VYBERTE SI REGION

Český poutník: Poznal jsem českou Kanadu i grázla

Dnešní putování mě zavede do koutů naší země, která se svým rázem poněkud vymykají domácí krajině. Projdu se po loupežnické stezce, navštívím zaniklou osadu a povozím se parním vláčkem. Ale pojďme pěkně od začátku.

21.7.2011
SDÍLEJ:
Fotogalerie
9 fotografií
Jízda parním vlakem skrz divokou přírodu patří mezí velká tu-ristická lákadla.

Jízda parním vlakem skrz divokou přírodu patří mezí velká tu-ristická lákadla. Foto: Miroslav Rendl

Do malebného městečka Slavonice, které je často nazýváno renesanční perlou Evropy, mě poněkud složitou cestou přiváží vlak krátce před půl jedenáctou dopolední. Přestože návštěva tohoto města by měla být minimálně dvoudenní, mně musí dnes stačit dvě hodiny. Nenavštívím tak zdejší podzemí a přímým krokem mířím rovnou do muzea. Seznamuji se s předměty, které dokládají historický vývoj města, řemesel a hospodářství od středověku prakticky až do současnosti. K vidění jsou zde i nálezy z mnou opomenutého podzemí.

Veselý hrdina, nebo sprostý vrah?

Z muzea vedou mé kroky po 172 schodech na městskou věž. Počasí není zrovna ideální, ale už jsem si zvykl, že nejhorší podmínky panují většinou ve chvíli, kdy se chystám na nějaké vyhlídkové místo. Přesto dobře dohlédnu do několik málo kilometrů vzdáleného Rakouska i na celou Českou Kanadu. Při pohledu na to, co mě čeká, se trochu zapotím a raději se honem vydávám se na další cestu.

Město opouštím ve stopách slavného lupiče Johanna George Grasela (Grázla), který kdysi ve zdejších lesích loupil a občas i vraždil. Dodnes ale se vedou nejen na Slavonicku vzrušené debaty o tom, jaký skutečně byl. Jedni v něm vidí veselého dobrodruha a hrdinu, jiní sprostého vraha a zloděje. A co o něm říká jeho stručný životopis? Nechme promluvit historické knihy:

Narodil se v roce 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic. Jeho otec byl pohodný, matka dcerou žebráka. Učednická loupežnická léta si odbyl po propuštění otce z vězení. Po několika loupežích byl v roce 1812 zadržen a pod falešným jménem zavřen do vězení v Hornu, ale díky podplacení úředního písaře se mu podařilo uprchnout. Loupil pak dále a střídal místa úkrytu. V roce 1818 se pět dostal do rukou spravedlnosti díky lsti v obci Mörtersdorf. Po dlouhém procesu byl se dvěma spolupachateli odsouzen k smrti a 31. ledna 1818 ve Vídni popraveni.

Vypálený Pfaffenschlag

Protože je všední den a na lesních pěšinách není ani živáčka, raději přidávám do kroku. Co kdybych tu narazil na nějakého Graselova potomka.
Po několika kilometrech opouštím lupičovy stopy a dále pokračuji k Pfaffenschlagu, zaniklé středověké vesnici. Místo bylo pravděpodobně osídleno již dávnými Slovany, ale původní osa-da zanikla ve 12. století. V dalším století se sem lidé v rámci kolonizace pohraničí opět vrátili. Definitivní zánik vesnice při-šel v období husitských válek, kdy osada lehla popelem.

Dopřávám si malý odpočinek, občerstvuji se lesními jahodami a znavené nohy smáčím v místním potůčku. Potom znovu dávám batoh na záda a vyrážím k Landštejnu.

Na rakovinu nemám čas

Nejprve míjím historický hraniční kámen mezi Moravou a Čechami a na hrad dorážím těsně před zavírací hodinou. Kastelánka Jiřina Mládková je ale milá a vlídná žena, proto si na mě udělá chvilku a nechá mě projít návštěvnickým okruhem.

„Landštejn byl dlouhá léta chátrající zříceninou. V roce 1970 začala jeho rekonstrukce, která skončila na sklonku roku 1989. Od té doby zde bydlím, provázím, uklízím, prostě hospodařím,“ usmívá se Jiřina a přiznává, že bez hradu nemůže žít. „Přes pět let bojuji s rakovinou střev, ale nemám čas ležet v nemocnicích, tady je mě víc potřeba. Dokud jsem zde, nemoc nade mnou nevyhraje,“ dodává kastelánka, která bydlí v několika malých pokojíčcích nad vstupní branou do hradu.

Noc u rybníka

Blíží se sedmá hodina večerní a přijíždí kolega Mirek. Za pomoci automobilu pořizujeme fotografie z míst, která jsem dnes prošel, a nakonec míříme na zasloužený odpočinek do malé chaty u Žehušického rybníka. Opékáme buřty, popíjíme moravské víno a díváme se na hvězdy.

Plán na zítřejší den je jasný: Výlet parním vláčkem po úzkorozchodné železnici napříč Českou Kanadou. Unikátní trať provozují Jindřichohradecké místní dráhy, které ji do svého vlastnictví získaly v roce 1998. Partě nadšenců se podařilo zchátralou dráhu i stanice zachránit a vybudovat prosperující společnost. „Trati hrozil definitivní zánik, my jsme ale věřili, že jsme schopni ji zachránit a také ekonomicky přežít,“ říká mi druhý den dopoledne šéf společnosti Jan Šatava.

Dovolená na nádraží

Polorozpadlá nádraží se změnila na turistické ubytovny a penziony. Z originálního nápadu se brzy stal doslova hit. „Ubytování na hlavní sezónu a Silvestr máme vyprodané i víc jak rok předem,“ chlubí se Jan, který právě tráví na jednom z nádraží společně s manželkou Annou a dcerou Evou svoji dovolenou.

Na trať mezi Jindřichovým Hradcem a Novou Bystřicí vyráží v létě každý den šest párů motoráků a dvě parní soupravy. A všechny jsou schopny na sebe vydělat. Na podzim a na jaře pendlují Českou Kanadou dva páry motoráků a v zimě jeden. „Jde o turistickou trať, ale z provozních i lidských důvodů jsme zachovali celoroční provoz,“ vysvětluje Šatava.

Začouzený, ale šťastný

Nadešel čas odjezdu jednoho parního vláčku. Sedm vagónků táhne malá, ale výkonná parní mašina. Jejím „kapitánem“ je dnes Jaroslav Dvořák. „Miluju tuhle trať a parní lokomotivy ze všeho nejvíc. Jezdím už jen páru a každou jízdu si dokonale užívám,“ říká muž, který by si už mohl užívat zaslouženého důchodu, ale místo toho několikrát týdně navléká montérky a vyráží na železniční pražce.

„Domácí papuče, to není nic pro mě. Raději jsem tady, celý upocený, začouzený, ale šťastný,“ usmívá se a prozrazuje, co je na profesi strojvedoucího parní lokomotivy nejdůležitější: „Musíte dokonale znát trať i loko-motivu a hlavně musíte mít dobré uši a neustále poslouchat, jak stroj pracuje a zda jede na páru, aby se vám mašina ne-adřela.“

Pětihodinová příprava

Důležitou postavou je i vlakvedoucí, který zodpovídá za pohodlí cestujících a nastavuje výhybky ve stanicích. „Než může parní vlak vyjet na trať, trvá to několik hodin. Jen roztopení lokomotivy musí být minimálně tříhodinové, pak je potřeba vše dobře promazat, vyzkoušet brzdy, nachystat toaletní potřeby a podobně. Celkem trvá příprava soupravy kolem pěti hodin,“ říká vlakvedoucí Jiří Krejčů.

Je krátce po šestnácté hodině, když přijíždíme do cíle v Jindřichově Hradci. Mě pak čeká cesta domů už zcela obyčejným, moderním vlakem.

Text. René Flášar Foto: Miroslav Rendl

21.7.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies