VYBERTE SI REGION

Architekt Adam Gebrian: Většina architektury mají být obyčejné stavby

Co spojuje budovu bývalého Federálního shromáždění poblíž Václavského náměstí, Hotel Pyramida na Břevnově nebo Žižkovský vysílač? Tyto stavby, které vznikly převážně v období normalizace, se opakovaně objevují v žebříčcích a hodnoceních veřejnosti jako ty nejošklivější v Praze. Část odborné veřejnosti, architekti či umělci však objevují v těchto budovách na první pohled opomíjené kvality a s hodnoceními nesouhlasí. Stejně jako Adam Gebrian, architekt roku 2014.

22.10.2015 1
SDÍLEJ:

Architekt Adam Gebrian.Foto: Deník/Martin Divíšek

Proč jste se zapojil do projektu Nejošklivější architektura Prahy?

Vyzvali mě k tomu kamarádi, konkrétně Ondřej Horák a také mi připadá smysluplné bavit se o věcech, které používáme, vídáme je každý den a častokrát se objevují v nejrůznějších anketách o nejošklivějších stavbách. Když pominu, že ta anketa je ještě nesmyslnější než nejkrásnější stavba, skoro vždycky se v takových anketách objevuje Hotel Don Giovanni, dnes Dorint, který je tam z povinnosti, ale ty ostatní stavby nejsou ošklivé, jsou výrazné. Ošklivé mohou být ty, kterých si nikdo nevšímá. Stojí za to říct, že těm v uvozovkách nejošklivějším stavbám někdo věnoval dost pozornosti a péče jak při navrhování, tak při stavbě, ale že dnes mají zanedbanou údržbu a také jsou spojeny s obdobím, na které bychom třeba rádi zapomněli. Ale to automaticky neznamená, že se jedná o mizernou architekturu.

Které budovy byly do projektu zahrnuty?

Metoda je taková, že se osloví několik lidí, a každý si vybere jednu stavbu, kterou považuje za nedoceněnou. Nabízí se, že to budou stavby ze 70. a 80. let, které jsou spojené s komunismem, třeba žižkovský vysílač nebo budova bývalého Federálního shromáždění. Jako první mě napadlo obchodní centrum Quadrio na Národní třídě, o kterém si nemyslím, že je tak špatné, jak si myslí spousta lidí. Pak mě napadla Budova Elektrických následně dopravních podniků na Vltavské, kterou mám hrozně rád. Nakonec jsem stejně spadl do pasti 70. a 80. let a vybral jsem si Hlavní nádraží, tedy tu novou halu, ne historickou budovu, protože mě zajímají prostory, které jsou hodně frekventované lidmi. Hlavní nádraží navíc bylo nedávno rekonstruováno a myslím, že docela dobře, s respektem k tomu původnímu. I když jsou tam věci, které mi vadí, řadu z nich považuji za správné.

Co vybrané stavby spojuje?

Zadání znělo: zkuste si vybrat stavbu, kterou by řada lidí označila za ošklivou, ale vy si myslíte, že na ní něco je, že jí někdo věnoval spoustu přemýšlení při projektování nebo spoustu práce při realizaci, jsou na ni použité dobré materiály, dobré detaily a tak dále. Pro mě je zajímavé téma, že za socialismu u nás vznikla spousta výborných staveb, které nějak souvisejí s infrastrukturou. Ať už jsou to nádraží, kus letiště nebo klidně trasa metra A. Klidně i Barrandovský most. Technické stavby, které jsou udělané velmi dobře. V tom vidím obrovský rozdíl, zdá se mi, že dnes je to katastrofa. Často slýchávám, vždyť je to jenom technická stavba. Například o tunelu Blanka proběhlo několik debat, ale žádná z nich se netýkala toho, jak vypadá uvnitř. Já si myslím, že opravdu špatně. Ještě ho nemám úplně prostudovaný, projížděl jsem tím tunelem na kole, ale připadá mi, že má estetiku 80. let. Možná, že je to tím, že spousta infrastrukturálních staveb má dlouhou dobu setrvačnosti. Hrozně dávno je někdo vymyslel, schválil a dávno se kvůli nim upravil územní plán, a když se po patnácti letech rozhodnete, že by to mělo vést jinudy, zjistíte, že je to tak neuvěřitelně komplikované a trvalo by to dalších 15 nebo 20 let, a i když už víte, že je to chyba, říkáte si, že by se to stejně mělo udělat a ze setrvačnosti se to dotáhne.

V čem spatřujete hodnotu Hlavního nádraží?

Architekt Adam Gebrian.Na stavbách ze 70. let spolupracovali lidé různých profesí, od inženýrů, statiků, architektů až po umělce, což je normální. Takovou intenzivní spolupráci po revoluci znám akorát ze stavby Národní technické knihovny. Nevybaví se mi žádná jiná veřejná stavba financovaná z veřejných peněz, kde by ten investor řekl, že se jedná o velkou veřejnou investici, pojďme do toho ty různé profese zapojit a z jejich společného dialogu se pokusme vytvořit to nejlepší. Dnes vám někdo řekne, co do toho taháte nějakou architekturu, vždyť je to technický problém. Prostě tunel Blanka musí odvést tolik aut odtud tam a víc se o to nestarejte. Podle toho to pak vypadá. Na Hlavním nádraží je ta spolupráce vidět. Navíc to byl velkorysý prostor, zvlášť když tam ještě nebyly obchody. Architekti tomu tenkrát pracovně říkali obývák města. Ale já mám rád, když se stavby za veřejné peníze dokážou chovat velkoryse a plýtvají prostorem, mluvím o důležitých stavbách. Co špatně snáším je, když vidím takovou velkolepou naddimenzovanou stavbu, jako je stanice metra Střížkov, která důležitá není. Je mi líto. Je to obyčejná stanice metra, která není ani přestupní. A najednou někdo přijde s obrovskými ambicemi, že z ní udělá pohledově mimořádně exponovanou věc, a mně vadí, že tam není ten investor a neřekne, neblázněte, tohle ne, to je neadekvátní, schovejme si tenhle přístup na jiná místa, která si to zaslouží.

Kdo se podílel na vzniku Hlavního nádraží?

Mezi architekty byli manželé Alena a Jan Šrámkovi, Josef Danda, který se hodně specializoval na technickou infrastrukturu, je autorem skvělého vlakového nádraží v Pardubicích nebo nádraží v Chebu a Ostravě-Vítkovicích, Julie Trnková a další do party byl architekt Jan Bočan, například autor naší ambasády v Londýně, prostě sestava skvělých lidí. Kdybych dneska chtěl vědět, kdo jsou jmenovitě autoři prostor a staveb technické infrastruktury, tak se to nedozvím, nebo to jméno nebudu znát. Často to nejsou výborní architekti. Připadalo by mi normální, kdyby se na takové velké stavby oslovovali ti nejlepší architekti. Třeba by se to nepodařilo pokaždé, ale aspoň se o to pokusit. Dnes se vybírá na základě nejlevnější ceny projektu, ale pozor, to není nejlevnější cena stavby, to je cena přípravy. A projekt představuje deset procent celkových nákladů. Když se šetří na přípravě, odpovídá tomu i výsledek.

Když se bavíme o takzvaně nejošklivějších stavbách Prahy, existují podobné i v ostatních městech České republiky?

Určitě je to havířovské nádraží, velkorysý prostor, o kterém někdo tvrdí, že je náročný na vytápění, tak ho zbourejme a postavme menší. Plavecký bazén v Chomutově. Ve Zlíně je městské divadlo, zvláštní, kontroverzní dům, který nezapadá do prostředí, ve kterém stojí. Jenže my si musíme položit otázku, jestli ta stavba má takovou funkci, aby si mohla dovolit nezapadat do prostředí. Některé stavby ji mají. Vlakové nádraží nebo divadlo může vyčnívat. Horší je to u kancelářských staveb. Některé si nárokují více pozornosti, než si zaslouží.

Které budovy považujete za skutečně ošklivé?

Myslím, že jich není moc. Historik architektury Richard Biegel, mi kdysi říkal takovou kvízovou otázku, abych zkusil jmenovat jednu opravdu ošklivou stavbu starší roku 1945, já jsem to nedokázal. Možná to souvisí s tím, že k čemukoliv, co zestárne, se staneme smířlivými. Po letech to vidíme tolerantně a neoznačujeme za ošklivé. Takže ošklivé stavby budou asi ty současné. Když se mluví o bourání, málokdy se to týká staveb z devadesátých let a dál. Nikdo neřekne, že obchodní centra na Zličíně nebo Velký Špalíček v Brně by se měla zbourat, protože vypadají hrozně, nebo spousty skladovacích staveb, které stojí tam, kde nikdy být neměly. S tím bych já osobně vůbec neměl problém. Za ošklivé bych považoval stavby, které jsou špatně urbanisticky umístěné. A když řeknu, že za ošklivé považuji 99 procent rodinných domů, které u nás vznikly po roce 1990, tak se myslím moc nespletu. Podle mě se tak na pěti procentech všech staveb v České republice podílejí architekti. Zbytek je od inženýrů pozemních staveb, kteří architekturu nikdy nestudovali. V tomhle jsme zvláštní země. Dvěma povoláním, která se principiálně zabývají odlišnými věcmi, umožňujeme totéž. Tím z architektů děláme takové hobby povolání, protože říkáme, my vás vlastně nepotřebujeme, nám to udělá někdo, kdo rozumí technické stránce věci. Architekti jsou ti umělci, kteří jsou tak trošku navíc a prodražují stavby svou kreativitou. Hodně lidí nic výjimečného nechce a najímají si stavební inženýry. Nic proti této profesi, která je velmi důležitá, ale úkolem stavebních inženýrů není navrhovat domy, jejich umístění, vztah k okolí, čtení kontextu, to není něco, co by se učili ve škole. A na výsledcích je to hodně vidět. Za ošklivé bych tedy považoval domy, jejichž autory nezajímalo, v jakém vztahu budou ke svému okolí.

Mají podle vás nějaké nedávno vzniklé či právě vznikající stavby potenciál stát se v budoucnosti ikonou, jako například vila Tugendhat?

Odpovím obecně. Já jsem ze Zlína, kde měla sídlo firma Baťa, která se nezabývala produkcí architektury, nýbrž produkcí bot a následně spousty dalších produktů, které souvisely s chemickým průmyslem. Ale v nějakých barácích to museli dělat, někde ti lidé museli bydlet a nakonec zjistili, že potřebují i školy, kulturní zařízení, hotely a tak dále. Úplně neomylně si na to našli nejlepší architekty, kteří tehdy existovali. Na první urbanistické plány firma Baťa oslovila Jana Kotěru, tenisovou terminologií českou jedničku, když Jan Kotěra zemřel, hlavním poradcem firmy se stal Josef Gočár, jeho žák a tenisovou terminologií česká dvojka. Následně si přivedla své vlastní architekty, kteří pracovali ve Zlíně, ať už to byl Vladimír Karfík nebo František Lydie Gahura, oba patřili mezi top ten architekty v Československu té doby. Bohatá firma si najala ty nejlepší lidi, aby to bylo v nějaké rovnováze. Tohle u dnešních bohatých českých firem nevidím. Nevidím snahu přivést si nejlepší evropské architekty. Na začátku 90. let tu ten étos ještě byl, když Nationale Nederlanden stavěla Tančící dům, začínal na něm Vlado Milunić a dokončil ho s ním Frank Gehry. Zlatý Anděl pro stejnou firmu navrhoval Jean Nouvel, vynikající francouzský architekt. Myslím, že pro českou scénu byla ta konfrontace se zahraničními autory velmi osvěžující. Poslední dobou toho ubývá.

Čím to?

V Česku je totiž velmi složité legislativní prostředí obecně a stavění je jedna z nejnáročnějších činností vůbec. Hrozně dlouho trvá a potřebujete na něj povolení a schválení obrovského množství úřadů, orgánů, lidí, sousedů. Nevím, jestli existuje legislativně složitější činnost. Řada investorů zjistila, že mnohem důležitější je, aby se ta věc postavila, ne jak vypadá. A tak hledali lidi, kteří budou schopni je provést tím procesem k úspěšnému konci, tedy k realizaci stavby. To znamená, že nejdůležitější dovednost architekta a projektanta byla schopnost získat stavební povolení, projednat stavbu s úřady. To je trošku jiná dovednost, než navrhnout dům co nejlépe.

Nemáte rád, když se o architektuře mluví jako o něčem výjimečném. Měly by se tedy vůbec vyzdvihovat výjimečné stavby, nebo spíš výjimečnost těch obyčejných?

Architekt Adam Gebrian.Naprostá většina architektury mají být obyčejné věci, ale pořád je to architektura. Nemají vznikat stavby, o kterých nikdo nepřemýšlel, to je hloupost. Je to plýtvání penězi. Petr Hájek, vynikající český architekt, tomu říká nakupení stavebních hmot. To už je lepší nechat ty hmoty v přírodě. Když už jsem je jednou z té přírody vyrval, je dobré je poskládat nějakým smysluplným způsobem. To je pro mě takzvaná obyčejná architektura, která nemá ambice, aby obsahovala nějakou závratnou všeobecně platnou myšlenku, ale prostě odpovídá na potřeby lidí, které se v některých případech dají relativně snadno definovat. Pak jsou samozřejmě stavby, které jsou a mají být výjimečné. Jestliže něco překračuje horizont města, jako je třeba kostel svatého Mikuláše na Malé Straně, tak by tomu měla odpovídat vnitřní náplň. Dneska někdo přijde a řekne, chci si postavit kancelářskou budovu vysokou 150 metrů, vyšší než všechno ostatní. A proč bych nemohl? Podívejte se na kostel svatého Mikuláše! Myslím, že takhle ten argument nestojí. To znamená, že město si má pečlivě rozmyslet, co považuje za důležité stavby z hlediska náplně, a ty pak mohou být výjimečné, drahé a může jim být věnována nadstandardní péče. Také by měly vznikat v rámci mezinárodních architektonických soutěží, kde vyhrávají nejlepší myšlenky a nikoliv nejlevnější ceny.

Co říkáte výstavbě nových bytů v našem hlavním městě vznikajících v režii developerů?

Ještě dlouho po roce 1990 byl problém s nedostatkem bytů. Byl převis poptávky nad nabídkou. Někteří lidé to pochopili tak, že ať postaví cokoliv, prodá se to. Tomu odpovídala kvalita. Jeden dobrý architekt mi kdysi říkal, že nedělá bytové domy, protože mu chybí tlak od majitelů a nájemníků bytů na stavebníka, developera, aby tu věc udělal kvalitně. Protože ten jeden člověk, majitel bytu na to nemá sílu. Když se staví kancelářská budova a už dopředu se ví, že třeba celé jedno patro si pronajme nějaká nadnárodní společnost, má chuť ovlivnit projekt a klade si požadavky a podmínky, jinak se do té budovy nenastěhuje. Proto je vlastně hodně nenáviděných kancelářských budov uděláno docela dobře. U bytů tenhle tlak není. Po roce 1990 se postavilo obrovské množství špatných bytů. Když budu hodně krutý, tak řeknu, že z hlediska dispozic, orientace ke světovým stranám a vtahu k veřejnému prostoru jsou horší než paneláky. V České republice máme asi 80 procent vlastníků bytů, a to je obrovský problém, protože něco vlastnit znamená starat se o to. A spousta lidí to myslím časem nebude zvládat. Dříve to bylo tak, že si lidi stavěli domy pro sebe, bydleli v nich, bydlela v nich jejich rodina, eventuálně v nich pronajímali byty, ale měli k nim hluboký vztah. Developerské stavění je co? Na místě, se kterým nemáte nic společného, postavíte dům, který prodáte někomu jinému, a už vás nezajímá. Doporučuji developerské projekty, kde developer sám bydlí. Moc jich není, ale je to trochu záruka, že vám na tom bytovém domě záleží. Za prvé si ho stavíte pro sebe a za druhé riskujete, že vám někdo bude zvonit na zvonek, až se to začne sypat. Nebo si všímejte, jestli je developer přímo z města nebo ze čtvrti, kde staví. Když majitel firmy Vítkovice Holding Jan Světlík upravuje dolní oblast Vítkovic a zároveň v ní stále podniká, ale chce tu udělat čtvrť, kde budou bydlet lidi, kulturní čtvrť, tak k ní má pořád silný vztah. Míra toho vztahu určuje kvalitu práce. Ne vždy, ale většinou ano.

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že asi do konce života budete bydlet v nájmu. Opravdu vás neláká postavit si vlastní dům a rozšířit tak řady krásných staveb?

Nijak zvlášť mě to neláká. První důvod je ekonomický. Kdybych chtěl postavit dům podle svých představ, nikdy bych na to neměl. Ale pro mě je úplně nejdůležitější prostředí, ve kterém dům stojí. Nezajímá mě bydlet v nejkrásnějším domě na planetě, který je zdí odříznutý od svého okolí. Rád budu žít v prostředí, které je zajímavé a konzistentní. Většinou to bývá to, které má za sebou nějakou historii, a moc prostoru pro nové věci v něm ani není. Pro mě je nejdůležitější, že vyjdu z domu, ve kterém bydlím a ocitnu se v pestrém různorodém prostředí, které je mi sympatické. Lidi v něm bydlí, pracují, jezdí tu MHD, auta, mohu tu potkat všechny druhy společnosti, chodí tam turisti i místní lidi. To mě baví. Veškerou svou činností se snažím o to, aby tady vznikaly nové dobré domy, a všechny jsou vlastně pro mě, protože ovlivňují prostředí, ve kterém žiju. Je pro mě důležité dívat se na věci, které považuji za dobré a mám radost, co je v Praze za historii, že je tu tisíce skvělých staveb. Byl bych samozřejmě rád, kdyby přibývaly další, ale to neznamená, že je musím stavět.

Adam Gebrian (* 9. května 1979 Boskovice) je český architekt, teoretik, propagátor a kritik architektury.
V roce 2006 absolvoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Studoval a pracoval v Amsterdamu, Rotterdamu, Praze, Paříži, Londýně a v Los Angeles. V letech 2007–2014 byl členem redakční rady časopisu Era 21. Od roku 2009 je moderátorem vlastního pořadu Bourání na Rádiu Wave. Na internetové televizi Stream.cz uvádí svůj pořad Gebrian versus, ve kterém se zabývá hlavně architekturou ve veřejném prostoru a novými stavbami placenými z veřejných zdrojů. Vyučuje na soukromé škole architektury ARCHIP a na Prague Institute. Za publikační a diskusní aktivitu ve veřejném prostoru směřující ke zvyšování povědomí o architektonické kultuře získal cenu Architekt roku 2014. Žije v Praze.

Autor: Redakce

22.10.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Soud nařídil francouzskému meštu Publier odstranit sochu Panny Marie

Paříž - Město Publier na východě Francie dostalo od soudu nařízeno, aby odstranilo z parku sochu Panny Marie. Důvodem je celostátní zákaz vystavování náboženských symbolů na veřejných prostranstvích. Informoval o tom zpravodajský server BBC News s odvoláním na starostu města.

Duka slouží mši k otevření německy mluvící farnosti v Praze

Praha - V souvislosti s otevřením farnosti německého jazyka v Praze na Novém Městě bude dnes pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka sloužit od 11:00 mši v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce. Německou farnost zřídil Duka k 1. říjnu, důvodem byl růst německy hovořící komunity a snaha o obrození staleté přítomnosti německého kulturního živlu v hlavním městě, uvedlo na webu pražské arcibiskupství.

Rakušané volí v opakovaných volbách nového prezidenta

Vídeň - V Rakousku začalo opakované druhé kolo prezidentských voleb. Voliči si vybírají mezi nezávislým kandidátem podporovaným stranou Zelených Alexanderem Van der Bellenem a členem pravicově populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbertem Hoferem. Květnové hlasování, v němž zvítězil Van der Bellen, kvůli formálním chybám při sčítání hlasů zrušil ústavní soud.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies