VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Bandité nám ukradli i boty, říká cestovatelka

Čtyřiadvacetiletá Tereza Mrvová a její stejně starý partner Lukáš Kopeček se před měsícem vydali na putování za kávou po Jižní
 a Severní Americe. Cestovat chtějí téměř rok. Jejich příběh od začátku sleduje Deník Rovnost. V druhém díle seriálu dobrodruzi popisují, jak je v Brazílii pár dní po příletu přepadli bandité. Dvojice se však 
z nepříjemného zážitku rychle otřepala a pokračovala dál.

8.12.2015
SDÍLEJ:

V druhém díle seriálu dobrodruzi popisují, jak je v Brazílii pár dní po příletu přepadli bandité. Dvojice se však 
z nepříjemného zážitku rychle otřepala a pokračovala dál.Foto: archiv Terezy Mrvové a Lukáše Kopečka

Měsíc po odjezdu z rodného Brna sedíme v Patagonii v knihovně a vzpomínáme, co vše předcházelo aktuálnímu okamžiku. Když jsme druhého listopadu nastupovali do vlaku na brněnském nádraží, nervozita, očekávání, ale i nadšení by se dalo krájet. Předešlé dny jsme věnovali loučení s rodinou, s pejskem a celým dosavadním životem. Vlastně celý poslední měsíc byl ve znamení rozluček s přáteli, rodinou a dokončováním posledních příprav.

Po patnáctihodinovém letu s mezipřistáním v Madridu jsme dorazili na místo, kde naše roční cesta začala. Představte si kombinaci neznámého prostředí, strachu z toho, že se ztratíte, že nestihnete autobus, že zpanikaříte, k tomu si přičtěte spánkový deficit, rozlámané tělo z letadla a dvacetikilový batoh. To byl náš příjezd do Sao Paula v Brazílii, jednoho z největších měst Jižní Ameriky.

Do města jsme dorazili v noci, což je v jednom z nejnebezpečnějších míst na světě nejméně vhodná doba k pohybu. Noční Sao Paulo nepůsobilo bezpečné pro nezkušené cestovatele, na hotel jsme však dorazili v pořádku.

To pravé Sao Paulo nás čekalo až po opuštění autobusového terminálu Tiete, což je druhé největší autobusové nádraží na světě. Mysleli jsme si, že odjezdem ze Sao Paula děláme to nejlepší pro naši bezpečnost. Hned druhý den po příletu do města jsme nasedli na autobus směrem Foz do Iguacu, kde na nás čekala tropická džungle s vodopády.

Cesta měla trvat patnáct hodin a částečně jsme museli jet přes noc. Když jsme byli zhruba šest hodin na cestě, vzbudili nás silné rány. Vzhledem ke špatnému stavu autobusů jsme si mysleli, že je to porucha. Následující vteřiny nás vyvedly z omylu. Pět, možná šest pistolemi ozbrojených "banditos" zastavilo autobus a vtrhlo dovnitř. Portugalsky začali vyzývat cestující k odevzdání peněz, aby zvedli ruce nad hlavu a sklopili zrak k zemi. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co se vlastně děje. Díky Lukášové jazykové vybavenosti jsme dělali, co chtěli. Mysleli jsme, že si vezmou peníze a vše skončí. Nakonec trvalo přepadení asi dvě hodiny. Jejich neustálé procházení uličkou s pistolí v ruce nás děsilo ze všeho nejvíc, nevěděli jsme čeho všeho jsou schopní.

projekt s kávou na cestáchTereza Mrvová a Lukáš Kopeček jsou dva čtyřiadvacetiletí milovníci kávy a cestování. Právě u ranní kávy se proto zrodil nápad, že by mohli obě své záliby spojit. Druhého listopadu se vydali na téměř roční cestu po Jižní a Severní Americe. Po cestě chtějí ochutnávat místní druhy kávy a do některých míst si nechají poslat kávu z jejich oblíbené brněnské pražírny. Káva pro ně symbolizuje únik od všedního shonu a možnost užívat si okamžik. Jejich první zastávkou jsou vodopády Foz do Iguacu na hranicích Brazílie a Argentiny. Pak chtějí pokračovat na sever a navštíví Kolumbii nebo Peru. Na jaře se dostanou do Spojených států amerických.

Odevzdání hotovosti jim nestačilo a domáhali se stále dalších věcí. Pod hrozbami jsme postupně vydali zrcadlovku, mobily, notebook a dokonce nás donutili sundat a odevzdat celokožené boty. Sebrali nám i taštičku s cestovními doklady. Poté co jsme byli donuceni vyjít ven z autobusu, který stál kdesi v pustině, zjistili jsme, že velmi pečlivě prohledali i zavazadlový prostor, kde jsme měli naše batohy. Tam nás nakonec zavřeli.

Všechna naše zavazadla byla poházená v blátě na zemi. Po několika minutách, když bylo jasné, že "banditos" už odjeli, jsme se dostali ven a zjišťovali škody. Ukradli i věci jako termoprádlo, bundy, karimatku a část stanu, naštěstí ale nevzali naše náhradní pasy. I přes ztrátu mnoha věcí jsme byli rádi, že jsme bez zranění a naživu.

Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat v naplánované cestě, ale už nikdy nebudeme cestovat v Brazílii přes noc. Po příjezdu do Foz do Iguacu, které je na hranicích Brazílie, Argentiny a Paraguaye, jsme na všechny minulé nepříjemnosti zapomněli.

Ihned jsme se šli ubytovat do kempu kousek od vodopádu, kde jsme strávili několik dní. Vypadalo to v něm, jako v tropickém ráji. Kousek od stanů nám rostly banány a mango. V dolní části kempu byla relaxační část, kde jsme se houpali v hamaka sítích a pozorovali jezírko. Na zahradě to opravdu žilo. Po několika doušcích místní Caipirinhi, což je typický brazilský koktejl, jsme spolu s partou leguánů, psů, koček a ptáků ožili i my.

Další den jsme vyrazili na očekávaný výlet k vodopádům. I když jsme si představovali něco výjimečného, přesto nám svou majestátností vyrazily dech. Nedalo se to srovnat s ničím, co jsme doposud viděli. Vyhlídková trasa k vodopádům vedla přes nevelkou džungli. První pohled nás ohromil a s každým dalším metrem to bylo ještě lepší. Ve vzduchu kroužili dravci, i z dálky byly na obličeji cítit kapky vody, které vzduch přenášel od vodopádů několik kilometrů.

Přímo na místě byla lávka, po které jsme se dostali jen několik metrů pod spád. Neslyšeli jsme vlastního slova a byli jsme promočení na kost, ale cítili jsme se božsky. Den jsme zakončili prohlídkou ptačího parku, kde jsme procházeli otevřenými voliérami s exotickými ptáky, například s papoušky ara a nechyběly ani obrovské a vzácné harpyje.

Po několika dnech v kempu jsme věděli, že se chceme pohnout dál. Poprvé jsme vyzkoušeli stopování na cestě přes Argentinu. Krajina severní Argentiny nás však nenadchla a tak jsme se rozhodli přesunout až na jih země k Patagonii. Branou do této oblasti je město Bariloche v provincii Rio Negro a proto jsme začali právě tam.

Hned po příjezdu nás uchvátila neobyčejná scenérie jezera Nahuel Huapi s horami i pustinou na obzoru. Pro naše evropské oči naprosto ojedinělá podívaná. Ihned jsme věděli, že na tomto místě chceme strávit víc než jen jeden den. Na rozdíl od ostatních měst Argentiny se Bariloche lišilo především architekturou středoevropského typu, člověk si připadal jako v alpské vesničce. I když hned vedle silnice se nacházela spousta pláží vedoucí k jezeru, plážovou idylu kazil neustávající chladný vítr.

Ještě lepší podívanou jsme zažili v nedalekém národním parku Llao Llao, který byl vzdálený jen dvacet kilometrů od města. Z vrcholu Llao Llao s nadmořskou výškou 1080 metrů jsme se kochali pohledem na skryté laguny jezera Nahuel Huapi a náš výlet jsme pak zakončili v lese s vzácnými stromy Arraynes. Kdybychom měli popsat ráj, inspirovali bychom se právě tímto místem. Jen stromy, jezero, les a desetikilový batoh na zádech! To je přesně ono. Jediné, co chybělo k úplné dokonalosti byla káva. Přestože jsme měli naši kávu s sebou, nemohli jsme rozdělat oheň v národním parku a uvařit vodu, a tak jsme ji pro tentokrát oželeli.

Protože se nám příroda u Bariloche moc líbila, chtěli jsme zůstat co nejdéle. Avšak město těží hlavně z turistického ruchu a život v něm nám komplikovaly přemrštěné ceny od supermarketů až po hostely. Jedinou možností bylo sehnat práci. Naštěstí v hostelu, kde jsme dvě noci přebývali, zrovna hledali pomocníky a my velmi rádi práci vzali. Zkušenost to byla perfektní. Hostel navštěvovali hlavně cestovatelé, a to z celého světa. Potkávali jsme nové lidi, sdíleli cestovatelské zkušenosti a získávali přátele.

Při těchto příležitostech nám pomohla káva. V Argentině se nepěstuje a proto je kvalitní nápoj vzácnost. Většina lidí ji však miluje. Oslňovali jsme čerstvými zrny kolumbijské a kostarické kávy, které jsme namleli ručním mlýnkem a pak přefiltrovali.

Každý den jsme nějakého cestovatele pozvali a sbližovali se. Zábavné bylo, když jsme naší kolumbijskou kávu, dovezenou z brněnské pražírny, připravovali cestovateli z Kolumbie či studentce z El Salvadoru. Přestože oba pocházeli z kávových velmocí, kvalitní kávu ochutnali jen několikrát. Nejkvalitnější neupražená zrna z těchto zemí se hned vyváží a k místním se nedostane. Příprava kávy se pro nás stala každodenním rituálem. Po práci jsme si ji připravovali do termosky a vychutnávali u jezera.

I když jsme se cítili v Bariloche výborně, po dvou týdnech jsme měli opět chuť vyrazit na cesty. Jako další destinaci jsme vybrali poloostrov Valdez na východním pobřeží Argentiny, kam se chceme dopravit z Bariloche stopem. Následující dobrodružství nás tedy čekají u kosatek, lachtanů a tučňáků.

TEREZA MRVOVÁ

Autor: Redakce

8.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Lubomír Zaorálek
4 15

Sobotka: Kandidátem ČSSD na Hrad by mohli být Zaorálek nebo Štěch

Kajínek po propuštění z vězení vyvolává mezi lidmi různé reakce. Jedni jej odsuzují, druzí jej považují za celebritu. Když ve čtvrtek odpoledne s přítelkyní nakupoval v brněnském univerzitním kampusu, lidé se s nim fotili a chtěli autogramy.
AKTUALIZOVÁNO
21 12

Lidé jsou skvělí. Přejí mi a věří, že jsem nevinný, řekl omilostněný Kajínek

Ruské velvyslanectví: Růžový tank pošpiňuje vzpomínku. Podpořilo přemalování

Členy vojenského klubu, kteří se o víkendu pokusili vrátit růžovému tanku IS-2 před červeným kostelem v Brně původní zelenou barvu, ve čtvrtek podpořilo velvyslanectví Ruské federace v České republice. Jeho zástupci se ohradili proti tvrzení Davida Černého, který tank přetřel na růžovo, že se jedná o symbol okupace z roku 1968.

Erdogan v bruselských kleštích. Jednal s Merkelovou i Macronem

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se musel v Bruselu na summitu NATO podívat přímo do očí těm, které v uplynulých měsících na dálku urážel. Setkal se s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou. I když s pohledem do očí má v případě Angley Merkelové prezident Turecka problémy. Při jednáních v únoru v Ankaře se turecký prezidnet očnímu kontaktu s kancléřkou v maximální možné míře vyhýbal.

Zase můžete cestovat. Soud pozastavil Trumpův protiimigrační dekret

Když na začátku svého vládnutí v Bílém domě omezil prezident Donald Trump vstup do země občanům zemí, kde převládá muslimské obyvatelstvo, postavili se proti jeho rozhodnutí nejen obyvatelé USA na protestních akcích. Své slovo řekl k naplnění Trumpových předvolebních slibů i soud.

AKTUALIZUJEME / AKTUALIZOVÁNO

V Bruselu bez rukaviček. Problémem bude Turecko, rozpočet, teror a možná i Rusko

Podle článku 5 zakládací listiny Severoatlantické aliance je útok na jednoho člena NATO útokem na celou alianci. To platilo bez výhrady v době studené války. Bude to platit i v éře nového amerického prezidenta Donalda Trumpa?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies