VYBERTE SI REGION

Restaurátor Tomáš Bárta umí léčit čas

Ještě nikdy jsem žádného muže tak dlouho o schůzku neuháněla. Několikrát ruší termín rozhovoru a přesouvá ho na jindy. Brzy je mi jasné, že restaurátor Tomáš Bárta se nezastaví. Nouzi o zakázky rozhodně nemá a jeho zákazníci vědí proč. Ve svém oboru se vyzná jako málokdo, ale má ještě něco navíc. K restaurování starožitných kousků přistupuje s velkou pokorou k mistrům, z jejichž rukou původně vzešly.

19.7.2012
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
Restaurátor Tomáš Bárta

Restaurátor Tomáš BártaFoto: archiv T. Bárty

Mnoho lidí má doma nějaký ten starožitný kousek, často se jedná o „nalezence" z půdy po předcích. Jaké jsou nejčastější chyby laiků při nakládání se starožitným nábytkem?
Přecení se. Měli by se vždy s restaurátorem alespoň poradit. Rozumný restaurátor vám řekne, co žádný zásah nevyžaduje, co si můžete udělat sami, a co už ve vašich silách není. Ale vlastní restaurátorské pokusy bez předchozí porady s odborníkem mohou být nevratné. Restaurátor by vám měl garantovat minimálně pět let záruku na svou práci, ale pokud vše provede dobře, předmět vydrží daleko déle – třeba 50 let.

Vyplatí se dát věc zrestaurovat, když bereme v potaz pouze finanční hodnotu předmětu, nikoli osobní, citovou, kterou pro majitele může mít?
Někdy je potřeba tak velký zásah, že se to vyplatit úplně nemusí. Ale tak v 90 procentech případů ano. Částku vynaloženou za restaurátorskou práci nebudete tratit – minimálně o ni prodáte předmět dráž. Ale jsou věci, které by člověk neměl měřit penězi – cena předmětů, které máte po předcích, se těžko hodnotí.

Co dělat, když má člověk na půdě starožitný nábytek, ale nechce ho hned nechat zrestaurovat?
Nábytku nevadí například mráz, ale spíše vysoké teploty, a ty na půdách hrozí. Mají negativní vliv na klížené spoje, které povolují přibližně v 60 stupních. Navíc dochází k sesychání dřeva. Půda tedy není úplně ideální. Na přechodnou dobu to však může být řešení – nebudete tam mít problém s plísněmi a houbami, protože tam většinou bývá sucho. Kromě vysoké teploty může být problém dřevokazný hmyz. Chce to předmět očistit, zabalit alespoň provizorně do bublinkové fólie a občas zkontrolovat, jestli tam nejsou požerky a nesype se z nich jemný prach, který je znakem přítomnosti červotoče. V takovém případě je třeba dovézt předmět na ozáření do ozařovací komory. Nestojí horentní sumy a funguje na všechna vývojová stádia červotoče. Je to jediná stoprocentní metoda, která ho zahubí. Červotoč je tříletý tvor a když předmět jen napustíte prostředkem, který koupíte v obchodě, tak se v tom leda tak umyje a žije si v nábytku vesele dál. Restaurátoři si nechávají míchat speciální roztoky (například na bázi lihu nebo xylenu).

Dá se zachránit všechno? Kdy si řeknete, že tohle už zachránit nejde?
To je těžké říci. I když chybí celé části, dá se udělat rekonstrukce. Pokud má například vrchní část uměleckou hodnotu, tak se sundá a udělá se takový sandvich. Zchátralý vnitřek se vymění, zpevní a původní vrchní část se na to opět vlepí zpátky. Vždy se snažíme zachovat uměleckou a historickou hodnotu věci. Zdárný restaurátor umí také dopatinovat předmět
tak, že devadesát procent klientů nepozná, že jde o novou záležitost. Pokud to ale udělá, měl by k tomu mít dobrý důvod a s investorem se na tom předem domluvit.

Může laik poznat dobrého restaurátora?
Když vám otevře garáž na konci ulice a v ní bude mít něco jako malou dílničku, tak to není úplně ideální signál. Samozřejmě, každý nějak začínal, ale jakmile má firma zázemí určitého stabilního prostředí, tak je to první indicie, že by měla být solidní. Za další by tam mělo být něco rozpracováno. V momentě kdy přijdete a nic tam není, je to trošku podezřelé. No a v neposlední řadě by měl být restaurátor schopný odhadnout, jestli na to vůbec má. Když totiž odnesete k restaurátorovi třeba malovanou truhlu po babičce, tak to také může dopadnout, jako byste ji donesla dětem do Lidušky, pokud s tímto typem práce nemá ten dotyčný zkušenost. Mnohé zásahy mohou být nevratné, ačkoli každý restaurátorský zásah by reverzibilní (vratný) být měl. Existuje restaurátorský kodex a minimálně ti, kdo jsou v asociaci restaurátorů, by ho měli dodržovat.

A jak se tedy restauruje taková malovaná truhla po babičce?
Není to o tom, že si namíchám modrou a přetřu to. Lidový malovaný nábytek se restauruje tak, že z dálky máte dojem celistvosti. Nejprve se restaurovaný předmět připraví, zamyje, vyčistí, doplní se, stabilizuje se konstrukčně, aby byl zajištěný celý skelet. Následně se zafixuje malba v původní podobě. Teprve na tuto původní zafixovanou vrstvu se dělají retuše. Nakonec se vše ošetří směsí včelího vosku. Když by se za čas objevily lepší nové technologie, tak se mezivrstva, kterou jsme dodělávali, dá odstranit a vše předělat bez negativního vlivu na původní zachovalé vrstvy. U předmětů památkově chráněných restaurátor doplňuje práci o restaurátorskou zprávu s přesným popisem zasahů a použitých technologii. A to se vůbec ještě nebavíme o tom, že truhle třeba chybí nohy.

Co když tedy chybí?
Zkušený restaurátor umí podle stylizace odhadnout, jak vypadaly, a podle toho je zrekonstruuje. V Čechách je mnoho regionů, které měly v lidových řemeslech svůj specifický rukopis – krkonošský, písecký a tak dále… To, že v určitém období v daném regionu používali nějaký konkrétní typ nohou, nebo říms – to by měl dobrý restaurátor znát a respektovat. Jinak z toho může vzniknout pěkná diskotéka. Když si následně přijdete zrestaurovaný předmět vyzvednout a nebudete spokojeni s výsledkem, neexistuje žádný arbitr, který by určil, že restaurátor udělal svou práci špatně. Nakonec vám nezbyde, než mu zaplatit a odejít.

Jak je to vlastně s určením ceny?
Nacenění samo o sobě je vždycky trošku komplikované – je to jako s rekonstrukcí domu, jen v menším. Může se stát, že v průběhu práce se zjistí věci, které nebyly zpočátku patrné a mají
na cenu vliv. Ale cenový předpoklad od - do by měl retaurátor vždy zákazníkovi poskytnout. Ačkoli rozptyl může být klidně v řádu tisíců.

Přizpůsobuje se nějak přístup k restaurování jeho účelu?
Způsobů restaurování je několik. Rozlišujeme restaurování pro privátní klienty, pro církve a pro muzea a galerie. Pro každého se restauruje jinak. U privátní osoby předpokládáte, že věc bude chtít užívat. Proto je mnohem větší důraz kladen na konstrukci předmětu. Někdy se musí část konstrukčních dílů úplně vyměnit, protože nechcete mít jen krásně opravenou židli, ale chcete na ní i sedět. Když má ale židle skončit v galerii, kde je jen jako exponát s cedulkou nesahat, tak je větší důraz kladen na autenticitu a originalitu. Když dostaneme k restaurování poničeného barokního andílka, který má upadlá křídla, tak pro galerii odstraníme přemalby, zafixujeme  původní podobu a následně se umístí v galerii. Ale těžko se tak na něj může dívat babička v kostele. Tam se musí křídla doplnit a udělat třeba i větší rekonstrukce. A to je vlastně nejvyšší standard – musíte mít cit a umět vymodelovat to, co chybí.  Doplnit ruku, drapérii a podobně.

Co nové technologie? Pomáhají? Dají se vůbec uplatnit, nebo je lepší použít staré, původní technologie?
V momentě, kdy se dostáváme k hodně intenzivnímu poškození, musí nastoupit nové metody. Cílem je hlavně předmět zpevnit. Na to například existuje vedle běžně používaných materiálů také špičkový materiál, např. Paraloid, který vyvinula NASA. Ale je adekvátně drahý tomu, kdo ho vyvinul.

O kolik dráž taková legrace přijde?
Cena naroste až o tři sta procent.

Za věci, které máte v ateliéru, nesete odpovědnost. Když se ve vaší dílně ocitne půlka kostela,  je to nevyčíslitelná hodnota. Jak to řešíte, máte nějaké speciální pojištění nebo zabezpečení?
Každá z větších firem pojištěná je. Ale i tak, těžko vysvělíte zákazníkovi, že mu půl milionu za jeho sekretář zaplatíte, když on ho má po babičce. Pro něho to může být škoda nevyčíslitelná penězi. A opět se vracíme k těm garážistům – tam bych viděl bezpečnostní riziko poměrně větší. My máme ateliér zajištěný kombinací několika elektronických systémů, a  navíc máme několik velkých psů. Také je ateliér u našeho domu, ve kterém neustále někdo je.

Máte nějaký restaurátorský sen?
V podstatě je už splněný. Dělám práci, kterou mám rád. Je jedno, jestli restaurujete renesanční truhlu, nebo secesní židli.

Vážně nemáte žádnou konkrétní vysněnou věc?
Samozřejmě, rád restauruji výjimečná umělecká historická díla. Když děláte špičkovou věc, jste na to hrdí.

Co vás na restaurátorské práci nejvíc baví?
To je těžké. Je to obrovská směsice. Asi pocit toho, jak se věc rodí pod rukama. Vidíte předmět v původním stavu a sledujete, jak mu vracíte původní lesk. Kopírujete autora, který ho vyrobil a možná zažíváte podobné pocity.

Pokud je vaše práce na volně přístupném místě, například v kostele, chodíte se na ni dívat, kochat se, jak se vám to povedlo?
Kochat se snad ani ne.  Ale chodím na konrolu, jestli všechny naše zásahy jsou  v pořádku. Sebereflexe je nutná, vždycky totiž musíte volit mezi různými druhy lepidel a dalších materiálů a je třeba vidět, jaký je výsledný efekt i po delší době.

Mají čeští restaurátoři možnost pracovat v zahraničí?
Spousta kolegů po revoluci pracovala pro německou klientelu.  Převod měn byl tehdy velmi výhodný. Když u nás začaly ceny všeho stoupat, tito klienti přešli do Polska. Navíc německá klientela je docela silně nacionálně zaměřená a je v tom důsledná. A také nás vnímají stále ještě jako " ty z Východu ". Šanci pro české řemeslníky vidím spíše ve Vídni. My tam pracujeme čím dál častěji a Češi jsou tam vnímáni velmi pozitivně, mají renomé. Nakonec, o Vídni se říká, že ji postavili Češi.

Jaké znalosti jsou pro restaurátora nejdůležitější?
Směsice pokory a skromnosti, protože musíte ctít původního autora díla. Myslím si, že když je řemeslník restaurátorem, je z výsledku ta pokora většinou cítit. Když se z výtvarníka stane  restaurátor, má často tendenci věc dolepšovat a ,,vpašovávat" svoji invenci. To není správně. Ale samozřejmě restaurátor musí nutně mít výtvarný cit a schopnosti, jinak to nejde.

Máte osm restaurátorů. Mají každý jinou specializaci?
Ano. Je lepší, když máte specialistu na intarzie a dělá je špičkově nebo řezbáře na dořezávání.  Za léta si vytipujete lidi, s nimiž je vám dobře. Nejsme úplně klasická firma. Každý z restaurátorů je osobnost – tento obor je hodně o individualitách. Dělají ho většinou lidé, kteří jsou bohem nějakým směrem políbení a musíte s nimi podle toho pracovat. Každý má větší dar na nějakou konkrétní věc a splní si svůj díl práce na zakázce. Výsledek je potom špičkový. Jsou také řemesla, která předáváme dál. Například máme externího řemeslníka, který nám odlévá. Vyzkoušeli jsme jich mnoho a za ta léta už víme, že jeho odlévání je perfektní. Víme, že právě tenhle odlévač pracuje podle našich představ, že má jemný písek a odvede kvalitní práci.

Jak vidíte restaurátorské školy u nás?
Je jich spousta, které se tak jmenují, ale skoro žádná není dobrá. Myslím si, že vysokoškolské restaurátorské obory, kterých není zase tolik, jsou kvalitní. Například v Litomyšli se zaměřují na restaurování papíru a knižních vazeb. Spolu s jednou podobně orientovanou školou ve Finsku jsou jediné dvě v Evropě. Mají ročně dva až tři studenty, kteří stačí na přirozenou obnovu lidí v oboru. Ale pak jsou středoškolské obory, a tam je kvalita výuky v honbě za žáky ne  zcela v pořádku.  Je jich mnoho a chrlí na trh další a další studenty, pro které ale stejně nebude práce. Kdyby jich bylo méně, bohatě by to stačilo. Na jedné škole mi například řekli, že mají dvacet dětí do oboru, ale ani jeden talent.

Mluvíte hlavně o mužích. Co ženy? Je jich v tomto oboru méně?
Práce je fyzicky náročná. V malbě nebo pozlacování to možná může být půl na půl, ale jinak je to spíše pro muže.  Další  věc je, že je to práce s chemií. Dnes už je sice situace lepší, ale dříve to byly docela hrozné věci – chemikálie, které jsou karcinogenní nebo teratogenní, narušující genetické vazby. Chlap vystavení těmto látkám prostě snáší lépe. Ale přesto v naší firmě jednu ženu máme.

TOMÁŠ BÁRTA

Pochází z druhé generace restaurátorů, otec začínal s restaurováním již v roce 1969. Oboru se věnuje i jeho sestra. Rodinný ateliér v Podkrkonoší má plochu 400 metrů čtverečných a je vybaven tak, aby tam bylo možno provádět i ty nejsložitější práce a technologické postupy. Pracuje v něm osm specialistů na různé restaurátorské obory. Všechny práce provádí původními technologiemi (intarsie, inkrustace dřevem, kovem, slonovinou, kostí či želvovinou). Pečlivě jsou vybírány všechny postupy, které musí odpovídat době vzniku předmětu. Je viceprezidentem restaurátorské sekce Asociace starožitníků.

ČERNÝ POKOJ (biedermayer, okolo 1810)

Fotografie původního stavu pokoje pořízená okolo roku 1920.

Tentýž pokoj po restaurátorském zásahu.

Fotografie původního stavu pokoje pořízená okolo roku 1920 je nahoře, dole snímek téhož pokoje po restaurátorském zásahu. Na nábytku je provedena ebonizace doplněna páskovou intarzií. Pokoj byl zrestaurován zcela původní technologi. Na nábytku je patrná vídeňská práce, která se projevuje nejvíce na tvaru židlí. Pokoj je vyjímečný svou celistvostí dochovanou až do dnešní doby. Byl zakoupen ateliéry Bárta a následně byl zrestaurován. V součané době je ve vlastnictví soukromého sběratele z Čech. Pokoj vyhrál v minulém roce prestižní cenu veletrhu Antique jako exponát roku.

Denisa Haveldová

Autor: Redakce

19.7.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nový šéf hradního protokolu: Návštěvu Bílého domu už začínáme chystat

ROZHOVOR – Miroslav Sklenář nahradí ve funkci vrchního protokoláře Jindřicha Forejta. Deníku při té příležitosti poskytl rozhovor. Hovoří v něm o svém vztahu k prezidentu Miloši Zemanovi i o plánované návštěvě USA. Rezignace Forejta ho prý nepřekvapila.  

Zmlátil dvě ženy. Zdržely jej prý ve frontě u pokladny

Pardubice - Z výtržnictví obvinila pardubická policie 47letého muže, který měl zmlátit dvě ženy. Jednu vážně zranil.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies