VYBERTE SI REGION

Historie roubenek

Velkou část zástavby našich vesnic i menších měst tvořily v minulosti objekty postavené roubenou technologií. Ve stavení z hrubě opracovaných kmenů či klád možná bydleli i vaši prarodiče.

14.4.2014
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: Archiv

V českých zemích bylo dřevo až do konce 18. století nejobvyklejším stavebním materiálem na venkově, a to i v oblastech, které dnes vnímáme jako tradiční regiony zděné architektury. Na stavbu se používalo především rovné jehličnaté dřevo, pouze v některých specifických regionech s nedostatkem jehličnatých lesů to bylo tvrdé dřevo listnatých stromů, především dubové.

Roubenou konstrukci je možné rámcově definovat jako stěnu postavenou z vodorovně umístěných masívních dřevěných prvků v různém stupni opracování – od jen nahrubo oloupaných kmenů, kuláčů (povalů), přes dvoustranně opracované („omítané") trámce nebo fošny, ze všech čtyř stran opracované trámce s ponechanými přirozeně oblými rohy až po plně hraněné trámy. Jednotlivé prvky se častěji dotýkají jen na koncích, tedy ve spojích s ostatními stěnami.

Ohniště v domě

Nejstarší skutečně zachované roubené konstrukce u nás pocházejí z vrcholného středověku, konkrétně z předhusitských dob. Nenalezneme je na vesnici, ale i v prostředí významných středověkých měst (například Českých Budějovic nebo Znojma).

Minimálně do doby pozdního středověku byla i ve velkých královských městech běžná dřevěná nebo polodřevěná zástavba. Zvláště obytné místnosti městských domů byly stavěny roubenou technologií i v jinak zděných domech. Důvodem byl nepochybně daleko větší tepelný komfort, který dřevěné konstrukce poskytují. V některých případech se uvažuje o takzvaném dymném provozu (tedy vytápění roubených obytných místností – jizeb – za použití otevřeného ohně). Za jeho doklad se považuje nejen velká výška stropu (či dřevěné klenby), ale také vrchní větrací okénko umístěné nad okny osvětlovacími.

Jak jsme již uvedli dříve, dřevo bylo v minulosti nejběžnějším stavebním materiálem venkova v českých zemích. Zdaleka nejčastější dřevinou používanou na našich historických stavbách byla nejméně do konce 18. století jedle. Souvisí to s přirozenou skladbou smíšených lesů klimatického mírného pásma, v nichž měla jedle dominantní zastoupení. Kromě jedle je zvláště hojně zastoupena borovice, především pak v pískovcových oblastech severu Čech (Mladoboleslavsko, Kokořínsko). Konečně třetí dřevinou je smrk, který se v minulosti přirozeně vyskytoval především ve výše položených horských oblastech (Krkonoše, částečně Šumava). Běžné bylo též využití dřeva z rozebrané starší stavby.

Kácelo se v zimě

Dřevo se téměř vždy kácelo v zimním období (tedy v době vegetačního klidu). Do výsledné požadované podoby bylo opracováváno většinou přímo na místě stavby, a to jako dřevo čerstvé, nevyschlé. V průběhu věků se způsob opracování dřeva měnil. Nejstarší stavby byly sestaveny z neohraněných, jen oloupaných nebo nahrubo opracovaných kuláčů, na jejichž koncích jsou vyříznuty běžné rybinové spoje.

Na většině území Čech se ovšem setkáme nejčastěji s dřevem opracovaným (osekaným, omítaným) ze dvou stran do podoby trámce s převažujícím vertikálním profilem (neosekané obliny jsou nahoře a dole, osekané rovné plochy ze stran). Především v oblastech s vyspělou tesařskou tradicí (severní Čechy, Chebsko) se setkáváme běžně i s trámy opracovanými ze všech stran.

Povolání tesař

Dřevo se v minulosti téměř výhradně opracovávalo pomocí tesařských seker (širočiny, bradatice) štípáním a osekáváním z původních kmenů. Listové pily, ať už obsluhované ručně, nebo poháněné vodní silou, sice byly známé od středověku, řezivo bylo ovšem velmi drahé – v podstatě až do počátku 20. Století bylo pro drobné majitele venkovských usedlostí snazší nechat si dřevo opracovat přímo na místě stavby z kmenů tesařskými postupy  než dopravit kmeny na pilu. V minulosti se v naprosté většině regionů spáry vymazávaly hliněnou mazaninou a případně bílily. Širší spáry se ještě před vymazávkou utěsnily mechem, slámou, koudelí, pazdeřím, nebo dokonce tenkou kulatinou.

Aby vymazávka držela ve spárách a nevypadávala, zatloukly se do bočních oblin stěnových trámců štípené kolíčky (klínky).

Jen výjimečně se namísto tohoto postupu používala „suchá" metoda, spočívající v uzavření spár dřevěnými lištami (i v tomto případě se nejprve mezery utěsnily mechem či koudelí). Lišty se používaly jak v oblasti severních Čech (Šluknovsko, severní pohraniční hory), tak i na Valašsku a v Beskydech. Zde se někdy díky stesanému povrchu trámců a trojbokým lištám dosáhlo téměř rovinné plochy stěny bez znatelných spár.

Hlína se zpravidla těžila jeden až dva roky v předstihu před stavbou a nechávala se venku přemrznout. Před aplikací se jílovitá hlína promíchala s řezanou slámou různé délky (zhruba pět až deset centimetrů, někdy i více). Objevují se i další příměsi, jako plevy, zvířecí chlupy a podobně. Tyto přísady mají za úkol zabránit praskání mazaniny a zajistit lepší soudržnost celé vymazávky. Hlína by naopak neměla obsahovat humus. Neosvědčilo se ani přidání vápna – vymazávka byla sice tvrdší, ale snadno praskala.

Jako v kožichu

Směs hlíny a řezané slámy se v mnoha regionech používala také k omítání roubených staveb, a to jak na vnitřní, tak i na vnější straně. Tradiční název pro hliněnou omítku (mazaninu) na stěnách domu je „kožich"; takto omítaný dům označujeme jako stavbu „v kožichu". Omítané a nabílené domy na nezkušeného pozorovatele působí dojmem zděných staveb, jejich skutečnou konstrukční podstatu prozradí většinou jen vystupující čela (zhlaví) vrchních stěnových trámů.

„Kožich" přispívá k lepší izolaci a tepelné pohodě domu. Více se rozšířil na konci 18. Století jako důsledek úředních nařízení předepisujících protipožární úpravy budov.

Omítka na vnitřní straně srubových stěn byla pak jevem zcela běžným. Hlavním faktorem, který ovlivňuje pevnost a trvanlivost omítky, je právě řezaná sláma. Díky ní je omítka překvapivě pružná a soudržná, takže vysekat drážku nebo jen drobnou sondu do stěny může být velmi namáhavé.

Dveře – chlouba majitelů

Náležitá pozornost byla vždy věnována vstupním dveřím. I chudé chalupy s jinak nenáročným průčelím mívají často krásně řemeslně provedené dveře. Dveře venkovských staveb dělíme do tří základních konstrukčních skupin: rámové (rám s deskovými výplněmi), svlakové (deska spojená zadlabanými příčlemi – svlaky, někdy plasticky zdobená) a trámkové (trámková kostra pobitá prkny).

Nejstarší způsob otvírání dveří je pomocí otočného trámku – veřeje, zasazeného do dřevěného ložiska (točnice). Pozdější dveře mívají krásné kované vnější závěsy, od 19. století se používaly i válečkové „bambulkové" panty, které známe z oken. Nejstarší zámky byly dřevěné nebo je nahrazovala zasouvací závora. Později se vyráběly vnější kované zámky krabicové, teprve od konce 19. století se zámky zadlabávají do tloušťky dveřního křídla.

Původně jen na větrání

Až do konce 18. století bylo tabulové sklo na okna, získávané ručně foukáním válců nebo koleček („bucen"), velice drahé. Nároky na osvětlení vnitřních prostor domů byly jen minimální, což vedlo k použití jen malých otvorů. Okenní křídla se buď otvírala zavěšená na typických kovaných rohových závěsech a čepech, nebo se do otvorů prostě jen vsazovala a zajišťovala obrtlíky.

Slovníček pojmů
RYBINA
U nás nejčastěji používaný rohový spoj, kdy kónicky seříznutý tvar konců (zhlaví) jednotlivých trámců zabraňuje rozestupování stavby. Svůj název dostala nepochybně podle tvaru rybího ocasu.

DOŠKY
Střešní krytina, která se vyráběla ze snopů vymlácené žitné slámy. Došky se kladly („pošívaly") na kulaté nepřitesané střešní latě, k nimž se vázaly povřísly (provazy vyrobenými ze svazku stébel slámy).

KOŽICH
Hliněná omítka (mazanina) vyrobená smícháním jílovité hlíny a nadrobno řezané slámy v poměru zhruba jedna ku jedné.

Zasklení z drobných tabulek, šestihránků či koleček bylo spojováno olověnými profily a v případě potřeby zpevněno na rubu železnými tyčemi. Mnohem více než v následujícím období se používaly také okenice – otvíravé nebo posuvné. Okna tak umožňovala větrání místnosti, nikoli však její osvětlení.

Rozvoj sklářského průmyslu v 19. Století vedl i ke zlevnění tabulového skla. Od počátku 19. století se zprvu ve městech, později i na venkově okna zdvojovala, přičemž vnitřní okna se otvírala dovnitř a vnější ven. Před stará vnitřní křídla se přidávala nová vnější okna. Velikost běžně dostupných okenních tabulek vedla k členění křídel na více tabulek. Tak vznikla čtyř-, šesti- nebo osmitabulková dvoukřídlá okna, tolik typická pro domy na českém venkově. Postupem času se namísto kovaných vnějších rohových závěsů začaly používat průmyslově vyráběné válečkové závěsy s různě tvarovanými konci.

Jak se okna zvětšovala, začaly se trámkové zárubně odstraňovat a nahrazovat jen fošnami. Odtud byl již jen krok k takzvaným špaletovým oknům (s pevným kastlíkem), hojně rozšířeným od posledních desetiletí 19. století. Novější špaletová okna byla sice stále dvojitá, avšak vnitřní i vnější křídla se již otvírala dovnitř.

Kromě špaletových oken se na počátku 20. století objevily i různé krajové speciality a neobvyklé typy oken. Například v česko-německém pohraničí na severu Čech (Lužické hory) se používala dvojitá okna „kastlová" širší než stěny, takže vnější okna výrazně vystupovala ven před líc průčelí.

Kropení místo vytírání

Nejstarším typem podlahy venkovských staveb byla udusaná hlína. Hliněné podlahy se používaly nejen v síních domů a v hospodářských prostorách, ale objevovaly se i v obytných světnicích. Někdy se na povrchu udusané hlíny prováděla ještě jakási „stěrka", jejímž základem byla řídká hliněná kaše, podle potřeby smíchaná s kravským trusem, který funguje jako fermentační přísada.

Hliněné podlahy byly zcela běžné minimálně do konce 18. století. Součástí pravidelné údržby hliněných podlah bylo kropení, případně sezonní vystýlání slámou či chvojím. Později přicházely i do selských usedlostí a chalup ve větší míře pokročilejší typy podlah, které lépe vyhovovaly stoupajícím nárokům na praktickou a estetickou úroveň bydlení. Ve světnicích se začaly objevovat podlahy dřevěné, sestavené z hoblovaných fošen (desek) položených na „polštářích" (dvoustranně opracovaných dřevěných trámcích) a přichycených dřevěnými hřeby.

Okolo topeniště (tedy kamen či pece) a v pásu u dveří (na nejfrekventovanějším místě) byla zpravidla podlaha vyskládaná z cihel nebo z cihelných dlaždic (topinek). Rutinním detailem v roubených světnicích, který dnes spatříme již jen zřídka, bývalo vyskládání cihelného lemu i po obvodu místnosti podél stěn. Cihelný lem se skládal zásadně nasucho a jeho smyslem bylo umožnit provětrávání a odvádění zemní vlhkosti, která by jinak mohla narušovat srubové trámy stěn.

V závislosti na regionu se později objevují kamenné dlažby, které vyhovovaly zvýšené provozní zátěži zejména v komunikačních prostorách. Vždy se používal materiál z místního zdroje. Vedle kamene se používaly také podlahy keramické. Nejobvyklejší byly čtvercové půdové dlaždice („topinky").

Ke konci 19. století se začaly na venkově objevovat další novinky přicházející z městského prostředí, zejména tvrdé šamotové dlaždice, často s vícebarevným vzorem, plasticky imitujícím mozaiku.

Používané střešní krytiny

Patrně nejobvyklejší střešní krytinou na území Čech a Moravy byly slaměné došky. Ještě dlouho před polovinou 20. století doškové střechy dominovaly mnoha regionům. Pouze v horských oblastech se častěji uplatňovaly dřevěné šindele a v nejúrodnějších a nejbohatších částech země je od poloviny 19. Století vytlačovaly keramické tašky bobrovky a později i modernější typy krytiny.

Došky se ale běžně pokládaly ještě ve 30. Letech 20. století, nejen díky své dostupnosti, ale i snadné opravě, kterou si mohl každý sedlák provést sám.

Více informací
Text vznikl s použitím knihy Jana Pešty Rekonstrukce roubených staveb (vydala Grada Publishing, a. s.), kde Najdete návod na nejčastější opravy roubenek včetně praktických ukázek stavebních postupů.

Filip Lukeš

Autor: Redakce

14.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies