Příběh Helenky Součkové, za kterou vázu Bořka Šípka dostala, se hraje už 10. sezónu a v dubnu čeká Báru Hrzánovou nevídaná 500. repríza. Už 23. února má premiéru celovečerní film Modrý tygr, v němž vytvořila trochu praštěnou, ale statečnou maminku, odhodlanou zachránit malý zázrak uprostřed velkoměsta.

S Bárou Hrzánovou se usazujeme v kavárně. Za našimi zády září v zimním slunci Zlatá kaplička, za rohem je DAMU, kousek odtud Divadlo Na zábradlí – to aby nebylo ke vzpomínkám daleko. Ovšem i současnost máme jako na dlani. K Heřmánkům, jak se mezi herci říká Divadlu Bez zábradlí, vede jen pár kroků, do Adrie a do Řeznické se rýsuje hezoučká procházka centrem a táhlý výšlap se vlní do Nuslí k Hrušínským, do Divadla Na Jezerce. Nejdelší cesta nás čeká na příbramské jeviště a nejkratší do Violy, jejíž dveře jsou na dosah. Příhodnější místo ke schůzce Bára Hrzánová vybrat nemohla. Ve Slavii se cítí jako doma. Těším se, až do divadel nakoukneme společně.

Geržová je jako já

Teď mě ovšem drží paní Geržová. Už od okamžiku, kdy jsem ji ve filmu Modrý tygr spatřila, se mě ne a ne pustit. Vrátila jsem se s ní do časů Pipi dlouhé punčochy, pod Jezevčí skálu, za pány kluky a k dalším filmovým příběhům. Můj obdiv svérázné maminky činí Báře radost. „Chová nedůvěru k úředníkům, kteří jí otravují život, nenávidí byrokracii, zato miluje děti a zvířata, stejně jako já,“ představí mi svou postavu herečka, potopí sáček zeleného čaje do konvice a na adresu Geržové ještě podotkne: „Je spíše nižšího sociálního zařazení, ale i tohle je mi na ní sympatické, protože jsem na tom leckdy podobně, hlavně v létě. Mám snědší pleť, a když se opálím, nepochybuji, že mnozí lidé tápou i v tom, kam mě zařadit rasově,“ směje se Bára. Sotva si přečetla scénář, hned ji napadlo, že Geržová bude určitě Romka: „Když jsem přišla na plac, už jsem byla hodně opálená, takže je to cikánka, takhle bílá paní nevypadá,“ řehoní se své Geržové, kterou s Romy, stejně jako její představitelku, víc než barva kůže spojuje svobodomyslnost. „I v životě mám blíž ke staré zahradě, jakou nám postavili v Karlíně, než k mrakodrapům. Když se můj syn přišel podívat na natáčení a viděl moji nostalgickou filmovou domácnost, zajásal: Báro, máš to tady jako u nás doma!“cituje moje společnice synovu nadsázku a spiklenecky dodá: „Tonda mi říká i maminko, ale častěji Báro, stejně jako jeho přátelé. Cítím se s nimi fajn.“

Ráj v hereckém domě

Když herečka zrovna nemluví, pozpěvuje si. Pobrukovala si i cestou do kavárny, než na ni z protějšího chodníku zahlaholila skupinka slečen: „Ahoj, Báro!“ „Synovy kamarádky,“ představila mi je na dálku. Také ve filmu Modrý tygr své dceři Johance zpívá. Třeba „smutek dejte k ledu“, ta slova mám ještě pod kůží. „Tahle písnička je z Hříšných lidí města pražského,“připomene mi její původ, „a je moje oblíbená, stejně jako Věra Nerušilová, která ji zpívá, moje kamarádka, herečka a zpěvačka. Už když jsem vozila po chodbách porodnice postýlku s Toníkem, zpívala jsem mu Kočku ze Záběhlic,“chrlí ze sebe Bára a hned zanotuje: „Já nikam nepojedu, já jsem se zaběhla, kočka ze Záběhlic.“ A potěší mě i přídavkem „smutek dejte k ledu“.

Ve společnosti téhle dobře naladěné a stále rozesmáté herečky jsem na nějaká trápení už zapomněla. A také jsem si vzala k srdci moudrost maminky Geržové: „Vždycky je kolem nás něco, co se nám nelíbí, a vždycky se dá něco vymyslet“.

Pohádky Bára Hrzánová miluje. Děti znají její hlas z večerníčků a z audioknih, které načetla. „Jen vůči synovi mám dluh, protože jsem se doma učila a na pohádku pro něj už nebyl čas. Znáte to o té kovářově kobyle. Pohádky čtu ráda a těší mě, že nabídky pořád přicházejí. Každá postavička z knížky si zaslouží, aby ožila a měla svůj hlas a v takových Lichožroutech jich jsou desítky. Některé na chvíli třeba zmizí, ale v dalších dílech se znovu objeví a vy musíte žít s nimi a mít je pod dohledem, aby se nerozutekly,“ zasvěcuje mě do tajemství četby a já obdivuji, že si u každé figurky pamatuje její hlas, který okamžitě nasadí, jakmile postavičku spatří .„Když je živá, jen si ji promítnete a pustíte ji ven. A v mé fantazii žijí všechny. Neumím moc počítat, ale mám obrovskou obrazotvornost.“

K pohádkám Báru přivedla babička Věra a prababička Amálka. Svými krásnými hlubokými hlasy jí četly z obrovské knihy Karavana, kterou herečka dodnes opatruje. „Třeba pohádka o uťaté ruce, to byl Amálčin oblíbený špek. Bála jsem se, sotva knížku otevřela,“ vrací se Bára do dětských let. Vyrostla v Českých Budějovicích v hereckém domě u babičky Věry a dědy Ády Šmídových, známých herců. Dvůr plný kulis a prken byl rájem tamních dětí. „Sousedili jsme s rómskou rodinou Bendíků, s jejich Elemírem jsem seděla v první třídě v poslední lavici. Nosila jsem mu svačiny a po vyučování jsme u nich doma hráli na klavír a zpívali. V Budějovicích byla spousta romských rodin, a když došlo v parku k bitce, byla jsem chráněná, protože jsem byla jejich, nikdy mě nepočítali mezi bílé. Náš vztah s Rómy vystihla už soudružka učitelka na základní škole, která se na třídní schůzce svěřila babičce: „Víte, paní Šmídová, já mám smůlu. Učím buď cikány, nebo herecké děti,“ z čehož vyplývá, že jsme byli stejná spodina společnosti,“ tvrdí Bára pobaveně a upřímně dodá, že ji takové spojení neuráží.

Rómská sekce ve Zlaté kapličce

Mezi její přátele patří zpěvačka Věra Bílá, se kterou se seznámila po Sametové revoluci. Tehdy po představení spěchala na koncerty Zuzany Navarové a skupiny Nerez do Pařížské ulice a jednou tam Věra Bílá hostovala. „Zpívala tak, že mě rozbrečela, a od té doby jsme přítelkyně. Nebo Mario Biháry, fantastický nevidomý romský hudebník, s nímž hraju ve Viole v představení Šunen Romale – Poslyšte, Rómové. Ještě je tam s námi Jana Boušková, členka Národního divadla, taky tajná Romka. Romskou sekci jsme ve Zlaté kapličce založili už před lety, ale sympatie jsme veřejně přiznali až teď. Kamarádím se všemi lidmi, kteří jsou mi milí a kterým jsem milá já,“ přibližuje mi herečka své přátelské vztahy. „V dnešní době, kdy je svět technicky komplikovaný, lidi jsou úzkoprsí, ani si spolu nesednou, aby si popovídali, ale posílají si sdělení přes počítač, ačkoliv jsou pár metrů od sebe, mi víc imponuje otevřenost, volnost a nepředpojatost romských bratrů,“ vysvětluje svou náklonnost k etniku. „Jejich filosofie: mám na chleba, mám, nemám na chleba, půjči mi, nebo spíš dej, je mi bližší než způsob života ve společnosti, která si tak ráda říká slušná,“ prohlašuje Bára a pořád se usmívá, jakoby zrovna vyhrála filmovou cenu.

Pocta s trestním oznámením

Úsměv ji neopouští ani ve chvíli, kdy se ji na ocenění, která sice získala, ale nikdy nedostala, zeptám. „Do Toronta jsem si pro ceny za Rekviem pro panenku neletěla, dočetla jsem se o nich v novinách. Na Cenu Alfréda Radoka byla nominována inscenace Čechovův Racek. A protože náš šéf Petr Lébl trpěl trémou, přál si, abychom s ním do Valdštejnského paláce šli s Radkem(Radek Holub, manžel Báry Hrzánové, pozn. red.). Při vyhlašování jsme ho drželi za ruce, a šťastný Petr si vytoužený věnec ze zlatých ratolestí posadil na hlavu. Už jsme byli na odchodu, když k nám přistoupil jeden z členů poroty s obloženým chlebíčkem v ruce a povídá: Vy máte taky cenu, Báro. A já na to: Samozřejmě, vždyť v Rackovi hraju, tak mi cena trochu patří, na chvíli si větvičky půjčím a taky si je ponosím. A dotyčný zas, že mám svoji cenu, a takhle jsme se dohadovali a než zbaštil chlebíček, vyšlo najevo, že mi ocenění opravdu udělili za ženský herecký výkon. Tak ji mám, ale jen virtuálně,“ chichotá se Bára, a když vidí, jak nevěřícně zírám, dodá, že Thalii za Hrdého Budžese už si domů přinesla. Vzápětí po ní ovšem dorazilo i trestní oznámení za hanobení rasy a národa. Herečka totiž při děkování citovala svou hrdinku z Hrdého Budžese a pronesla památná slova, jak je šťastná, že se dožila doby, kdy může svobodně z jeviště o příslušnících jistého národa a komunistech říci, že jsou svině.

Bára se zachichotá: „Prohlásila jsem to předtím nejméně sedmdesátkrát v divadlech po celé republice, ale tentokrát šlo do tuhého a musel mi pomoci právník. Na Thálii nezapomenu a tehdejší přítomný premiér Špidla asi také ne, ještě večer si chystal omluvnou nótu pro ruské velvyslanectví.“

Rekord Hrdého Budžese

Na roli Helenky Součkové, která zapříčinila incident, původně neměla ani chuť. Brzo ale zjistila, že dětství, které spisovatelka v Hrdém Budžesovi popisuje, je i její vlastní z bolševické budějovické školy. „Tehdy se kolegové manžela ptali, zda nejsme v tísni, když jsem vzala roli v Příbrami, nebo zda jsem už definitivně nezešílela. Proč prý proboha nehraju v Praze něco normálního,“ líčí Bára. „Vzpomínám si, jak jsem zkoušela Hrdého Budžese v Divadle U hasičů a Radek mi předával čtyřletého Tondu a pádil s Mirkem Vladykou zkoušet za roh na Vinohrady tu „normální“ hru. Vladyka pak dlouho dával k dobru: To jste neviděli! Přivedete dítě za maminkou, ta stojí na jevišti, na hlavě má příšernou čepici, na zádech školní brašnu, za ruce drží dřevěné loutky, říká jim táto a mámo, a to její malé dítě se na ni musí koukat. To bude bomba, na tuhle hru se všichni pohrnou!“

Vladyka se ve své ironii spletl, ale dobrý odhad neměla před deseti lety ani Bářina agentka, protože jí dala do smlouvy, že se divadlo zavazuje zahrát Hrdého Budžese alespoň třicetkrát. „Musela jsem se naučit hodně textu, a tak chtěla moji námahu zúročit. Teď se blíží pětistá repríza, a to se hned tak každému nepovede,“ podotkne pyšně herečka.

Na jevišti hraje poměrně často se svým manželem. A ráda. „Spoustu věcí si nemusíme říkat, známe se, a když je někdo tak talentovaný jako Radek, je radost s ním hrát. Je to vůbec prima chlap,“ pochválí svého partnera, se kterým se seznámila v Divadle Na zábradlí právě ve hře Racek. On hrál Trepleva, ona Ninu Zarečnou, za kterou jí sice opomněli předat „Radoka“, ale která jí přinesla spokojené manželství, a to se cení víc.

Matka jako Churchill

Už na DAMU založila Bára Hrzánová kapelu Conturango. Dnes v ní koncertuje také její syn a jeho spolužák z francouzského gymnázia. „Tonda hraje na housle a na basovou kytaru, ale tu si směl přibrat až za odměnu, pokud vydrží u houslí. Sám si je vyžebral, když viděl u nás na chalupě v Manětíně hrát v kostele sv. Barbory krásnou Gabrielu Deméterovou. Klečel přede mnou teatrálně na kolenou, říkal mi maminko a prosil, aby směl hrát na housle. Zvážila jsem s učiteli jeho hudební předpoklady, přikývla a přísahala, že budu jako Winston Churchill a slíbila mu krev, slzy a pot a na vše došlo. Za dva roky zjistil, že by už mohl houslí nechat, ale já okamžitě nastoupila coby zlomatka a dneska je mi vděčný,“ popisuje mi prožitky, které si užil každý rodič talentovaného dítěte.

Bára v kapele zpívá své vlastní písničky a někteří diváci ji dokonce mohli vidět s trubkou v ruce. „Naučila jsem se akorát osm stupnic. V Národním divadle jsem kdysi hrála takovou postavu a řekla jsem si, že by bylo fajn, kdybych malý motivek zvládla. V kapele jsem později zahrála na trubku jednu písničku, kterou jsem věnovala své milované Giuliettě Masini. Když jsem byla malá, holt nade mnou nikdo nestál s rákoskou, proto na žádný hudební nástroj neumím.“

Herecké geny podědila Bára po prarodičích Šmídových a po tatínkovi Jiřím Hrzánovi. Hudební vlohy má po mamince Věře, která dokonce vyhrála soutěž Hledáme nové talenty. „Děda mamince nedovolil jít po gymnáziu na DAMU a dobře udělal, neměla na herectví povahu, jen by se někde trápila. Stala se z ní skvělá zdravotní sestra, instrumentářka a já jsem s ní v nemocnici prožila kus dětství, dodnes tam mám kamarády a jejich práce si moc vážím. Když se točila první řada seriálu Nemocnice na kraji města, některé instrumentářky radily hercům, a moje maminka pak u obrazovky poznala, čí ruce jsou zrovna v záběru a dost špatně nesla, když některý herec držel blbě jehelec(pomocný nástroj k chirurgickému šití – pozn. red.),“ vykládá moje společnice, která se do kultovního seriálu zapsala rolí doktorky Machovcové, potrhlé psychiatričky. „Naštestí tam příliš psychiatrie nebylo, ta paní spíš sama potřebovala psychiatra. Takovou bláznivou doktorku neznám a jsem vděčná režisérovi Polesnému, že nechal průchod mé postpubertální fantazii a dovolil mi postavu dotvořit,“ směje se opět Bára a vzpomínka na Machovcovou nás natolik pohltí, že si hodnou chvíli vykládáme, co seriálová choť Tomáše Töpfera natropila.

Musí být od cirkusu

Od okamžiku, kdy profesor Lukeš pozval studentku Hrzánovou do Národního divadla, uplynulo téměř čtvrtstoletí. „Pochopitelně jsem si tehdy myslela, že všechno vím, všude jsem byla, a váhala jsem, jestli nemám raději dělat avantgardní divadlo s generační výpovědí a přetvářet společnost. Jsem ráda, že se profesor Lukeš mého pochybování nezalekl. Nebyla jsem totiž běžný artikl do skládačky Národního divadla a on tohle riziko se mnou podstoupil. Vděčím mu a kolegům za mnohé,“ vrací se Bára na počátek hereckých let. Nedá mi to a zeptám se jí, jakou musí mít herečka povahu, aby se netrápila a byla šťastná jako ona. „Cikánskou přece, musí být od cirkusu.“

Vizitka

Narodila se 22. dubna 1964 v Českých Budějovicích, v rodině s hereckými kořeny, ale její maminka Věra dala před dráhou zpěvačky přednost povolání zdravotní sestry. Jejím otcem je Jiří Hrzán. Před kamerou se poprvé objevila v seriálu Největší z Pierotů, ale diváci si ji všimli hlavně díky Renčovu filmu Requiem pro panenku. Už jako studentka založila kapelu Conturango a nastoupila do Národního divadla. Vystupovala na řadě divadelních scén, v současnosti je na volné noze. Deset let je spjata s příbramským divadlem a inscenací Hrdý Budžes. Hrála v mnoha televizních seriálech (Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a Nemocnice na kraji města – nové osudy,  Dobrá čtvrť), v pohádkách Fišpánská jablíčka nebo O dívce která šlápla na chléb. Namluvila večerníčky a animované filmy. Jejím manželem je herec Radek Holub, mají syna Antonína (14).

Citace

V Budějovicích byla spousta romských rodin, a když došlo v parku k bitce, byla jsem chráněná, protože jsem byla jejich, nikdy mě nepočítali mezi bílé.

Daniela Kupsová