Jesličky patří k tradičním symbolům Vánoc. V Česku se staví zhruba od roku 1562. Tento zvyk je spojován s příchodem jezuitského řádu do Čech. Byli to právě jezuité, kdo postavili první jesličky v Praze. Tím, že figury byly trojrozměrné, měly vzbudit v divácích pocit, že jsou účastníky děje. Příběh zázraku svaté noci byl mezi lidmi velmi oblíbený, protože skutečnost, že se Ježíš narodil ve chlévě a strádal zimou jako běžní smrtelníci, mu dávala silný emocionální podtext.
Zpočátku se betlémy stavěly hlavně na veřejných prostranstvích, až postupně se začaly šířit i do domácího prostředí. Katolická církev, která se snažila Čechy s jejich „kacířskou" husitskou historií obrátit na pravou víru, stavění jesliček podporovala.
Císařův zákaz
Velké rozšíření betlémů do domácího prostředí přineslo 18. století. V roce 1782 totiž vyšlo nařízení císaře Josefa II., kterým zakazoval vystavování betlémů v kostelích, protože tento způsob připomenutí narození Páně byl podle názoru císaře „církve nedůstojný a přímo dětinský". Mnoho krásných velkých betlémů bylo poté bohužel nenávratně zničeno.
Dalším důsledkem ale bylo, že prostý lid – sedláci, řemeslníci či měšťané, kteří byli na betlémy zvyklí, si je přestěhovali v menším měřítku do svých příbytků. Zákaz způsobil i sociální problém pro tvůrce velkých kostelních betlémů, kteří aby se uživili, začali tvořit malé kopie velkých betlémů.
Jesličky z papíru
Chudí lidé samozřejmě hledali způsoby, jak k jesličkám přijít co nejlevněji. Ti zruční si je dokázali vyřezat nebo namalovat sami, ostatní dávali možnost výdělku truhlářům, vyučeným malířům či studentům, kteří jim jesličky vyrobili. Nejlevnějším způsobem, jak si betlém opatřit, bylo zakoupit papírové tištěné archy, které byly vydávány díky rozvíjejícímu se knihtisku.
V Česku jsou nejstarší zachované černobílé archy jesliček z přelomu 18. a 19. století, od firmy Balzer v Praze. Uložené jsou dnes v grafické sbírce Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Zákaz vystavování betlémů na veřejných místech byl po smrti císaře postupně zapomenut a přibližně od roku 1825 se jesličky opět postupně vrátily do kostelů a na další veřejná místa. V domácnostech lidí však již natrvalo zůstaly také.
Postupně začalo působit poměrně hodně tiskáren, které dodávaly ve velkém množství jesličkové archy k vystřižení. O umělecké kvalitě rozhodovali malíři předloh. Velmi oblíbené byly například archy Mikoláše Alše nebo Josefa Lady. Mnohé rodiny věnovaly stavění těchto betlémů velkou péči. V oblibě byly též trojrozměrné skládací papírové betlémy, které většinou pocházely z německy mluvících zemí.
Vážnost, které se betlém těšil, dokazují rodinné záznamy, které se vpisovaly na zadní stranu hlavního betlémového dílu nebo na víko krabice, kam byl betlém ukládán. Tyto zápisy byly srovnatelné s těmi, které si naši předkové psali třeba do modlitební knížky. Pokud jde o betlémy dřevěné či z jiných materiálů, například z vosku, figurky se daly sehnat třeba na mikulášských trzích nebo přímo u řezbářů.
Ve velkém množství se jesličkové postavičky do domácích betlémů řezaly v oblasti měst Králíky, Šluknov, Příbram, Třešť, Jihlava či Svitavy. Příbramsko proslavily nejen figurky dřevěné, ale též vosková Jezulátka nebo chlebáčci.
Ránu betlémářství v českých zemích zasadila první světová válka. Lidé, kteří prošli jejím peklem, už často po návratu na výrobu figurek nenavázali.
Putování za betlémy
- Velmi zajímavým průvodcem po nejkrásnějších betlémech České republiky je kniha Putování za betlémy autorů Milana Zábranského a Jana Roda (nakladatelství Grada).
- Na krásném papíře najdete jednak pěkné fotografie a zároveň zajímavé povídání o historii betlémářství, především o jednotlivých nejcennějších betlémech v Česku.
Denisa Haveldová, zdroj: Putování za betlémy, nakladatelství Grada