Říká ostatně, že expozice začíná už na nádvoří. Dále vás ohromí to, že na prohlídku může i čtyřnohý člen rodiny. Pejsci všech velikostí a ras jsou totiž na Častolovicích vítáni a ani neplatí vstupné. Nemusíte tak řešit, kdo z rodiny oželí prohlídku. Byla by to opravdu škoda, protože ta je koncipována tak, že máte dojem, jakoby si obyvatelé zámku právě jen někam odběhli. Rukopis paní Phipps Sternbergové je znát na každém kroku. Její práci můžete vidět v podobě závěsů na oknech, obložení stěn látkou nebo v květinových aranžích. Kontroluje každý detail a expozici často mění, někdy i bez varování. Místní průvodci se tedy rozhodně nenudí, především když se skupinou přijdou do expozice a zjistí, že je jiná než byla včera. Hlavně děti si užijí zámecký zvěřinec, kde některá zvířata pobíhají zcela volně mezi návštěvníky. Mimořádnou atmosféru můžete na Častolovicích zažít 1.9. Na tento den – či spíše noc – jsou přichystány romantické večerní prohlídky. Prostřednictvím netradičního výkladu se vrátíte zpět do historie, budete tajnými pozorovateli někdejších obyvatel zámku a při svíčkách můžete posedět na nádvoří v zámecké kavárně. Zámek nabízí také speciální prohlídky pro nevidomé návštěvníky a schodová plošina zase umožňuje vstup vozíčkářům.

Když jste se po 44 letech vrátila do Častolovic, byl to návrat domů?
Vůbec ne. Já jsem se vrátila do Čech krátce po revoluci, restituce ještě nebyla. Havolvi mě pozvali na Hrad, abych pomáhala s jeho zařizováním. To byla fantastická léta. S Olgou Havlovou jsem také pomáhala zakládat  Výbor dobré vůle.

Charita byla tehdy v Československu asi v plenkách. Jaká byla vaše zkušenost?
Zkušenosti, které jsem měla ze Západu, byly úplně jiné, než co jsme pak zažívaly tady. Ale už se to velmi zlepšilo.

A jak to bylo s restitucí rodových zámků?
Původně jsem o restituci vůbec nepřemýšlela. Ale paní Olga říkala, že když už ten restituční zákon je a mám na ně nárok, tak se musím snažit zámky převzít, abych je opravila.

V jakém stavu zámek Častolovice byl?
Poté, co ze zámku odešla kovoslužba, byly odmontovány záchody a zámek se naplnil zápachem z kanalizace. Smrdělo to. Vše bylo šedivé, deprimující a velké. Ale vzala jsem to jako svou práci a tu dělám už 20 let.  Musím ale dodat, že bych to bývala nezvládla bez pomoci Jiřího Bednáře, který se vrátil  s emigrace v Anglii se mnou a spolupracujeme tady dodnes.

Co bylo tehdy nejtěžší? Člověk stojí uprostřed rozbitého zámku – kde začít?
Byly tady asi čtyři pokoje, až do stropu plné poškozeného nábytku. To se vám na Západě nestane. Nikdo by tam neházel rozbité věci do nějakého pokoje, aby tam hnily. Začali jsme všechno opravovat, ale bylo zábavné udělat ze čtyř rozbitých židlí jednu vcelku, protože každá měla jen jednu nohu. Tak nějak to vypadalo.

Za jak dlouho poté, co jste se pustila do oprav, jste zámek otevřela?
Začátkem května 1992 nám ho předali a v červenci jsme otevřeli. Bylo to dost improvizované. Z počátku probíhala restituce velmi obtížně, nikdo nevěděl, jak se to dělá, ale byla to zároveň i velká radost. Udržovat to je složitější.

Proč?
Tvořit něco nového je vždy zábavnější než stereotypní denní provoz.

Kolik stojí například topení přes zimu?
Hodně. Přijde na to, jestli otevřeme expozici, nebo ne. Zpočátku jsme dali všude centrální topení, protože jsem myslela, že budeme mít otevřeno celoročně. To ale bylo nesmírně drahé. V zimě přišlo na prohlídku třeba jen šest lidí a kvůli tomu jsme topili.

Vůbec si to neumím představit…
Ani si to nepředstavujte. Je to neuvěřitelně drahé. Já to mohu táhnout jen díky tomu, že mám lesy a ty vydělají nějaké peníze na zámek. Ale ty peníze by mohly jednou zdědit moje vnoučata, a já je místo toho strkám do něčeho, co je pro mě jenom práce.

Mají vaše vnoučata k Častolovicím vztah?
Ne tak jak bych si přála. Stále ještě studují v Londýně, ve Vídni a Utrechtu. Jejich otec má také zámek v Rakousku a život na zámku tak pro ně není nic zvláštního.

Když porovnáte situaci u nich a v Častolovicích, jejich zámek si na sebe vydělá?
Oni nemají zámek otevřený pro veřejnost, bydlí v něm. Můj zeď podniká ve vinařství,  má chov prasat, organizuje hony, stále mají akce na zámku spojené s podnikáním, ale taky nadává. (smích)

Čistě ze vstupného si na sebe tedy zámek nevydělá?
Vstupné vydělá tak akorát na průvodce a uklízečky. Ne na jeho údržbu.

Kolik těch uklízeček vlastně musíte na zámku mít?
Čtyři.

Stalo se, že by při prohlídce někdo něco rozbil?
Ne že bych o tom věděla, ale doufám, že průvodci nenechají nikoho házet míšeňským porcelánem. Sem tam někdo něco ukradne. Ale ne moc. (smích) Jednou nám ukradli část brnění.

Žila jste téměř celý život v zahraničí, v různých zemích, jste bytová architektka. Liší se vkus lidí?
Určitě se liší. Přijde totiž hodně i na to, co vidí lidé kolem sebe. I když je tady tolik hezkých budov a interiérů, které byly dříve zanedbávané, lidé je nevnímají jako inspiraci.

A v čem podle vás tkví ten nevkus?
Nedá se říci, že je to nevkus. Roli hraje i to, co tady vůbec člověk dostane.  Hrozný je například ten německý vliv, který sem přichází prostřednictvím různých řetězců. Hledala jsem třeba jednoduché domovní dveře, a nemohla jsem vůbec žádné normální najít.

Co dělá domov útulným?
Že se člověk obklopí věcmi, které má rád. A co má člověk rád je individuální. Není na to recept. Já jsem například i pro zámek kupovala v bazarech, protože na začátku to bylo ve zdejších obchodech drahé a ošklivé.

Kdo si koupí byt, nezbývá mu už mnoho peněz na zařízení…
Je vlastně mnohem lehčí zařídit si byt za málo peněz než za hodně.

Myslíte?
Já jsem napsala knížku o tom, jak si sám levně zařídit byt. Vyšla už v roce 1978, takže polovině z těch věcí už nevěřím, protože vkus se mění jako móda. Ale ta kniha dost fungovala (pochvalné komentáře jsou ještě z roku 2002 – poznámka red.) Musíte si totiž pomoci sami, improvizovat, vyrábět, adaptovat. Jste pak originální.

Neuvažovala jste o napsání zmodernizované verze nebo další knihy?
Já bych strašně ráda seděla a psala. Ale nemám na to čas.  Musím stále hlídat, jestli támhle neuschla kytka, támhle nepotřebuje opravit omítka…

Jaké jsou tedy vaše tipy pro lidi, kteří se chtějí pustit do zařizování bytu a potřebují vše pořídit levně?
Jednou si někdo přišel pronajmout byt, který jsem dělala, a říkal:  „Proč mám bydlet v bytě, který je daný dohromady jenom pomocí sešívačky?" Tak jsem to dělala. Dát na zdi látku je v delším časovém úseku nakonec levnější než vymalovat. Vydrží to v perfektním stavu léta. Potřebujete opravdu jenom najít hezkou látku ve výprodeji a koupit si k ní sešívačku. Některé věci zase stačí jednoduše natřít.  Líbí se mi třeba švédský nábytek, který je jen modře nebo šedě natřený…

Líbí se vám minimalistický styl, který je teď hodně v kurzu?
Na ten ale potřebujete hodně peněz. A já nemůžu žít s prázdnými plochami, protože jsem na to moc nepořádná. Navíc mám mnoho věcí a chci je mít kolem sebe – hlavně knížky a časopisy. Pro mě osobně je minimalismus nevhodný. Chtěla bych velké plochy, hodně skla, jenže vím, že si to nikdy nebudu moci dovolit. Ale myslím, že je minimalismus krásný. I když je to i otázka módy.

Myslíte si, že je vhodné kombinovat staré s moderním?
Hlavně to není jednoduché – je to těžší, než si člověk myslí. Protože jedna intarzovaná skříň usazená doprostřed moderního interiéru musí být opravdu velmi kvalitní. Dají se dohromady kombinovat například také různé staré židle, ale něco je musí spojovat, buď doba, výška nebo barva.

Je lepší najmout si na zařízení bytu odborníka, nebo si udělat vše sám?
Já jsem strašně proti odborníkům na zařizování. Každý přece ví, v čem chce žít. Když si najmete někoho, kdo nemá zdání o tom, jak žijete a co chcete…  Když jsem zařizovala domy a byty pro ostatní, vždy jsem začala tím, že jsem se jim předem omluvila, že se budu trochu šťourat v jejich životě.  Ale než začnu, potřebuji zkrátka vědět, jestli se koupou ráno, nebo večer nebo jestli manželé spí v jedné posteli. Měla jsem ale velké štěstí v tom, že jsem měla za celý život jen asi pět zákazníků, které jsem předtím neznala. Vždycky jsem se k nim víceméně nastěhovala – s truhlářem, švadlenou a šicím strojem.

Jak jste si vybírala spolupracovníky?
Měla jsem stálý tým, se kterým jsem všude jezdila. Pracovali jsme v Paříži, v Kalifornii, Itálii…

Pro jaké známé osobnosti jste pracovala?
Například pro filmového producenta Sama Spiegela. Dělala jsem pro něho velký byt v Londýně, New Yorku, dům ve Francii a částečně loď. Aranžovala jsem i jeho Oscary, kterých měl asi dvanáct.  Dělala jsem také hodně věcí pro spisovatele Gore Vidala, například interiér jeho domu v Hollywoodu. Náš malý tým – všehovšudy tři lidé – tam byl dvakrát na dva týdny.

Dávali hodně podrobné instrukce, jak co chtějí?
Právě jejich životní styl a vkus jsem velmi dobře znala, takže to nebylo tolik zapotřebí.

Je těžší zařizovat velký dům, nebo malý byt?
Pro malý byt musíte být chytřejší. Velký dům je jednoduší. Když jsou peníze.

Chtěla byste se k práci bytové architektky vrátit? Připadá mi, že vám to hodně chybí.
Už jsem na to moc stará, na žebřík už lézt nemůžu a to mě irituje. Nyní jsem zkrátka v jiné životní fázi.

Chtěla bych se ještě zeptat na období vašeho života, kdy jste museli odjet do zahraničí. Byla jste tehdy malá, jak jste to vnímala?
Jako dobrodružství. Pro mě to bylo báječné. Žádná negativní zkušenost to pro mě nebyla. Musíte si přečíst knihu mé matky, tam to najdete.

Četla jsem ji a proto se na to ptám. Pamatuji si, jak popisuje, že finanční situace vaší rodiny byla velmi špatná. Dali vám rodiče takové zázemí, že jste to nepociťovala?
Já hodně obdivuji své rodiče, že nikdy neříkali, o co všechno jsme přišli nebo jaký byl život na zámku a podobně. Já sama si vlastně žádný život na zámku nepamatuji. Ano, byli jsme na zámku, ale nebyl to život jako na zámku. Byl to čas po válce – všechno se muselo těžce shánět, nic nebylo. Moje matka třeba přetahovala židli ze svých starých šatů. Nedala se koupit ani látka, shánělo se dříví, aby se mohlo zatopit, nebylo jídlo. To nebyl žádný život na zámku. A pak najednou přišel „výlet" do Francie a do Ameriky, kde všechno bylo nové, veselé… Pro mě to bylo báječné. Rodiče to měli těžké, ale nikdy nenaříkali, „my jsme měli takové a takové stříbrné lžičky" nebo něco podobného.

Takže rodiče o tom vůbec nemluvili?
Ne. Navíc moje matka, kdyby zůstala tady a servírovala čaj, by nikdy nedokázala to, co dokázala. Že nás živila, že napsala dvě velmi dobré knihy, že měla na Jamajce továrničku, kde vyráběla šperky…

Jaké to bylo na Jamajce?
Krásné. Akorát náš dům byl ze všech nejdál od moře i od civilizace, uprostřed ostrova. Na jiný jsme neměli. Ale i tak to bylo báječné.

Četla jsem několik pamětí různých šlechticů, kteří museli opustit po komunistickém převratu Československo, a vždycky mě zarazila jedna věc. Odcházeli téměř bez ničeho, jejich finanční situace v zahraničí byla špatná a protloukali se, jak se dalo. Měli jste tam ale přece mnoho příbuzných, proč vám nepomohli více? Prostředky na to nepochybně měli, ale zdá se mi, že jejich pomoc vždy stačila jen tak tak na nejnutnější přežití.
Moji rodiče, zvláště moje matka, jako Angličanka, byla moc hrdá, aby byla závislá na trvalé podpoře rakouských příbuzných, i když jí to nabídli. Také tam byla určitá rivalita mezi příbuznými z Čech a z Rakouska.  Což trvá mezi těmito národy už velmi dlouho.

Vždyť se pravidelně navštěvovali, nebo ne?
To ano. Pohřby, svatby, křtiny, biřmování…

Kdybyste si mohla vybrat zemi, kde budete žít, kde by to bylo?
Jsem tady spokojená, kruh se uzavřel a jsem zase zpátky v Čechách. Strávila jsem největší část svého života v Anglii, tak i tam se cítím doma.

Co se vám na Anglii tak líbí?
Lidé. Jsou vtipní, čestní a nechají člověka žít, jak chce.

V Čechách ne?
Nevím. Jenom vím, že je zde dost složité organizovat provoz zámku. Tady se člověk setkává se závistí a byrokracií. Ale možná je to jen tím, že jsem teď prodala byt v Anglii, a jsem proto na sebe naštvaná a jsem smutná. Ale potřebovala jsem ty peníze.

A jaké máte plány se zámkem v Zásmukách?
Zámek mi byl vlastně navrácen jako první, protože armáda, která tam byla, se ho chtěla co nejdříve zbavit. Věděla jsem, že můžu riskovat dát dohromady jen jeden zámek. Na Zásmuky jsem tedy dala střechu a okna, takže nespadnou. Ale vevnitř je to něco strašného. Nemá to stropy, podlahy, nic. Teď postupně opravujeme pár místností. Část využívá město na svatební obřady a výstavy. Ale pomalu už vše předávám své dceři.

Má o to zájem?
Bude muset mít, až tu nebudu.

Kdo je… Franziska Diana Phipps Sternbergová

-     Narodila se v roce 1936.

-     Je příslušnicí jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, o němž nacházíme první zmínky již v druhé polovině 12. století.

-     V roce 1941 bylo  rodové sídlo Častolovice zabráno Němci a rodina musela odejít.

-     Nakrátko se vrátila po válce, ale již v roce 1948 musela Častolovice opustit znovu – tentokrát kvůli komunistickému převratu. Rodina pak žila v emigraci v různých zemích (Francie, USA, Jamajka a Anglie). V roce 1957 se Diana Sternbergová provdala za Henryho Ogdena Phippse, příslušníka    staré a známé americké  rodiny. Po jeho smrti pracovala jako bytová architektka  a v tomto oboru získala velké uznání. Navrhovala interiéry pro mnohé známé osobnosti.

-    Napsala úspěšnou knihu „Affordable splendor"  –   průvodce, jak si vlastními silami,  levně, a přitom elegantně zařídit byt. Přestože kniha vyšla již na začátku 80. let, pochvalné komentáře o ní se na internetu objevují ještě dnes.

-    Po revoluci pomáhala  Olze Havlové zakládat nadaci Výbor dobré vůle.

-    V roce 1992 jí byly v restituci vráceny rodové zámky Častolovice a Zásmuky. Jejich opravě a údržbě se od té doby věnuje.

-    Miluje zvířata, má několik psů a koček, kromě nich také zámecký zvěřinec přístupný veřejnosti.

-    Dcera Alexandra se provdala do Rakouska za Maximiliana Hardegga, který podniká v zemědělství a lesním hospodářství. Má čtyři děti, které by jednou měly rodové statky v Čechách převzít.

Denisa Haveldová