VYBERTE SI REGION

Pavel Feigl: Mám rád výjimečné věci

Vyrůstal v paneláku, ale od malička ho to táhlo k historii. Miloval filmy pro pamětníky, jezdil po hradech a zámcích, a když si v reklamě vydělal dost peněz, splnil si sen a otevřel si galerii specializující se zejména na nábytek art deco. Ale narodit se v jiné době? Prý jedině kdyby nebyl osmnácté dítě nádeníka.

19.9.2013
SDÍLEJ:

Starožitník Pavel Feigl.Foto: Deník/Martin Divíšek

Původně jste pracoval v reklamě, kde se vzal váš vztah ke starožitnostem?

Když mi bylo asi deset let, bydlel jsem v paneláku s klasickým sektorovým nábytkem, jedna hrůza. Můj kamarád z ulice měl po předcích starší nábytek a ten se mi strašně líbil. Později jsem se potkal se slečnou, která měla doma něco podobného. Evokovalo mi to takový ten aristokratický život, který jsem vídával ve filmech pro pamětníky.

Větší zlom pak nastal někdy v roce 1982. Maminka mojí spolužačky měla v bytě takovou krásnou šavli. Strašně jsem po ní toužil a ona mi ji jednou dala k Vánocům. Mám ji dodnes. Po revoluci, když jsem začal podnikat a vydělal si nějaké peníze, jsem koupil druhou šavli, pak třetí, čtvrtou a tak dále.

A kdy jste si koupil první starožitný nábytek?

Ještě když jsem dělal v reklamce, potkal jsem se náhodou s neteří pana Foglara. Ona pracovala v bance, která právě rozprodávala nějakou starší pobočku a prodávali i nábytek. My jsme ho tehdy koupili a vybavili jsme jím kancelář. Začal jsem chodit po různých bazarech a dokupoval jsem k tomu další kusy. Z dnešního pohledu stály za starou belu. V podnikání se nám ale vedlo, můj bratr peníze ukládal do pozemků a nemovitostí a já jsem začal podporovat svého kamaráda, který měl restaurátorskou firmu na nábytek. Začal jsem postupně vykupovat kusy z různých historických období – biedermeier, baroko a podobně. Tak to začalo.

Takže jste se přes svého kamaráda restaurátora učil, co je kvalitní, a co ne?

Ano, přesně tak. Chodil jsem do jeho dílny, moc se mi líbila restaurátorská práce, která je velmi sofistikovaná. Pak jsem si nakoupil svůj první nábytek do bytu, kde jsem bydlel. Byl to panelákový byt, který jsem si zařídil historizujícím nábytkem. Seděl jsem tam a byl jsem šťastný. Jak šel život dál, vykupoval jsem toho stále víc a přesunul se od historismu, který mě dnes už moc nezajímá, přes baroko a empír až k biedermeieru. Zjistil jsem, že ten se mi líbí nejvíc a v něm žiju.

Art deco mám rád také, ale ne tolik jako biedermeier. Dělám ho hlavně proto, že se mu obchodně ze všech slohů daří v současnosti nejvíc. Biedermeier mám nakoupený, ale prodat ho nechci. Už proto, že lidé za něj nyní nejsou ochotní dát tu hodnotu, jakou má. Tak jim radši ukážu dveře k jinému obchodu.

Třeba doba biedermeieru zase přijde…

Ono je to v podstatě tak, že dobré věci z jakéhokoli období jsou prodejné. Musíte hlavně poznat, co je kvalitní, a co ne. Já jsem projezdil většinu hradů a zámků, kde jsem sledoval nábytek a učil se vše rozpoznávat. Uvidíte tam opravdu špičkové věci a podle toho se musíte orientovat. Začal jsem postupně rozlišovat měšťanský nábytek, zámecký nábytek a obyčejný nábytek.

Najdou se v Česku ještě kvalitní kousky?

Starožitnosti u nás jsou na úpadku. Dobré věci jsou vykoupené a je tady opravdu málo obchodů, které mají kvalitní nábytek. Když to srovnáte s Německem a Rakouskem, tak tam najdete opravdu pěkné věci téměř v každém starožitnictví.

Je to tím, že po revoluci bylo všechno, co za něco stálo, vyvezeno?

Je pravda, že po revoluci lidé chtěli peníze, a kdo takový nábytek měl, mnohdy ho rozprodal. Ale kromě toho tady o starožitnosti není takový zájem, protože intelektuální a sběratelská skupina není velká. Intelektuálové a sběratelé, které to zajímá, mnohdy nemají tolik peněz, aby si mohli starožitnosti pořizovat, a novodobé zbohatlíky zajímá většinou něco úplně jiného.

Starožitník Pavel Feigl.

Kdo jsou tedy vaši zákazníci?

Pokud jde o art deco, jsou to lidé, kteří mají rádi jednoduchý design a tu a tam si něco koupí. Ale jinak jsou to především sběratelé s rozhledem, potom bohaté rodiny, často s židovskými předky z ciziny, nebo emigranti a také Rusové, kteří odešli do Spojených států či do Londýna.

Nábytek, který nabízíme, totiž evokuje právě tu dobu, kdy byla jejich rodina úspěšná. Je to pro ně taková spojka do doby, kterou podvědomě uznávají – aniž se na ní nějak pozitivně nebo negativně přičinili.

A pak jsou to sběratelé, kteří si občas něco koupí, nebo úspěšní lidé se světovým rozhledem, kteří jsou ochotni investovat nemalé částky.

Děláte také zápůjčky do filmů. Kde si váš nábytek zahrál?

Upřímně řečeno nevím – zařizuje to agentura a já se o to nestarám. Ale některé věci si ve filmu zahrály.

Baví vás dívat se na filmy pro pamětníky?

Baví. Mimochodem víte, proč je art deco pro lidi poměrně neznámé, ačkoli ho právě ve filmech pro pamětníky tolikrát viděli? Protože ty filmy jsou černobílé. Estetický vjem je potlačený a vnímáte spíše herce a příběh.

Co vás osobně na starožitnostech nejvíce fascinuje – estetika věci jako taková, nebo představa, že ji používal někdo sto let před vámi?

Od každého kousek. Mě fascinuje už i samotná pracnost těch věcí. Dnes se vše dělá velmi rychle a nemá to hodnotu – ani odpracovanou ani designovou. Jsou to opakované věci. Dříve byly malinké firmičky a každá z nich vyráběla určité kusy nábytku, takže to bylo velmi různorodé. Málokdy se objevovaly stejné věci, i když měly podobné prvky. Naopak to mnohdy byly výjimečné záležitosti, které nevidíte všude. A já mám výjimečné věci rád.

Dále se mi líbí samotná práce se dřevem – že lidé vzali do ruky dýhy, zkoumali je a něco z nich vytvořili. A samozřejmě mě na starožitnostech fascinuje i to, že je to přenos té doby do současnosti. Ke starým dobám inklinuji.

Nábytek, který prodáváte, je zčásti francouzské provenience. Kde ho sháníte?

Art deco v naší nabídce je francouzského a českého původu. Francie a Čechy byly významnými hráči na poli art deca, protože v té době Československo a Francie byly velmi přátelsky provázané. Do Francie se jezdilo za uměním. Jsou speciální trhy pro obchodníky s nábytkem, kam jezdíme a vybereme si, co se nám líbí. V Česku nábytek vykupujeme. Musí být ale něčím zajímavý a kvalitní – například od významného architekta a podobně.

Je dnes ještě možné, přijít touto cestou ke kvalitnímu starožitnému nábytku? Myslela jsem, že české půdy už jsou dávno rozprodány a všechno, co mělo cenu, je pryč…

Nesmí se to posuzovat pouze podle Prahy, tam to tak je. Ale pár kilometrů za Prahou už ne.

Zjišťujete si i příběh jednotlivých předmětů?

Ano, snažím se, ale jsou často smyšlené.

To poznáte?

To se pozná. Už podle toho, že určitý typ nábytku nemohli někteří lidé mít. Kde by k němu přišli? Ale jsou některé designové, nebo dokonce podepsané kusy, k nimž se zajímavé příběhy opravdu vážou. Mám například takovou rondokubistickou komodu, která patřila rodině Bartoňů. Byl to jeden z nejvýznamnějších českých aristokratických a podnikatelských rodů. Měli továrny a zámky. Ta komoda je významná jednak tím, že patřila právě jim, což je doložitelné, a dále tím, že ji navrhl jeden významný český architekt. Takže příběhy jsou, ale je třeba odlišit ty pravdivé od nepravdivých.

Je předmět prodejnější, když k němu podáte příběh?

Ano. Já ho ale nechci každému hned vyprávět, i když lidé to samozřejmě chtějí. Nechovám se v tomto ohledu moc jako obchodník. Chci, aby lidé měli ten předmět rádi tak, jak je. Protože pokud jde o ten příběh, můžu lhát a oni by mi věřili. To samozřejmě dělat nechci. Mně také dříve spousta lidí lhala, když jsem to ještě neuměl rozpoznat. Vyprávěli mi spoustu nepravdivých příběhů a já jsem jim věřil. Dnes se s nimi nebavím.

Může běžný člověk poznat, že mu starožitník lže?

Když obchodníci potřebují prodat, tak pro to udělají všechno. Chyba lidí, kteří mají zájem o starožitnosti, je, že obcházejí všechny starožitníky a porovnávají. Ať si vytipují člověka, kterému věří, a přes něj nakoupí. Se starožitníkem je to jako s lékařem. Je to o vazbách a o důvěře. Když udělám někde chybu, tak si lidé mezi sebou hned řeknou – tam nechoď, má tam kradené nebo nekvalitní věci. A mě to zničí. Stavím na dobrém jméně. Byli za mnou třeba lidé s kradenými věcmi, ale okamžitě jsem je vyhodil. I kdybych na tom nejdřív vydělal kdovíco, vím, že by mě to později mohlo dohnat a zničit. Nesmí vás zkrátka dohnat mamon. Ke mně už tedy různí překupníčci a podvodníčci ani nejdou. Bývalí veksláci a taxikáři hodně kšeftovali se starožitnostmi a uměním, pašovali ho do zahraničí, ale už to mizí.To jejich vekslácké chování ale poznáte - velký řetěz, zlaté prsteny, způsob komunikace.

Lidé se někdy bojí do starožitnictví vůbec vstoupit. Jak se vlastně má laik u starožitníka chovat?

Ano, často se stydí, že něco nevědí. Proč? U starožitníka se mají ptát, mají být zvídaví. Když starožitník zjistí, že vás to baví, začne s vámi úplně jinak komunikovat. Ale když uvidí, že nemáte o věcech žádné povědomí, ale předstíráte, že ano, tak si z vás spíš ještě vystřelí a vychutná si vás.

U starožitnictví máte zároveň restaurátorskou dílnu, proč? To není úplně obvyklé.

Jednou jsem si někde nechal zrestaurovat křeslo a ten člověk z něho udělal divadelní rekvizitu. Úplně ho zničil. Dal na něj například červenou barvu, která se v té době vůbec nepoužívala. Když jsem to viděl, bylo mi do pláče. Pak mi volal, kdy mu to zaplatím. Hrozně jsem se rozčílil, poslal jsem ho do háje a řekl jsem mu, že jestli mi ještě jednou zavolá, dám mu naopak k úhradě škodu, kterou mi způsobil. Když jsem dal křeslo přerestaurovat, tak se přišlo na to, že na něm bylo zachováno 40 procent plátkového zlata a on ho přetřel! Restaurovat nábytek z různých historických období vyžaduje také různé postupy. Musíte o tom spoustu věcí vědět, takže vlastní restaurátorskou dílnu mám proto, že jedině tak vím, co prodávám. Můžete vykoupit pěknou věc, a špatnou restaurátorskou prací se zničí.

Starožitník Pavel Feigl.

Zdědí-li laik starožitný nábytek a nechá si ho zrestaurovat, má šanci odhalit, že restaurátor neprovedl práci kvalitně?

Především by si měl zajít do renomované dílny. Třeba David Fiala je vynikající odborník. Je dražší, ale máte u něj jistotu, že práci odvede dobře.

Je zárukou členství v nějaké profesní organizaci?

Ne, je to o lidech. Podívejte se na politiky.

Nevím, jestli to jde srovnávat s politikou – politici jsou zvláštní kategorie…

Ne, je to stejné, také je to o mentalitě a hlavně o morálce. Bohužel, kvůli minulému režimu byly zpřetrhány staré vazby několika generací a to se dodnes projevuje. Dám příklad: rodina Kodlova. Starý děda Kodl, jeden z prvních aukčních mistrů tady, nakupoval obrazy. Filla v té době stál 5000 Kč. Bylo to hodně peněz, ale v porovnání s tím, co stojí dneska, to nebylo nic. Dětem pak všechny ty Filly a Špály předal, a oni, když dnes prodají jeden nebo dva obrazy, mají 20 milionů. Nemají tudíž zapotřebí podvádět. Ale v případě, že v současnosti najednou skočíte do aukčního byznysu, tak berete obrazy nevalné pověsti i s rizikem, že jsou kradené nebo že je to falzum. Není jednoduché to poznat. Vezměte si například dnes velmi populárního malíře Jakuba Schikanedera. Už v době, kdy maloval, byl tak oblíbený, že se dělala soudobá falza jeho obrazů. Můžete se tak setkat s dílem, které je z té doby, ale není to pravý Schikaneder.

Chtěl byste se narodit v jiné době?

To je alibistická otázka, ale budiž. Ano, chtěl bych se narodit v jiné době, ale jedině jako velmi bohatý, úspěšný, zdravý, dobře situovaný člověk. Nechtěl bych se narodit jako osmnácté dítě nádeníka.

Stává se vám, že vykoupíte předmět, který se vám líbí natolik, že ho do prodeje ani nedáte?

Ano. Mám sestavu nábytku, která jde stále se mnou. Podařilo se mi kdysi koupit opravdu špičkové věci, jaké už dnes nejsou. A pokud, tak jsou velmi drahé. Pocházejí například z výkupu rodiny Pecků  nebo Hainzů – to byly významné a bohaté  rodiny. Už jsem si na ten nábytek tak zvykl, že je jakoby mojí součástí. Je tam třeba barokní komoda, původem z jednoho zámku, který zrestituovali a věci rozprodali. Je to dokonce národní kulturní památka. A je to tak nádherná věc, že jsem lepší na trhu neviděl.

Doporučil byste zařadit starožitnost i do minimalistického moderního interiéru?

Na doporučení nezáleží – lidem, kteří tam bydlí, se to musí líbit. Nedoporučuji nikomu nic, každý má svůj vkus. Ale osobně si myslím, že to funguje. Lidem však často chybí odvaha něco takového udělat. Bydlel jsem například v domě, kde jsem postupně nashromáždil na stěnách obraz vedle obrazu. Všem se to hrozně líbilo, ale když jsem jim řekl, že to můžou udělat také, nikdo se neodvážil. Nebo tato moje kancelář – je tady na první pohled trochu chaos, spousta věcí, knížky, obrazy, sochy, víno a mnoho dalších předmětů.  Ale kdokoli sem přijde, tak se mu tady líbí a říká, že to tu má energii. No to tedy má!  Lidé se tady uklidní, a když jdou odtud, jsou nabití energií.

Pomohla vám zkušenost z reklamní branže v budování podniku? Myslím i jinak než tím, že jste získal finanční prostředky.

Dělal jsem design, takže mám vkus. Jsem komunikativní a zvyklý na to, že klient je pro mě bůh.

Jaký je váš názor na veletrhy starožitností?

V Čechách neexistuje, je to spíše veliký bazar. Když přijdete u nás na veletrh starožitností, tak to je smutný příběh většiny vystavovatelů. Jeďte do Mnichova nebo do Vídně a tam se podívejte, jak vypadá opravdový veletrh starožitností. Krásní, upravení a navonění lidé, sametové zdi, na nich dva až tři špičkové obrazy. Tak má vypadat prezentace starožitností. Ale u nás na veletrhu v Mánesu? Propocení rádoby starožitníci, káva, která se nedá pít, falza, neprodejné obrazy, spousta harampádí a vychytralý obchodník s historkou, komu že to patřilo a kde že se to koupilo. No na co si to hrajeme?  Ať se to jmenuje velký bazar, ale ne veletrh starožitností.

Jezdíte tedy na zahraniční veletrhy?

Ano, jezdím. Dívat se na to o čem si my můžeme nechat jenom zdát. Obchodně asi už pro zahraničí nejsme zajímaví.  Až na opravdové výjimky. Když to srovnám s Francií, tak tam jsou sice daleko dražší věci, ale také podstatně kvalitnější. Češi jsou proti tomu estetická naplavenina. Je to dáno hlavně historií naší republiky. Jak jsme vznikali, jak jsme žili, kdo nám určoval směry, názory a tak dále.

PAVEL FEIGL
- Začínal v reklamě, kde získal dostatek prostředků na to, aby se mohl profesionálně věnovat svojí vášni – starožitnostem.
- Je spolumajitelem Galerie 22, která se specializuje na nábytek art deco. V nabídce má i celé interiérové soubory. Najdete u něj ale i další starožitnosti.
- Spolu s Petrem Meissnerem zakládal časopis Art & Antiques.

Denisa Haveldová

Autor: Redakce

19.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Protikuřácký zákon má Kalousek za další regulaci živnostníků

Praha - Předseda opoziční TOP 09 Miroslav Kalousek má dnes schválený protikuřácký zákon za další regulaci podnikání. Novinářům ve Sněmovně řekl, že za normálních okolností by pro normu hlasoval, dnes ale postupoval opačně kvůli tomu, že jde o další z regulačních opatření namířených kabinetem ČSSD, ANO a KDU-ČSL proti živnostníkům. Sněmovní klub jeho strany neměl k hlasování stanoven jednotný postup.

Neomezený tarif za hubičku! Nemocnice dohodla extrémně levné volání

Olomouc – Zaměstnanci Vojenské nemocnice Olomouc mohou telefonovat bez obav o provolané minuty. Vedení nemocnice se totiž podařilo uzavřít s operátorem O2 mimořádně výhodnou smlouvu. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies