VYBERTE SI REGION

Petr Vágner: Na pořádnou pecku tu ještě čekáme

Cit pro design v sobě nezapře. V kavárně, kde jsme se sešli, hned kladně hodnotí, že nám k sobě na stole pěkně barevně ladí telefon, desky a hrnek s kávou. Petr Vágner za svou práci získal několik ocenění a ještě na škole se mu povedl pěkný „majstrštyk". Dostal se na roční stáž ke světoznámé architektce Evě Jiřičné a posléze s ní v Praze založil architektonické studio, které dnes vede.

21.2.2013
SDÍLEJ:

Architekt Petr VágnerFoto: A1 - DESIGN / Kristýna Hrabětová, Petr Adámek

Jak došlo k vaší spolupráci s Evou Jiřičnou? 
Ještě na škole jsem se dozvěděl, že u ní pracoval nějaký student. Říkal jsem si, že to by mě taky hrozně zajímalo. Napsal jsem jí několik dopisů, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Pak jsem jednou zjistil, že má přednášku v Brně. Sebral jsem věci, které jsem do té doby dělal, a rozjel se za ní.

Neodradilo vás, že jste jí napsal několik dopisů a nedostal žádnou odpověď?
Říkal jsem si, že když člověk v životě něco chce, musí do toho investovat určitou energii. Nic nespadne z nebe. Kromě toho mi bylo jasné, že má určitě spoustu práce. 

To chápu. A jak to tedy v Brně dopadlo?
Točila se tam kolem ní spousta lidí. Vzala si mě stranou, podívala se na moje práce a řekla, že se ozve. Jel jsem domů a říkal si, že jsem prohrál, protože „já se vám ozvu" znamená diplomaticky řečeno, že z toho nic nebude. Tak jsem odjel na hory a po návratu našel na záznamníku tři vzkazy. Jeden byl: „Tak já vám volám, zrovna tady něco připravujeme, myslím, že byste nám mohl pomoct, kdybyste chtěl, tak se mi ozvěte". Na druhém bylo: „Neozval jste se, tak vám volám znova…" no a ten třetí byl ještě drsnější. Zavolal jsem hned zpátky a za tři dny už jsem seděl v autobuse do Londýna. Šlo to strašně rychle.

A dál?
Asi rok jsem tam pracoval.

To jste se jen tak sbalil a zůstal tam pracovat celý rok?
Měl jsem totiž ve škole hotové všechny zkoušky, kromě diplomky. Akorát se mi to tedy hodilo. Po návratu jsem si už jen dodělal diplom. S Evou jsme se domluvili, že až budu mít školu hotovou, vrátím se pracovat do Londýna. Ale mezitím se tady v Čechách naskytla nějaká zakázka, a nakonec jsme si řekli, že místo abych jezdil do Londýna, založíme kancelář tady. A buď to půjde, nebo ne. Tak vznikl AI – DESIGN.

Chtěla bych se ještě vrátit k té londýnské stáži. Pro studenta to musí být ohromá zkušenost, jak jste to vnímal? 
Byl jsem nejdřív úplně vykulený. Měl jsem velké štěstí v jedné zásadní věci. Eva měla kancelář v malinkém domečku v centru Londýna. Byl malý, ale měl pět podlaží. A to štěstí spočívalo v tom, že se zrovna uvolnil stůl, který byl přímo za tím jejím. Mohl jsem také sedět o několik pater dál. Tím, že jsem byl tak blízko, jsme byli v neustálém kontaktu. Když jsem nakreslil první obrázek, hned mi šla ukázat, jak to kreslila ona, jak některý z kolegů – dokázala mě nesmírně vyprovokovat a dodala mi kuráž. A pak jsem si tam ještě uvědomil jednu věc. Do té doby, když jsem se na fotkách díval na její interiéry a typické skleněné schodiště, přemýšlel jsem, jestli v prostoru nepůsobí studeně. A tam jsem viděl, že je úplně jiné vidět ho na fotce, a být přímo na místě. Naprosto vás to převálcuje, vůbec to nepůsobí studeně a je to krásně vzdušné.

Lidé mnohdy považují minimalistické interiéry, v nichž převládá sklo a bílá barva, za sterilní a nepraktické.
Já si myslím, že nejsou studené. Nikdo nemá rád studené věci. My rádi prostředí uděláme neutrální, ale proto, aby potom pár barevných prvků vyniklo více, než kdyby byl celý prostor přeplněný. Barva je strašně důležitá. A další věc je použití příjemných materiálů. Když si sednete do křesla, musí vám to být příjemné. To všechno dodá interiéru teplo.

A jak je to s tou praktičností? Častá výtka je, že pro rodinu s malými dětmi takový interiér není vhodný.
To si vůbec nemyslím. My máme doma také hodně skleněných ploch, schodiště i části podlah. Když byly děti malé, bylo to báječné v tom, že když za námi ťapkaly do ložnice, tak jsme se z postele dívali na ty jejich malé nožičky, které byly skrz sklo krásně vidět. Je pravda, že nás všichni strašili, jak to sklo určitě děti zapatlají a budeme ho muset pořád čistit, ale vůbec to tak nebylo. Nevím – je to možná podobné, jako když máte skleněnou zastávku. Každý řekne, že je to blbost, protože ji hned někdo rozmlátí. Ale sklo asi vytváří nějaký zvláštní respekt, takže ji nikdo nezničí. Děti na sklo ze začátku samozřejmě taky matlaly, ale pak je to přešlo. Nebyl problém ani s dětmi, které k nám chodily na návštěvu. Kromě toho jsme z toho nikdy nedělali vědu, nehrozili jsme, že kdo sáhne na sklo, dostane rákoskou, to rozhodně ne. Když se sklo zamatlá, zase se otře. 

Jsou nějaké nové technologie umožňující dělat věci, které by dříve nebyly možné?
Určitě ano. Třeba teď používáme sklo, které je různým způsobem propískované do struktur, které z čistého průhledného skla dělají prostorový objekt. Navíc se na sklo nanáší různé povrchy, takže to vypadá například jako kůže, nebo na něm může být stříbro či různé barvy, a když sklo prosvítíte, vypadá to nádherně. Spojení se světlem, technologií LED svítidel nebo různých fólií, které se na sklo aplikují, to jsou velmi zajímavé věci, které dříve nebyly. 

Navrhoval jste si vlastní bydlení sám?
Ano. Bydlíme v přízemí rodinného domku. Chtěli jsme nejdříve jen takovou malinkou rekonstrukci, pak jsme se do toho pustili pořádně a nakonec jsem za to vyhrál Grand Prix za interirér. 

Mluvila vám do toho manželka?
Manželku jsem odstavil a musela být na zahradě, dokud nebylo hotovo (smích). Ne, my jsme neměli žádné třecí plochy, jsme naladěni na stejnou vlnu. Manželka sice není vystudovaná architektka, ale zabývá se zařizováním interiérů, takže se dobře doplňujeme.

Máte doma nějaké speciální vychytávky? Třeba s ohledem na to, že máte psa? 
Náš pes má celé svoje patro, má tam koupelnu se sprchou, pak se jenom spustí dolů po tyči a zajede rovnou k nám do ložnice (smích). Ne, žádné vychytávky nemáme.

Měla jsem na mysli třeba nějaké speciální materiály, na kterých není vidět špína nebo se lehce čistí, nepoškrábou a podobně… Udělejte mi radost – to nemáte například ani psí dvířka?
No nic. I naše skleněné schody zvládá pes úplně bez problému. Sklo je ideální, protože se jenom setře. Máme dřevěné podlahy – ty se nepoškrábou. Když jsme rekonstrukci dělali, tak jsme psa zrovna neměli, takže jsme na žádné vychytávky ani nemysleli. Jednu takovou vychytávku ale vlastně máme. Venku na terase máme plachtu asi 2 x 1,5 metru, na ní je obrázek vlka, a když do ní fouká vítr, tak se hýbe. V noci je prosvícená. Velmi rádi se na ni díváme. Ten vlk nás „hlídá". 

Kromě rekonstrukce vašeho vlastního bydlení jste autorem zdařilé rekonstrukce řadového domku ze 70. let. Jaká to byla práce – není to hodně omezující oproti stavbě „na zelené louce"?
Nás právě tato práce velmi bavila. Byli jsme s klientem naladěni na stejnou vlnu, což bylo strašně fajn a na výsledku to je vidět. Vždy, když je při práci nějaké pnutí, tak se to někde projeví. U rekonstrukce máte dané mantinely a záleží na tom, jak mezi nimi ten zápas odehrajete. Svým způsobem je to zajímavější než stavět na zelené louce. Omezení představují vlastně jen sousední nosné stěny. Ale vevnitř můžete udělat cokoli, pohrát si můžete i se střechou. V případě tohoto rodinného domku jsme se snažili maximálně otevřít přízemí do zahrady. Schodiště jsme udělali vzdušnější a prosvětlili jsme dům tím, že jsme vytvořili střešní otvor. Úkolem architekta je najít něco, co prostor rozsvítí, udělá ho zajímavým.

A co rekonstrukce historických objektů – jak je slučitelný moderní design s historickou budovou?
To je úplně to nejlepší, je to krása, výzva! Z historických objektů cítíte strašnou sílu, mají ducha. Moderní stavby mají také ducha, nemůžu říct, že by ho neměly, ale je to jiné. Ducha historického objektu musíte oprášit a to současné, co dodáte, ho nesmí nikdy přebít. Pak to jsou ty nejlepší zakázky. Dialog starého a nového je velmi osvěžující.

Nakolik se v takových případech potýkáte s památkáři?
Člověk s tím musí počítat. Může to být obtížné, protože už z principu se samozřejmě památkář na budovu dívá tak, že nejlepší by bylo nechat ji, jak je, a nedělat s ní vůbec nic. Architekt je pro něj tak trošku nepřítel, který jí chce ublížit. Na druhou stranu – my jí nechceme ublížit. Je to vždy individuální, jsou to dva pohledy na věc.

Děláte více soukromé nebo veřejné stavby?
Je to promíchané. Děláme obojí. Univerzity, nemocnici, soukromou vilu, interiéry…

Nemocnici? Vůbec jsem nevěděla, že jste dělali také nemocnici…
To je věc, na které právě pracujeme. Bude to v Plzni. Evu (Jiřičnou) oslovil pan doktor Koza, primář hematologicko-onkologického oddělení, který bohužel před několika měsíci zemřel. Jde o dostavbu pavilonu Českého národního registru dárců kostní dřeně v Plzni Lochotíně. Sídlí v posledním patře hlavní budovy a nad sebou mají plochou střechu, takže se přistaví další dvě patra. Je odtud nádherný výhled na celou Plzeň.

Jak vlastně probíhá komunikace s paní Jiřičnou, která je v Londýně?
Ona sem jezdí tak každé dva týdny na dva až tři dny, takže je tady docela často. Já myslím, že jsme výborný tým. Ona to určitě nevnímá tak, že by si něco dělala v Londýně a tady to nechávala jen tak běžet. Je do procesu plně zapojená.

Kolik členů vaše studio má?
Asi 10 lidí. Jsou to samí architekti – nemáme žádné inženýry nebo specialisty, s těmi spolupracujeme. Je to poměrně stálá sestava. Stává se také, že různě přecházejí pracovat do londýnského studia nebo naopak někdo přejde z Londýna k nám.

Máte nějaký sen, co byste si chtěl postavit?
Ani nemám. Možná je to tím, že každá úloha může mít své kouzlo, když si ho v ní člověk najde. Řešíte věci, které se vám postaví do cesty a snažíte se je udělat tak, aby byl výsledek co nejlepší. Mě hodně baví právě ty zmíněné rekonstrukce, a pak třeba hotely.

Proč hotely?
Za prvé je to asi tím, že rád cestuji. Hotely mají určitý náboj, protože se tam schází hodně lidí. Musí v nich být jak klidné místo na odpočinek a relaxaci, tak společenská část. A řešit musíte i provozní zázemí, aby vše fungovalo co nejlépe. A zajímavá je i práce na nábytku, ten také děláme.

Když děláte nábytek, je to vždy do konkrétního interiéru?
Ano. Není to tak, že bychom si sedli, a řekli si – teď budeme dělat stůl. Ale strašně rádi, pokud se to podaří, pracujeme tak, že vymyslíme vše od začátku do konce, čili budovu jako takovou, její interiér i nábytek do něj.

Je nějaká současná stavba, kterou obdivuje ?
Svého času jsem miloval Lloydovu banku od Rogerse. Ty barvy – to byla moje srdcová záležitost. A báječná je současná japonská architektura.

Měla jsem na mysli spíše něco v Česku.
(Dlouhé přemýšlení) Jedna taková rozpadlá stodola kousek od naší chalupy v lese… (smích). Skvělé věci dělá Stanislav Fiala. Velkou osobností, která vás úplně pohltí byl Jan Kaplický. V Londýně jsem zažil, když přišel za Evou Jiřičnou. Stál ve dveřích, a na ten moment nikdy nezapomenu. Jsem rád, že teď máme šanci pracovat na některých jeho projektech. Ale pokud jde o ty současné stavby u nás - myslím si, že na tu pořádnou pecku ještě čekáme, ta teprve přijde.

Denisa Haveldová

Autor: Redakce

21.2.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies