Nejenže se právě před rokem rozhodli říct své ANO, ale k procházkám s jejich zlatými retrívry přibyly také návštěvy kozína a každodenní starost o kachny, slepice a právě kozy.

Všichni se mě často ptají, jak nás vlastně napadlo pořídit si kozy. No, abych pravdu řekla, sama pořádně nevím. Celá idea našeho Chov koz je podle Jany Stránské nenáročný. Dnes si z jejich mléka dělá mimo jiné sýr. malého hospodářství nejspíš pramení z naprosté frustrace supermarketovými potravinami. Je to už tak tři roky zpátky, co jsem se o chov koz začala zajímat. Pročítala jsem si různé knihy a diskusní fóra na internetu a naprosto mě to pohltilo.

Je to vůbec možné, abychom my mohli chovat kozy u rodinného domku v moderní zástavbě? Ta myšlenka mi nešla z hlavy. Zjistila jsem, že kozy jsou velice chytrá a relativně nenáročná zvířata a můj sen o vlastnoruční výrobě sýrů a čerstvém zdravém mlíčku začal dostávat první obrysy.

První, a asi nejtěžší fází celého kozího procesu, bylo přesvědčit zbývající členy rodiny o tom, že kozy budou užitečné a že jejich chov zvládneme. A hlavně taky: „Kozí mlíko? Fuj, vždyť to smrdí. To je tak pro prase." Abychom si udělali vlastní názor na chuťové vlastnosti kozího mléka, jeli jsme se podívat na nedalekou kozí farmu. Tam jsme ochutnali čerstvě nadojené mléko i kozí sýr a odjížděli jsme nadšení a přesvědčení, že kozy ano!

Druhá fáze byrokracie. Když chce někdo chovat kozy, musí mít zaregistrované hospodářství a evidovat každé příchozí či odchozí zvíře. Navíc, podle zákona nemůže nikdo chovat jen jednu kozu, protože je to stádové zvíře a trpěla by samotou. Bylo tedy rozhodnuto pořídit kozenky dvě. Statečně jsem se poprala s úředním šimlem a stali se z nás sice očíslovaní hospodáři, ale stále bez zvířat.

Třetí fázi říkám „hledací" a věřte, že to nebyla žádná legrace. Chtěli jsme koupit už rozdojené kozy, tedy po kůzlatech, abychom měli ještě ten rok mlíčko. Jak jsem ale zjistila, o kozy zase začíná být velký zájem a když se nějaká dojnice objevila v inzerci, byla okamžitě prodaná. Chtělo to pár týdnů hledání, ale nakonec jsme sehnali dvě kozenky asi 150 kilometrů daleko a vydali se pro ně. Domů jsme přijeli s rozdojenou Čerticí a mazlíkem Květuškou, která měla být připuštěná.

Večer mě tedy čekalo první dojení v životě. Teoreticky to mám zvládnuto, což o to, ale praxe nulová. Naštěstí byla Čertice velice trpělivá a nějak jsme to spolu zvládly. Tu trochu mlíčka jsme si rozdělili na 4 díly a s chutí ho vypili. Tak šel den za dnem, dojilo se ráno i večer, holky se pásly a všem členům rodiny kozy naprosto učarovaly. Brzy se holky dočkaly zbrusu nového luxusního kozína a my se rozhodli pořídit ještě jednu kozu, protože Květuška nakonec březí nezůstala a mlíko jsme měli jen od Čertice.

Chov koz je podle Jany Stránské nenáročný. Dnes si z jejich mléka dělá mimo jiné sýr.

Velkým zázrakem se nám podařilo koupit kozu s velkým K Rozárku. Je to údernice, která nadojí přes 6 litrů mléka denně a je to už taková kozí dáma. Stala se z ní vůdkyně našeho ministáda a moje oblíbenkyně. Díky ní jsem konečně mohla začít pořádně sýrařit. O výrobě sýrů se více zmíním v některém z dalších dílů, protože to je velice obsáhlé téma.

Chov koz je podle Jany Stránské nenáročný. Dnes si z jejich mléka dělá mimo jiné sýr. Ráno a večer dostávají holky u dojení směs jádra, kterou si sama míchám (ječmen, oves, pšenice, pšeničné otruby, sladový květ, kukuřice, lněné semínko), celý den se pasou a večer ještě dostávají do krmítka seno nebo trávu. V zimě dostávaly taky krmnou řepu, jablka, občas mrkvičku, brambor nebo jakoukoliv jinou zeleninu. Co ale milují ze všeho nejvíc, je sušené pečivo. Pro to by šly až na kraj světa.

To, že je kozí mléko velice zdravé, jsem věděla, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, neuvěří. Moje maminka několik let marně bojovala s lupénkou. Na kožním vystřídala snad všechny možné masti, pobyt u moře taky nezabíral. Asi 3 měsíce po tom, co jsme si pořídili kozy a ona pila mléko, se lupénka postupně úplně ztratila a teď po ní není ani památky.

Už je to rok, co tu s námi kozy žijí, a ještě ani jednou se nestalo, že bych se za nimi netěšila. Není to pro mě otrava nebo nutné zlo. Je to relax, radost, pohoda a životní styl, který bych za nic na světě nevyměnila. Někde jsem četla, že být kozařem je diagnóza. Jestli je to pravda, tak je to ta nejlepší nemoc na světě, ze které se rozhodně nechci vyléčit.

JANA STRÁNSKÁ