Cestou z nádraží do centra města jsem fascinován vzorným uspořádáním zdejších zahrad, sadů i domů. Vše má svůj řád a je pečlivě udržované, ze všeho je cítit pokora lidí k přírodě, která je obklopuje a je stejně tak krásná, jako nevyzpytatelná.

Jméno po klobouku

Přicházím na historické Masarykovo náměstí a mířím do informačního centra, kde na mě čeká jeho vedoucí Marie Kolajová a místostarosta města Martin Janík. Když jim popisuji první pocity z jejich domoviny, usmívají se. Je vidět, že mají radost, ale můj optimismus trochu mírní. „Život tady je velmi těžký, mnoho lidí už odešlo nebo se chystá odejít, ale pořád je naštestí víc těch, kteří tady chtějí zůstat a žít," shodují se a vypráví mi, jak vznikl název města.

„Kdysi zde byly jen husté lesy, kterými vedla cesta k brumovskému hradu. Podle pověsti zde byla studánka s neobyčejně dobrou a snad i léčivou vodou. Pocestní, aby ji lépe našli, zapíchli u ní do země kůl a na něj dali klobouk. A právě podle něj později pojmenovali vznikající osadu," popisuje Marie.

Z rukávu pak sype jednu zajímavost za druhou. Dozvídám se mimo jiné o zničujícím požáru, který město postihl v červenci roku 1896, a jeho obnově, na které se podílel zdejší slavný rodák, rakouský architekt Hubert Gessner. „Podepsán je pod budovou nové radnice a secesní Brattmannovou vilou, ve které je dnes základní umělecká škola," upřesňuje.

Záhada červeného domu

Je čas vyrazit do terénu. Abych neminul žádnou z hlavních dominant, ujímá se mě Martin Janík. První zastávku máme u takzvaného Červeného domu na rohu náměstí. „Patrový dům s kuchyní vydělenou původně z jednotné síně a prostorným sklepením byl postaven v roce 1781. Stavebním materiálem byl lomový kámen, místy doplněný vepřovicemi a pálenou cihlou. Kdo nechal dům postavit, nevíme, ale podle některých prvků i vytápění obou komor, je pravděpodobné, že šlo o zámožného měšťana," říká Martin a prozrazuje i pověst, která se k tomuto domu váže.

„Podivné korýtko, které trčí z jedné stěny přímo do ulice, a červená barva fasády byly příčinou vzniku povídačky, že tam bydlel kat a korýtkem prý vytékala krev popravených. Jde ale jen o povídačku, neboť Klobouky své právo hrdelní ztratily roku 1754 dekretem Marie Terezie, tedy 27 let před stavbou domu," prozrazuje můj průvodce.

Papučové království

Další valašskokloboucké zastavení mě čeká v rodinném domě manželů Kolínkových, kteří pokračují v tradici zdejšího kraje a vyrábí domácí i venkovní Valašské papuče. Po „papučovém království" nás provádí Marie Kolínková. „Tož, ogaři, mě nefoťte," naoko odhání kolegu fotografa usměvavá žena.

Dozvídám se od ní, že papuče se vyrábějí z takzvané huně, což je převzaté slovo ze slovenštiny a znamená hrubou ovčí vlnu. „Plstěnou huňu u nás ale už nikdo nevyrábí a je stále obtížnější ji sehnat, proto se pomalu začínáme poohlížet po jiném materiálu," prozrazuje mi Marie a ukazuje mi několik druhů papučí, které prošly jejíma rukama. Všechny jsou na dotek velmi příjemné, a přestože nejsou vyrobeny pro moji nohu, mám pocit, že mi sedí jako ulité.

Při cestě zpět na náměstí se ještě zastavujeme v jedné ze zachráněných roubenek, která dnes patří místnímu Českému svazu ochránců přírody s názvem Kosenka. Vnitřek je zachován v původním stylu a je využíván coby klubovna.

Český Jules Verne

Martin Janík je nejen místostarostou města, ale také houslistou v místní cimbálové kapele. A ještě k tomu má smysl pro legraci, proto ani neprotestuje, když ho žádám, aby se převlékl do valašského kroje a předvedl mi něco z tanečních dovedností lidového muzikanta. Jeho zápal pro věc, mě nakonec také strhává, a tak společně „jucháme" přímo v centru města před budovou staré radnice, která dnes slouží muzeu.

Na konci společného putování se ještě ptám na dalšího slavného rodáka, kterým je Jan Matzal Troska, přezdívaný český Jules Verne. Je to autor vědeckofantastických románů, které jsem v dětském věku čítával s baterkou pod peřinou a zatajeným dechem. „Bohužel zatím zde nemá ani pamětní desku, ale určitě se to pokusíme napravit. Mohli bychom po něm možná pojmenovat nedávno vybudované malé náměstí za informačním centrem. Určitě to radním navrhnu," loučí se Martin a já mířím k poslednímu cíli, kterým je rozhledna Královec ležící přibližně tři kilometry od města. Těším se na slibované daleké rozhledy, ale jak je již mým prokletím, počasí je natolik špatné, že po dosažení vrcholu rozhledy stěží dohlédnu alespoň k Valašským Kloboukům.

Nočním vlakem pak odjíždím s pocitem, že do tohoto kraje se ještě určitě vrátím. Zdejší příroda i lidé za tu cestu rozhodně stojí.

Líbilo

Udržované sady a zahrady, zachráněné roubenky

Nelíbilo

Sychravé počasí bez sněhu

Tipy v okolí

*Brumov-Bylnice: Ve středu města je původně gotický kostel svatého Václava, barokně přestavován v 17. a 18. století. Na protějším návrší je kaple svaté Anny z roku 1888 a na severním okraji města najdete židovský hřbitov.

Nad městem jsou zbytky románsko-gotického hradu z roku 1255. Za husitských válek sloužil jako pevnost, po požáru v roce 1820 byl opuštěn. Zachována je část plášťové zdi, nárožní věže a suterénní prostory paláce. Zřícenina je v sezóně zpřístupněna a poskytuje krásný rozhled do kraje. Pod hradem se rozkládá romantické údolí se soustavou rybníků.

*Horní Lideč: Za návštěvu stojí moderní kostel svatého Václava z let 1992-1994 se samostatnou hranolovou zvonicí. Zajímavá je i dvoupatrová roubená sýpka z 19. století s pavlačí nebo kamenný kříž z roku 1920. Najdete tam i repliky dřevěné zvonice z roku 1771 a roubené studny. Originály jsou v rožnovském skanzenu.

René Flášar