volejbal a vzadu měli ještě maringotku, kde se scházeli teenageři a nikoho nerušili. Z hlíny zbylé po terénních úpravách ještě navršili dětem kopec na sáňkování.

Cohousing je prý vhodný i pro věkovou skupinu 40+. Ta je specifická čím?

To je skupina, která už je vlastně považovaná za seniory.

No to snad ne, nestrašte mě…

Je to proto, že v zahraničí už v tomto věku řeší lidé bydlení na stáří. Je to jiný druh cohousingu než cohousing, kde jsou malé děti. Mohou to být také singels, kteří se rozhodli žít bez partnera.

Anita Michajluková
Psycholožka, spoluzakladatelka iniciativy Cohousing.cz.

Díky své psychologické praxi ví, že fungující vztahy mezi lidmi jsou naprosto klíčové k pocitu životní spokojenosti. Líbí se jí představa bydlet ve společenství lidí, na nichž jí záleží a pro které je důležitá a oni jsou důležití zase pro ni.

S Cohousing.cz spolupracuje jako facilitátor – tedy ten, kdo skupinám usnadňuje skupinový proces, pomáhá, aby se skupina neutopila v hádkách či mlčení, ale aby na konci jejich úsilí stálo společné bydlení, ve kterém jeho obyvatelé vedou spokojený život.

Jak drahé cohousingové bydlení je?

Je to přibližně stejně, jako když si pořizujete vlastní bydlení individuálně, možná o něco málo levnější.

Co když chcete z cohousingu vystoupit?

Řeší se to různě. Lidé v rámci cohousingu mají často možnost rozhodnout, kdo koupí část po lidech, kteří ho opouští, aby se jim tam nenastěhoval někdo, koho nechtějí. Většina cohousingů má docela dlouhé čekací listiny zájemců, kteří tam chtějí bydlet, takže prodat bytovou jednotku v cohousingu není žádný problém.

Jak je to s cohousingem v Česku?

U nás je tento koncept bydlení zatím dost neznámý. Zajímají se o něj zejména lidé, kteří vyznávají nějaký alternativní životní styl – ekologicky či permakulturně zaměřený a podobně. Ale ve světě to tak vůbec není, tam v cohousingu bydlí naprosto běžní lidé. U nás je to ale zatím spojené spíše s alternativními životními styly.

Funguje u nás nějaký cohousing?

Bylo tady několik pokusů, víme o skupinkách lidí, kteří žijí a bydlí spolu, ale vybudovat cohousing, který známe ze zahraničí, se zatím nikomu nepovedlo. Myslím, že je potřeba prolomit bariéru z dob komunismu, kdy společné vlastnictví bylo vnímáno jako něco, co nefunguje a spíše odpuzuje.

Denisa Haveldová

Autor: Redakce

30.1.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies