VYBERTE SI REGION

Charismatičtí architekti Česka: Skromný introvert Ladislav Lábus

Je jedním z nejlepších architektů Česka. Máte-li představu, že pracuje v luxusním ateliéru, jste na velkém omylu. Ten jeho je mimořádně skromný a po nějakém luxusu v něm není ani památky. Skromnost je pravděpodobně jeho bytostnou přirozeností.

17.5.2012 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
8 fotografií
VILA V NESPEKÁCH. Dům byl koncipován tak, aby se maximálně uplatnila již vzrostlá zahrada.

VILA V NESPEKÁCH. Dům byl koncipován tak, aby se maximálně uplatnila již vzrostlá zahrada.Foto: archiv ateliéru Lábus

Mluví tiše, a decentní, nezdobné a jednoduché (v tom nejlepším slova smyslu) jsou i jeho realizace. Má jich za sebou nespočet a získal za ně několik Grand Prix Obce architektů. Mezi nejznámější patří rekonstrukce paláce Langhans. Má zvláštní charisma intelektuála zahloubaného do své práce. Mimo jiné učí také na fakultě architektury ČVUT.

Snažíte se vyprojektovat dokonalé bydlení ostatním – jaké je to vaše vlastní?
Tím, že se architektuře věnuji naplno na škole i v ateliéru, jsem ve svém vlastním životě na způsob bydlení dost nenáročný, nezbývá energie a také nemám potřebu ani chuť žít v prostředí, které jsem sám definoval. Žiji v činžáku na Vinohradech. Ve městě jsem rád. Nemám tendenci bydlet v nějakém domku za Prahou.

Před revolucí jste pracoval v Projektovém ústavu, poté jste založil vlastní ateliér. Jaký byl přechod na soukromé podnikání?
Byla to doba, kdy probíhalo mnoho změn a bylo hodně práce, takže přechod nebyl nijak drastický. Spolupracoval jsem tehdy s architektem Pleskotem a Línkem, vyhráli jsme soutěž na jeden velký projekt na Evropské třídě, to nám pomohlo. Díky tomu, že architekt Pleskot restituoval prostory v Holešovicích a pracovali jsme tehdy spolu, nebyl ani problém s místem pro ateliér a když jsem pokračoval na vlastních zakázkách, už jsem v těchto prostorách zůstal.

Česká populace stárne, bydlení seniorů je a pravděpodobně bude čím dál větší problém. Jak se díváte na seniorské bydlení?
Bohužel u nás se nadále staví obrovské komplexy domovů důchodců. Je to překvapivé, protože světové zkušenosti a trendy již dlouhodobě směřují ke zcela opačnému řešení seniorského bydlení. Právě nedávno jsem se zúčastnil projektu, v rámci něhož se vytváří manuál pro stavbu nových zařízení pro zdravotně postižné. Je to jiná kategorie sociálních služeb, ale s bydlením pro seniory má mnoho společného. Trendem je, aby služba byla pokud možno integrovaná a chodila za lidmi. Ne aby se lidé soustřeďovali do velkých ústavů. Upozorňoval jsem na to už v 90. letech, kdy se postavila spousta nových ústavů za několik miliard.

Co tehdy způsobilo, že se jich stavělo tolik?
Tehdy bylo nutné zajistit náhradu za restituované zámky, kláštery, a místo aby se šlo už cestou menších zařízení, tak se nadále stavěly kolosy pro 100–150 lidí. Dnes sem míří projekt Evropské unie, kdy se budou tyto ústavy rušit. A mají se stavět náhradní zařízení, která budou simulovat chráněné bydlení.

Jak takové bydlení vypadá?
Člověk bydlí v běžném domě, kde má k dispozici asistenční službu. Jde o to, integrovat lidi do normální obytné struktury, do normálního života. Tato zařízení budou připomínat byt pro čtyři, maximálně pro šest lidí. Takové bytové jednotky mohou být maximálně dvě až tři v jednom domě, takže maximum je zařízení pro 12 lidí. Toto se nyní připravuje pro zdravotně postižené. Ale v druhé sekci na ministerstvu stále podporují stavby obrovských domovů pro seniory a nikoho nenapadne, že by se to mohlo dělat jinak. Nedávno proběhla na naší fakultě konference o řešení bydlení seniorů v Německu. Z prezentace vývoje i příkladů konkrétních staveb bylo zřejmé, že už jsou úplně jinde. Tam se pro seniory dnes staví domy, v nichž jsou lidé integrovaní do běžné společnosti. Byty jsou upravené pro potřeby starých lidí, ale nejsou to ústavy. V Česku to má ohromné zpoždění, naše řešení a přístupy, setrvačně produkující velké ústavy, u nich opouštěly před 40 lety.

Co je důvodem, že se neumíme poučit ze zahraničních zkušeností?
Určitě je v tom setrvačnost myšlení i lobbing a snaha prezentovat se velkými projekty, jedno lůžko v domově důchodců stojí investičně kolem jednoho a půl milionu korun. Kolik bytů by se za takovou částku dalo upravit, aby se lidé nemuseli stěhovat? Ale to není tak zajímavé pro stavení firmy, ani politiky. Obdobná neefektivita, pomineme-li rozdíl standardu kvality života, se projevuje i v provozních nákladech. Již dávno je prokázané, že integrovaná péče vychází dokonce mnohem levněji. Souvisí to s tím, že v malých formách sociálního bydlení se lidé více starají sami o sebe. Tento princip není umožněn ve velkých ústavech. Kdo může, pracuje v kuchyni, jiný na zahrádce, další jde zase nakoupit a tak dále. Tím se ušetří mnoho pracovní síly, a navíc to lidem pomáhá. Když za vás všechno udělají, tak ztratíte zájem o svět, podlehnete apatii. Je známé, že pokud se zdravotně postižení dostanou do prostředí, kde jsou odkázaní se o sebe více starat, tak pookřejí a prokazujíc schopnosti, které by po nich v ústavu nikdo neočekával a vlastně ani nechtěl.

Co si myslíte o současné podobě českých vesnic? Mám dojem, že předválečné vesnice byly daleko malebnější než ty dnešní.
Vesnice se v posledních řekněme 60 letech proměnila zásadně a vlastně několikrát. Změny totiž probíhaly po etapách, které souvisely se způsobem hospodaření, vývojem životní úrovně i pracovních příležitostí. V tomto smyslu lze sledovat tři základní etapy – kolektivizace v 50. letech, rozvoj chalupaření od 70. let a kolonizace příměstských oblastí od 90. let. Kolektivizace a to, že lidé přestali hospodařit doma, vedlo k tomu, že vesnická zástavba ztratila něco ze svého původního charakteru, sousedství více či méně uzavřených samostatných statků.

Jak se to projevilo?
Tehdejší politické krédo bylo přiblížit život na vesnici městskému bydlení. Na vesnicích se začaly stavět výrobní stavby – velké hospodářské objekty statků a bytová výstavba, pokud nebyla řešena takzvanými bytovkami hned vedle JZD, připomínala spíše rodinné domky. Domy přestaly mít hospodářský dvůr, a tak se kvůli jiné účelovosti určitá malebnost vytratila. Další věc je, že původní venkovská zástavba do jisté míry zobrazuje sousedské vztahy, sociální soudržnost obyvatel. My jsme se tímto tématem zabývali se studenty, a ukázalo se, že navodit blízkou sousedskou atmosféru podobnou původní vesnické zástavbě, je téměř nemožné. Je těžké ji vytvářet, když se vytrácí i tam, kde odjakživa byla přítomná. Vesnice, které dříve přirozeně vznikaly a žily v sousedské atmosféře, ji už mnohdy v nových vztazích původních obyvatel i chalupářů ztrácejí. Lidé dříve na vesnici žili a pracovali, na vlastních statcích a později v jednom družstvu. Dnes dojíždějí za prací do města a o víkendech naopak míří z města na venkov. Vesnici totiž výrazně ovlivnila také masová vlna chalupaření, ale díky bohu za něj. Jinak by mnoho typických vesnických domů spadlo. No a nakonec přišla vlna nové kolonizace krajiny pro příměstské bydlení.

Jaký je váš názor na tento typ bydlení, na tzv. satelitní městečka?
To, že se krajina kolem Prahy kolonizuje, je fenomén, kterému se těžko brání, ale který je v tak velkém měřítku nezdravý. Lidé si ani neuvědomují, jak nepřiměřené investiční i provozní náklady na zajištění infrastruktury to znamená – zatěžují jimi zbytečně obce. Je to velmi drahý způsob bydlení. Pokud nemá zdůvodnění v tom, že lidé hospodaří a potřebují být blízko půdy, tak je nesmyslný.

Co domky jako takové – v satelitech se staví převážně typizované domy, které jsou  mnohdy odstrašující…
Kořeny jsou již v samotném počátku toho, jakým způsobem se staví. Že se rozparceluje pole a potom se prodá na stavební pozemky. Na této změně se nejvíce a bez rizika vydělá a nikdo nechce investovat do toho, aby výraz architektury nějak ovlivnil, například již urbanistickým založením. Mimochodem, domy jsou často větší než rodina potřebuje, takže zahrada je jen nezbytnou, pro pobyt těžko využitelnou, distancí mezi plotem a domem. Lidem se ve výběru typu domku nechává volná ruka. Srovnáme-li to s dřívější vesnicí -  domy tehdy nebyly unifikované, ale zároveň bylo cítit, že lidé, kteří je stavěli, měli společné hodnoty. Nevytahovali se navzájem. A když, tak jenom tím, že si na štít nakreslili třeba srdíčko. Kdežto dnes je individuální výstavba smutná tím, jak každý z domů je úplně jiný.

Bylo by tedy lepší, kyby byly všechny domy stejné?
Myslím si, že nakonec vždy působí lépe taková příměstská zástavba, která je složená z menší škály typů domků. Nebo řadová zástavba. Když je každý dům úplně jiný, a navíc většina nesvědčí o vysoké kultuře stavění i bydlení, nepůsobí to dobře. Kromě toho, katalogy typizovaných domků většinou nenabízejí kvalitní stavby. A když už se tam objeví nějaký jednoduchý domek, který může dobře zapadnout do okolního prostředí, bohužel si ho moc lidí nevybere. Nechávají se nalákat na různé vikýře či věžičky a nedovedou číst dispozici domu, která je naprosto nejdůležitější.

Jde stavět lépe?
Na polovičním pozemku by se dala postavit mnohem intenzivnější zástavba. Musela by však být trochu regulovaná, muselo by se investovat alespoň do podrobného regulačního plánu. Například domy mohou být nalepené na sobě a mít jen malá vnitřní atria tak, aby se lidé navzájem neobtěžovali a aby se intenzivně využil pozemek. Lidé dnes netouží po tom, obhospodařovat rozlehlé trávníky, většině stačí menší zahrádka.

Vybíráte si své klienty? Jak se vám pracuje s těmi, kteří chtějí právě ty vikýře a věžičky?
Díky tomu, že naše práce má ohlas a je často publikována, chodí za námi klienti, kteří naše domy znají, líbí se jim a vědí, proč nás oslovují. Věžičky po nás už nikdo nechce. Klienti rozhodnutí zvolit atypický rodinný dům jsou dnes většinou velmi dobře informovaní, a pokud chtějí kvalitní individuální projekt, a nemají architekta ve svém okolí, rozhodují se většinou mezi asi 20 architekty, kteří jsou díky publikovaným projektům známí. Ti nejnáročnější se informují nejen v komerčně zaměřených, ale i v odborných architektonických časopisech. Mám individuální klienty rád. Jsou rozvážnější a dá se říci, že jsou lepší hospodáři.  Navíc jde vždy o výstavbu na konkrétní místo a pro konkrétní lidi a tato práce se vyvíjí vždy jinak a je zajímavá právě tím, jak je různorodá.

Stavíte raději na volné, nové parcele, nebo raději přestavujete?
Rád stavím na pozemku, který už byl nějakou dobu používaný. Stavěli jsme například v chatové nebo v domkové zástavbě v Řevnicích a Nespekách. Je důležité, že takový pozemek je už nějak předdefinovaný – například vzrostlými stromy v zahradě. Je škoda, když někteří klienti nepochopí hodnotu stávající zahrady, ať je jakákoli. Často se stává, že pokácí zahradu a říkají si, jak udělali dobře, že vytvořili místo pro tvůrčí činy pana architekta.  Ale tak to není.

Takže komponujete do přírody a zohledňujete různé aspekty pozemku…
Když stavíme v zahradě se vzrostlými stromy, tak dům samozřejmě přizpůsobujeme jejich poloze, umisťujeme jej mezi stromy a rovněž polohu místností nebo oken přizpůsobujeme výhledům do zahrady.

S čím se nejvíce při práci potýkáte?
Občas se spolupráce zabrzdí po administrativní stránce, na nějaké formální věci, která je většinou nesmyslná. Bývá mnohdy lehce překonatelná, jen si člověk nesmí úzkoprse vykládat určitá ustanovení.

Co byste si rád postavil?
Dostáváme velmi různorodé nabídky, takže příliš nepřemýšlím o tom, co bych chtěl dělat. O něčem snít mi připadá zbytečné, když vás baví to co děláte. Navíc rád dělám  normální, obyčejná zadání –  pro mě nejsou vysněnou metou nějaké velké, architektonicky zajímavé objekty, které mají volnější způsob tvarování a umožňují navrhovat atraktivní stavby. Mám rád domy, které vás oslovují svojí příjemností, třeba tím, že mlčí, nechtějí vás na první pohled upoutat nějakými nápadnými tvary nebo materiály.

Máte mezi architekty nějaký vzor?
Při studiích mě hodně ovlivnil Louis I. Kahn. Ale dnes nedovedu říci jednu hvězdu, je to tak 10 - 20 lidí, kteří mne pořád oslovují. V posledních letech ale architektura  dostává nový směr, který mi příliš neimponuje, vyznačující se například komplikovanými tvary staveb. Udělat něco jednoduchého se už dnes nenosí.

Kromě toho, že máte vlastní ateliér, také učíte architekturu na ČVUT. Je těžké pro mladého architekta, který vyjde ze školy, vydobýt si místo na slunci a získat zakázky?
Od roku 2008, kdy přišla krize, se to velmi změnilo. Byli jsme zhýčkaní, protože po změně režimu zde byl obrovský boom a všude bylo hodně práce. Stavěla se nákupní centra, kancelářské budovy, byty atd. Architektů bylo relativně málo, protože u nás převládalo stavařské vzdělání. Mladí si zvykli, že hned po škole dostanou zajímavé zakázky. Souviselo to i s tím, že se velmi omladila věková kategorie investorů. Byli si s mladými architekty věkově blízcí, měli mezi sebou hodně kamarádů, a v oblasti architektury jsou zakázky hodně také o známostech. Při obhajobách se vždy ptám, jestli už studenti mají práci. Dříve v naprosté většině měli, teď už tomu tak není.

Stává se, že je některý studentský projekt tak dobrý, až vám je líto, že se nebude realizovat?
Někdy zadáváte reálnější zadání, někdy spíše práci v ideální konceptuální rovině. Dá se říci, že někteří studenti jsou schopni předvést velmi slušný návrh na profesionální úrovni. Ale nejde jen o to, udělat studii. Je třeba umět realizaci dotáhnout do konce.

Projeví se v práci architekta jeho povaha? Například jestli má smysl pro humor, nebo je pesimista?
Nevím, jestli se projeví,  že je pesimista nebo optimista, ale rozhodně se projeví, jestli se práci poctivě věnuje, nebo si naopak myslí, že si vezme tužku nebo počítač a že vše spadne z nebe.

Denisa Haveldová

Autor: Redakce

17.5.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies