VYBERTE SI REGION

Na návštěvě u Andrey Kerestešové: Nemůžu řvát, když chci řvát

I když je Andrea Kerestešová (27) mediálně sledovaná, cítí se pořád jako obyčejná holka. Jenže na obyčejnou holku dělá příliš neobvyklé věci. No řekněte, kdo z vás by si troufl přistát na filipínském letišti, aniž by věděl, kde se ubytuje a co tu bude následující tři týdny dělat?

26.6.2012
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
Na návštěvě u Andrey Kerestešové

Na návštěvě u Andrey KerestešovéFoto: archiv Andrey Kerestešové

Dovolená pro ni znamená „dovolit si". Je to odvozeno od tohoto slovesa, takže ve chvíli, kdy je na dovolené, řídí se jím. „To znamená, že když mám na něco chuť, tak si to dám. Když chci udělat něco netypického, co normálně nedělám, udělám to. Tím, že v běžném životě mám nějaký režim a pravidla, jak se mám chovat, jak oblékat, na dovolené to hrozně ráda porušuji. Ale samozřejmě ´vocaď pocaď´. V rámci morálních hodnot, hygieny a podobně. Tak, abych se cítila dobře," směje se herečka.

Jak se slučuje vaše profese s dovolenou, můžete si ji vůbec naplánovat předem?
Je to náročné. Letos jsem už ale na dovolené byla, na Filipínách. V únoru, kdy jsem netočila, respektive natáčely se speciální díly Vyprávěj, takže jsem měla méně natáčecích dnů a mohla jsem si to dovolit. Teď opět začínáme točit, poslední, pátou sérii, takže předpokládám, že se zase rok nikam nehnu. Když vím, že dotočíme sérii a budu mít tři týdny volno, naplánuji si dovolenou. Musí se to skloubit.

Vy asi nejste ten typ turisty, který bydlí v hotelu a má všechno dopředu zajištěné.
Mám dva druhy dovolené. Jeden, při kterém točím pro slovenskou televizi cestovatelské dokumenty Na vlastní kůži, dneska už vlastně Andrea za hranicí. Naposled jsme byli ve Střední Americe. Mimochodem, teď se pořad snažíme dostat do Čech, komunikujeme s jednou televizí, tak uvidíme, jestli to vyjde… Druhý typ dovolené většinou absolvuji se svou kamarádkou z dětství, se kterou se opravdu dobře známe, takže neštveme jedna druhou, a když, tak si to odpustíme. A to máme akorát letenky a přibližnou trasu, kudy budeme v dané zemi cestovat. Vždycky přistaneme na letišti, a ani nevíme, kde budeme bydlet. (smích)

A to je vám k smíchu? Já být váš otec…
Lidi nejsou až tak zlí. Navíc takové cestování je kolikrát levnější než s cestovkou a máte absolutní svobodu. A tím, že si děláte, co chcete, poznáte tu zemi. Pokud máte pořád za zadkem delegáta a bydlíte v luxusním hotelu, nemůžete opravdu poznat, jaká ta země je. Vidíte jen pozlátko pro turisty, nikoliv realitu.

Zmínila jste Střední Ameriku, byla jste v Africe. Co člověk potřebuje, aby mohl cestovat po jejich státech?
Někde potřebujete očkování, bez kterého vás tam nepustí. Třeba když jsme jeli do Afriky, měli jsme asi pět očkování za sebou. Každá země má své požadavky. Určitě budete potřebovat trpělivost a chuť cestovat. Není to nic pro rozmazlené lidi. Běžně se jí na ulici, spí se v bungalovech, které asi nejsou podle představ ženy z centra Prahy, a tak dále. Během cestování se učím pokoře a skromnosti, protože si uvědomuji, co všechno mám a že celá zeměkoule není jako Praha. Vážím si toho, že mi teče voda z kohoutku, že stisknutím vypínače rozsvítím světlo… To jsou všechno věci, které považujeme za samozřejmost.

Takže pokud se sprchujete, tak krátce.
Samozřejmě že když jsem déle v Čechách nebo na Slovensku, tak na to zapomínám. Právě proto jezdím pravidelně. (smích)

Jezdíte na exotická místa, čistíte si zuby v řece Ganze. Nemáte z toho zdravotní problémy?
Musím to zaklepat, že za ta léta, co jezdím po světě, jsem neměla žádné vážnější zažívací potíže. Nikdy jsem nezvracela, neměla jsem průjmy. Mám dobrý žaludek. A to jsem například pila domácí nebalenou vodu, běžně jím u stánků na ulici, kde někdo něco opéká, a vy ani nevíte, co. Já vždycky říkám, že základem přípravy na takovou cestu je imunita. Musíte být fyzicky v pohodě. Nedoporučuji pít moc alkoholu, protože to vás oslabí a bakterie si na vás smlsnou. Štamprli slivovice ráno a večer si ale dám, kvůli dezinfekci.

Na jakou dovolenou nejvíc vzpomínáte?
Každá cesta, kterou jsem podnikla, měla něco do sebe. Ale nejvíc vzpomínám asi na Indii, konkrétně na Varanásí a řeku Gangu. To je úžasné duchovní místo, které má zvláštní energii. Do paměti se mi vryl i Kamerun. Je neuvěřitelné, jak lidi v 21. století ještě žijí. Uprostřed pralesa v chatrčkách… A nádherné vzpomínky mám na přírodu na Filipínách, tam je opravdu ráj na zemi. Krása.

A který zážitek si budete pamatovat do smrti?
Zážitky jsou buď negativní, nebo pozitivní. Ty negativní jsou spojené s nemocemi, s tím, že vidíte umírající lidi a hladové děti, které nemají absolutně nic. Nemají domov, rodinu ani přátele, jejich život je jenom ulice. Je to smutné. Člověk by chtěl všem pomoci, ale to bohužel nejde. Svět je tak naprogramovaný, že musí být dobrý i zlý.

Jak tedy pomáháte?
Snažím se hodně pomáhat různým charitativním organizacím i v Čechách. V zahraničí vždycky navštívím nějaký dětský domov. Například v Africe byla úžasná žena, polská jeptiška, která založila vlastní dětský domov. Úplně sama se stará o dvacet dětí. Bydlí s nimi v malinkém domečku a peníze má pouze z milodarů. Tam jsme museli něco nechat. Děti většinou po turistech chtějí peníze, ale když jednomu dáte dolar, najednou máte za sebou padesát dětí, které udělají všechno pro to, aby dostaly taky. Proto s sebou vždycky vozím hodně bonbonů, sladkostí a různých maličkostí, jenom abych jim udělala radost. Peníze dávejte jenom člověku, který to má na starosti a o kterém jste přesvědčeni, že je správně rozdělí. Nevím, jestli jste viděl film Milionář z chatrče, ale na stejném principu jako v Indii to funguje i v Africe a různých asijských zemích. Ty děti jsou vydírány, většinou nad sebou mají nějakého pasáka, kterému odevzdají peníze, co jim dáte. Takže to nikomu nedoporučuji. Když, tak kupte jídlo a tomu dítěti ho dejte.

S cestováním je spojeno focení. Vy fotíte ráda.
Ano, na cestách jsem objevila lásku k fotce, k tomu momentu.

Někdo na cestách fotí památky, někdo sebe, co je na vašich fotografiích?
Lidi. Památky si vyfotím jen proto, abych měla zdokumentovánu tu kulturní část. Pro mě nejkrásnější fotky vznikají v místech, kde nejsou žádní turisté, jen místní lidé. Ti mě zajímají. Běžní lidé a jejich všední život, štěstí a neštěstí. Já jsem spíš na portréty.

Chystáte výstavu svých fotografií. Objeví se na ní tyto snímky?
Samozřejmě že jednou chci udělat i výstavu fotek z cest, ale tohle bude výstava stylizovaných snímků. Bude se jmenovat Indigo, podle indigových dětí (děti, které údajně disponují paranormálními schopnostmi, například umí číst myšlenky – pozn. red.). Je to vyjádření mého vnitřního světa. Protože i když jsem mediálně známá osoba, pořád se cítím jako obyčejná holka. Ale protože jsem tak sledovaná, nemůžu řvát, když chci řvát, nemůžu brečet, když chci brečet, nemůžu se někomu vysmát do obličeje, když mám tu potřebu, zkrátka pořád se musím kontrolovat. Musím v sobě ty emoce dusit. A přes fotky je zase vypouštím ven. Když fotím, tak se nekontroluji.

Kdo na fotkách tedy bude?
Polovina lidí jsou známí herci, dále různí více či méně známí umělci a dvě holčičky, které trpí metabolickou poruchou. Podporuji jejich sdružení, takže bych výstavu chtěla spojit i s charitou.

Prozradíte jména herců?
Roman Vojtek, Roman Luknár, Míra Nosek, Hanka Vagnerová, Kristýna Janáčková, Lenka Zahradnická… Jsou to moji přátelé. Skoro každý je totiž na fotkách zmalovaný skoro k nepoznání, a já jsem potřebovala lidi, kteří mi důvěřují, znají moje emoce a kteří pochopí, co od nich chci. Nechtěla jsem, aby se na focení trápili. Říkala jsem jim, ať si dělají, co chtějí, jenom aby to bylo spojené s tím tématem. Nakonec jsem vybírala fotky, které mě oslovily. Pro mě není důležité, jestli jsou kompozičně správné. Neřídím se podle technických parametrů, ale intuicí. Výstavu nedělám proto, abych si hrála na profesionálního fotografa, je to prostě něco, co mě naplňuje, a já to chci ventilovat.

Jak takové focení probíhá?
Je to šílené. (smích) Většinou si půjčím ateliér od jednoho kamaráda, ale některé fotky vznikly u mě v bytě nebo třeba v parku a na ulici.

Říkala jste, že se chystáte na natáčení další řady Vyprávěj, co děláte, když netočíte tenhle seriál?
Teď mám takové období, že zkouším nové věci. Dělám poslední grafické úpravy fotek na výstavu, v České Lípě zkouším Dekameron, což je mé první divadlo v životě. Premiéra by měla být 22. září a pak se bude jezdit po zájezdech. Navíc budu v nejbližší době točit film Všiváci, debut režiséra Romana Kašparovského. Pořád je něco. Ve volném čase se snažím hodně věnovat charitě.

Vy jste opravdu nikdy nestála na divadelním jevišti?
Pouze jako amatér. Na střední pedagogické škole jsme hráli divadlo dost. Jezdili jsme s ním dokonce po základních školách, ale to se vůbec nedá srovnat s tím, co mě čeká. Nedovedu si představit, že na mě bude koukat 200 lidí. (smích) Uvidíme, co to se mnou udělá.

Jaká je pro vás zatím tahle nová zkušenost?
Cítím se skvěle. V České Lípě je výborná parta lidí. Těší mě, že je to malé městečko, takže je to takové komornější. Jak říkám, uvidíme, jak to dopadne. Já totiž nikdy nevím, jak co dopadne.

Proč divadelníci z malého města oslovili zrovna vás?
Oslovil mě umělecký manažer divadla Jarek Hylebrant, se kterým se znám několik let. On je hrozně šikovný herec a scenárista. Asi dva týdny jsme o tom mluvili, že si to přečtu a že nevím. Bála jsem se, že to nezvládnu. Zatím to ale vypadá nadějně.

Když jsme se viděli minule, říkala jste mi, že váš kocour Kvík přežil setkání s voskem z levandulových svíček. Jak je na tom dnes?
Pořád žije. (smích) Když tenkrát spadl do těch svíček, byl to jeden z našich prvních dní v bytě v Žitné ulici. Ten poslední skončil požárem. Kocour byl totálně černý, přežil schovaný ve skříni. Takže Kvík je opravdu borec. Teď jsme spolu byli na východním Slovensku a všichni obdivovali, jak ten kocour poslouchá. Jede se mnou dvanáct hodin ve vlaku a je úplně v klidu, potom několik dní pobíhá venku a každý večer se v sedm hodin poslušně vrátí jak pes a jde se mnou spát.

Nestalo se vám třeba, že by na něj přítel žárlil? Nebo naopak, že by kocour žárlil na to, že jste si někoho přivedla?
Ano, s tou druhou variantou byl trochu problém, protože, a řeknu to takhle tvrdě, kdo nepřejde přes mého kocoura, ten u mě nemá šanci.(smích)No co? Když se mě někdo zeptá: vyber si, buď já, nebo Kvík, tak řeknu Kvík. (smích) Mám velké štěstí, že mého současného přítele (Jakub Strangmüller – pozn. red.), se kterým jsem se nejdřív dlouho kamarádila, mi ten kocour vlastně sám doporučil. Jako kdyby řekl: Hele, to je kámoš, ne?

Takže kdo chce získat vaše srdce, musí si nejdřív získat vašeho kocoura.
Asi jo. Já vím, že někomu to může připadat hloupé. Mockrát mi někdo řekl, že je strašné, že upřednostňuji zvíře před člověkem. Ale já bych nemohla mít partnera, který nemá rád zvířata. Jednou chci mít rodinu s člověkem, který miluje děti a miluje zvířata. A chci, aby to všechno bylo v pořádku. Když má někdo na zvířata alergii nebo je nesnáší, tak se do něj nezamiluju. Nezamiluju se do člověka, který nemá rád přírodu a všechny její součásti.

Jak jste na tom s vařením? Podstrojujete doma příteli a kocourovi?
Kocourovi nevařím. Jenom mu vždycky přenechám prorostlejší kousky masa, které bych nejedla, a uvařím mu je. Syrové už mu nedávám, protože to se v něm probudí šelma a pak celý den vyvádí. (smích) Jinak doma vařím. Jsem v podstatě rodinný typ. Vaření mě uklidňuje, odpočinu si při něm.

Jaká je vaše specialita?
Brynzové halušky. Když někoho pozvu na návštěvu, tak je udělám. Jinak vařím různé zdravé věci. Občas si z domova přivezu maso z jelena nebo divočáka, protože brácha je myslivec, a udělám třeba guláš.

Autor: Redakce

26.6.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies