Jak se ze zaměstnance družstva stal soukromý podnikatel?

My jsme pracovali ještě před převratem ekonomicky nezávisle socialismus – nesocialismus. Museli jsme se prostě naučit hospodařit a uměli jsme to. Protože jsme pro Znojemčan dokázal vydělat milion korun za rok, řekl jsem si: Proč to dělat pro Znojemčan? Proč ne pro sebe? Koupil jsem tedy míchačku, najal čtyři chlapy a začal první rok podnikání. V roce devadesát ještě souběžně s pracovním poměrem pro družstvo, o rok později už jako živnostník se skupinou lidí.

Jaké byly začátky?

Nepředstavitelné. To byl kolotoč! Nebyly zakázky, nebyly peníze, nebyli lidé, nebylo nic. Jen chuť a odvaha to dokázat. Bohužel, ani jeden z těch chlapů, kteří se mnou začínali, dnes ve firmě nejsou. Posledního jsem musel propustit asi před pěti lety. Měl potíže s alkoholem a to je pro mne důvod k tomu, abych se s takovým pracovníkem rozloučil.

Jak se firma personálně vyvíjela?

Jak jsem již uvedl, začínali jsme v pěti lidech. Pak nás bylo osm, deset, patnáct a třeba z roku dvaadevadesát tady jsou dva poslední legionáři, kteří se mnou zůstali. Máme takový systém, kterým oceňujeme chlapy, kteří pro nás pracují deset let. Vždy dostanou nějakou odměnu. Postupně jsme pak přijímali techniky. Někteří z nich jsou dnes na významných postech v jiných společnostech. Zpočátku jsme stavěli na zkušených rutinérech. Pak jsem ale začal zjišťovat, že je lepší vychovat si vlastní lidi. Došlo tak k radikálnímu omlazení firmy. Přišel absolvent střední nebo vysoké školy. Řekl jsem mu: nevadí, že nic neumíš. Když budeš chtít, tak se to tady naučíš. Kdo chtěl, naučil se a zůstal, jiní odešli. Moc jich ale nebylo. Podle mého názoru není rozdíl mezi středoškolákem a vysokoškolákem. Když má ten kluk chuť pracovat, zvládne to. Není to věc školy, ale morálně volních vlastností. Kdo chce něco dokázat, má u nás prostor. Když bude dobře a zodpovědně pracovat, zaplatím jej na Znojmo nadstandardně. Dnes nás je ve firmě asi čtyřicet a u asi dvacítky lidí si práci najímáme.

Z jakých prostředků jste začínal?

Vzal jsem si několik úvěrů. První byl ve výši sto tisíc korun. Použili jsme jej jako provozní kapitál na nákup materiálu, platy lidí, zaplacení dopravy. Do roka jsem jej zaplatil. Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyl v červených číslech a nikdy jsem si nepůjčoval na provoz. Jak říkal Luděk Nesiba, musíš udělat první milion a nesmíš ho sežrat. Peníze musí ležet ve firmě a pak pracují. Když se tímhle člověk řídí, funguje to. Vydělané peníze totiž nejsou moje. Ty jsou firmy. Můžu si vzít malinkatý kousek a můžu jej spotřebovat. Jinak tam peníze musí zůstat.

Čím se vlastně firma zabývá?

Jak jsem už řekl, jsme developeři. Vždy je totiž výhodnější něco prodat, než vyrobit. Stavíme byty a rodinné domy, které následně prodáváme. V minulosti byla česká ekonomika bohatší. Lidé si bydlení kupovali. Dnes je trend jinde. Zadlužování státu, na které jsem se díval s opovržením, nás dostalo do nezáviděníhodné situace. Tak, jak hospodaří naše vlády, to by žádný dobrý hospodář neudělal. Kdybychom my dostali hospodaření státu do rukou, naše zahrádka by vypadala jinak. Ale to už jsme v politice…

Kde mohou lidé vidět výsledky vaší práce?

Za těch dvacet let, kdy na Znojemsku působíme, jsme provedli řadu zajímavých staveb. Můžeme se například pochlubit fasádou znojemského divadla. Opravovali jsme ji před čtrnácti lety. Její kvalitu můžete dodnes hodnotit. Opravovali jsme moravskokrumlovský kostelík Floriánek. Dělali jsme také střechu rotundy svaté Kateřiny. V současné době se specializujeme na bytovou výstavbu a jsme také specializovanou firmou na revitalizaci panelových domů. Umíme rychle a kvalitně provést jejich revitalizaci a umíme zajistit zelenou úsporu. Troufnu si říci, že jsme první ve Znojmě, kdo dokázal, že peníze ze zelené úspory zůstávají ve Znojmě. Například společenství vlastníků panelového domu v Palackého ulici dostalo na účet dva miliony a sto tisíc. Přitom celkové náklady byly tři miliony a dvě stě tisíc korun. Neznám nikoho jiného ve Znojmě, kdo by tyto peníze získal.

Proč se to nedaří ostatním?

Je to spousta papírování. Já to chápu. Stát nechce, aby někdo spekuloval a okrádal. Systém je složitý, ale je nastaven tak, že se ty peníze nedají vytunelovat. A to je dobře. Peníze jsou vázány, jsou nenárokové a dokud člověk nesplní všechny podmínky, nedostane je. To si troufnu říci, že v této zemi ještě stále není běžné.

Jakým směrem se bude firma dál vyvíjet? Plánujete po sobě zanechat nějaký pomník?

Památník rozhodně ne. Ale dělali jsme kromě opravy divadla a rotundy například předlažby Masarykova náměstí a části starého města. To bylo někdy v roce osmadevadesát. A nebýt některých neodborných zásahů, tak to náměstí vypadá, myslím, velice dobře. I v budoucnu se budeme držet toho, co umíme. To znamená stavbu rodinných domků, pokud to půjde revitalizaci panelových domů. Zaměřili jsme se na Znojemsko a tady chci zůstat. Je to pro mne výhodnější, než stavět v Praze nějaký hotel.