VYBERTE SI REGION

Bál jsem se velkých lodí, přiznává kajakář, který se vydal až do Severního moře

Osmnáct dní. Přesně tolik času strávil Jaromír Svoboda na cestě, když se před pár týdny vydal na kajaku z Plzně do Severního moře. S rukama plnýma mozolů, které měl od prvního dne, bez mapy a kompasu do vysněného a 1050 kilometrů vzdáleného cíle – přístavního města Cuxhavenu – šťastně dorazil.

25.6.2015
SDÍLEJ:
Fotogalerie
12 fotografií
Jaromír Svoboda (vpravo na snímku) potkal německého kajakáře Axela z Kligelthaálu. Pětapadesátiletý sportovec,  s nímž na cestě strávil tři dny, Plzeňanovi hodně pomohl – provedl ho nejtěžším úsekem začínajícím  za Magdeburkem.

Jaromír Svoboda (vpravo na snímku) potkal německého kajakáře Axela z Kligelthaálu. Pětapadesátiletý sportovec, s nímž na cestě strávil tři dny, Plzeňanovi hodně pomohl – provedl ho nejtěžším úsekem začínajícím za Magdeburkem.Foto: archiv J. Svobody

Vstřícnost a ochotu zažil nejenom od německých vodáků, ale také od tamější říční policie, která mu udělila pouze varovnou žlutou kartu kvůli 'nevyhovující' lodi.

Když jsme spolu mluvili naposledy, byl jste ve Střekově poblíž Ústí nad Labem a za sebou měl asi 280 kilometrů. Počasí vám ale moc nepřálo. Byla zima, a hlavně silný vítr.
Řeka předváděla všechno možné, aby to nebylo zadarmo. Ostatně při takovéhle štrece musíte počítat s tím, že počasí může být všelijaké. Jak říká Jaroslav Pavlíček (český polárník –pozn. redakce): „Když fouká vítr, počká se." Ale pak už nejhorší období skončilo.

Potom jste se dostal do Německa. Když jste projížděl Drážďany, měl jste problém s říční policií…
Proti mně najednou vyjel člun, ze kterého byl slyšet dlouhý německý proslov. Německy rozumím hodně málo. Neslyšel jsem nic o své červené lodi, tak jsem mazal dál. Najednou se ozvalo česky: „My policie, my musíme kontrolovat." Zřejmě to nalistovali ve slovníku. Nakonec jsme spolu mluvili anglicky. Upozornili mě, že každá loď v Německu musí mít jméno, takže i ta moje. Dostal jsem od nich varovnou žlutou kartu, v Hamburku už by to prý byla červená a k tomu pokuta.

Jenže na polyetylenovou loď nejde pořádně nic napsat, navíc tuhle jsme měl půjčenou. Naštěstí jsem měl na pádle natočený kus modré pásky, takže jsem ji použil. Chtěl jsem napsat něco, co vyjádří absurdnosti požadavku, takže jsem loď pojmenoval po nejznámějším námořním kapitánovi Maxipsu Fíkovi. 

 Plzeňan přespával v kempech či na pláži ve stanu, ubytovali ho ale i němečtí vodáci přímo v loděnici.

Kontrolovala vás pak říční policie znovu?
V Německu opravdu říční policie funguje. Dá se říct, že denně jsem ji potkal nejméně dvakrát, ale žádné problémy už jsem s ní neměl. Kolem Labe jsou spousty úseků, které jsou označené jako přírodní území, většinou je to kvůli ptactvu. V Německu vychází mapa pro vodáky, která informuje, kde se může vystoupit, kde přenocovat. Tu jsem bohužel neměl, což byla zásadní chyba. Naštěstí jsem za Drážďany potkal německého kajakáře, který mě tím nejsložitějším úsekem provedl.

Bylo ještě něco kromě mapy, co vám během cesty scházelo?
Zkušenosti s takhle velkou řekou u nás moc lidí nemá. Když jsem mluvil se seakajakáři, neřekli mi, že se mi na cestu vůbec nehodí neoprenové boty. Ty totiž udržují nohy neustále ve vodě. Asi desátý den už jsem trpěl tak, že jsem je sundal a jel jsem bez nich. Kromě mapy by ještě bodnul kompas. Když přišly mraky, chvilkami jsem si nebyl jistý, jestli jedu správným směrem. Nakonec jsem to ale vždycky trefil.

Nastal nějaký moment, kdy byste to nejraději „otočil" a vrátil se domů?
Ten den, než jsem přijel do Dessau. Domníval jsem se, že jsem měl být co chvíli v Dessau, ale ono nikde. Navíc mi scházela mapa. Bylo mi ouvej, byla mi zima a říkal jsem si, že toho mám dost. Přemýšlel jsem i nad tím, že jsem doma nechal rodinu.

Jak jste momentální krizi překonal?
Musel jsem pokračovat a přestat to řešit. Nepomáhá ani začít víc pádlovat… to jsem zkoušel. Jenom pro zajímavost, když nefoukal vítr proti mně a teklo to normálně, měl jsem 270 až 320 záběrů za kilometr. Když foukal vítr, bylo to 460 záběrů do kilometr. V místech běžného středního toku Labe dokážou být vlny hodně nepříjemné, cákají do lodě. Ale neměl jsem strach, protože jsem zvyklý z divoké vody.

Zmínil jste, že jste potkal německého kajakáře. Nebyl ale 
jediný, který vám během cesty pomohl nebo nabídl potřebné ubytování…
V Dessau se mi zase hodně zkazilo počasí. Tušil jsem, že budu mít problém, kde spát. Na břehu ale stál kluk, který se mě rovnou zeptal, jestli potřebuju nocleh v loděnici. V Dessau jsem zůstal o den déle, protože druhý den bylo špatné počasí. Pak jsem vyrazil dál. Za Magdeburkem jsem dojel kajakáře Axela z Klingenthálu. Je mu 55 let, pracuje na ambulanci a na vodě si vždycky vyvětrá hlavu od toho, co zažívá. Ten mi hodně pomohl s mapou a řekl mi, jak to na řece funguje.

V nejdražší části Hamburku mě zase ubytovali v loděnici za neuvěřitelná tři eura za noc. Projel jsem hamburským přístavem. Byl vítr a velké vlny, místy až metrové. Končil odliv a já jsem věděl, že se musím zabydlet. Zajel jsem do malé maríny, kde jsem dostal tip na nocleh. Němci byli vstřícní a ochotní. Je běžné, že si vodáci mezi sebou pomáhají. Fajn je, že jejich loděnice jsou lépe vybavené než naše. My tady nemáme ani možnost někoho ubytovat.

Největší obavy měl plzeňský dobrodruh z velkých kontejnerových lodí a také remorkérů, které se po Labi plaví. Důležité bylo udržovat si od nich dostatečně velkou vzdálenost.

Nejen u Hamburku je hustá vodní doprava. Nebál jste se projíždějících lodí?
Člověk tady nesmí ani náhodou vypadnout z lodě. Hamburkem jsem projížděl v sobotu, takže doprava byla mírná. Bál jsem se remorkérů a velkých kontejnerových lodí, protože ty vás samozřejmě vidí zdálky, ale když jste zhruba 200 metrů před nimi, tak vás už ani nevidí. Hodně jezdí podle radaru, na kterém nevidí vůbec nic. A když vás spatří na poslední chvíli, na tak malou vzdálenost už nemůžou nic dělat, maximálně houkat.

Jedna švýcarská loď, dlouhá 50 až 70 metrů, mě ale vystrašila už pod Drážďany. Jela tak potichu, že jsem ji uviděl až v momentě, kdy se vedle mě začala objevovat její špička. Od té doby jsem si dával bacha a koukal v každé zatáčce.

Většinu potravin jste si vezl s sebou, měl jste jich dostatek?
Jediný vážný problém jsem měl už v Roudnici s vařičem. Můj patnáct let starý spolehlivý vařič začal hořet kolem kohoutu, což znamená, že nemůžete vařit v závětří vedle stanu, už vůbec ne ve stanu. Takže jsem pro jistotu zvolil variantu najím se dopředu. Nakonec jsem si v Ústí nad Labem musel koupit nový vařič. Nakoupil jsem si nějaké další potraviny, dokonce i máslo, které jsem uložené ve špičce lodi dovezl až do cíle. Jinak bylo množství jídla ideální.

Stačily vám fyzické síly?
Tělo si zvykne, když se na nic neptáte. Záda byla v klidu po celou cestu, nohy se v mokru rozpouštěly, ale pak se to začalo spravovat. Na rukou jsem si udělal hned první den mozoly, které mám ještě teď.

Jak náročný byl finiš?
Do Freiburgu jsem se musel dostat plavebním kanálem, jenže v okamžiku, když jsem tam přijel, byl asi metr nad hladinou Labe. Musel jsem počkat na příliv. To byla moje první zkušenost se sílou přílivu a odlivu. Najednou přišla divná vlnka, do toho začal foukat vítr, byly půl metru dlouhé, ale stejně tak vysoké vlny. Vypralo mě to v blátivé vodě a do Freiburgu jsem přijížděl špinavý jako prase.

Odtud jsem vyjížděl už v pět ráno. Řeka je závěru široká až 15 kilometrů, takže jsem měl problém vidět z jednoho břehu na druhý. Zároveň byla ale úzká plavební dráha, místy měla méně než kilometr. Taky už tady fouká vítr z moře, který způsobuje velké vlny, a proud, který u hrází vytváří mohutné víry. Udělal jsem jedno asi dvacetimetrové kolečko ve víru a říkal si, že musím hlavně dál na moře. Když jsem na obzoru starobylý maják Kugelbake v přístavním městě Cux-havenu, myslel jsem si, že do konce přílivu, což bylo asi dvacet minut, to nemůžu stihnout. Proud je ale tak mohutný, že jsem tam byl za deset minut, a pak jsem měl problém se vrátit. Vystoupit za odlivu nešlo, vlny tam hodně hází na kameny, všude je bláto.

Cítil jste euforii, když jste dorazil do přístavního Cuxhavenu?
Určitě. Bylo to krásné. V prvním momentě jsem ale potřeboval zjistit, jestli mě vyzvedne syn z Čech, nebo budu shánět loděnici. Když jsme nakládali loď, lidé se u nás zastavovali, ptali se, odkud jsme, a přáli nám šťastnou cestu.

Autor: Klára Mrázová

25.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies