V rodném městě Josefa Škvoreckého dnes fučí ze všech stran, sníh se mísí s deštěm, a kdo nemusí, raději ven nevychází.
V nádražním asijském bistru si dopřávám ranní čaj a čekám na kolegu fotografa, který přijíždí z Moravy. „Kdysi to byla příjemná nádražní restaurace, dnes je to ale špeluňka, do které člověk zabloudí opravdu jen omylem,“ přisedá si ke mně postarší muž, který zpozoroval, jak se mé oči rozhlíží po lokále. Představuje se jako Pepa a prý je bývalý nádražák. „Tady jste už v pět ráno dostal gulášek a dobré místní pivo, dneska si tady dáte akorát různý nudle,“ zlobí se Pepa, ale s obsluhou „špeluňky“ je jinak vcelku zadobře. „Když jim nadávám, oni se usmívají, tak toho pak nechám a objednám si raději další pivo,“ vysvětluje a pak už se vrací ke svým kamarádům v rohu bistra. Dnešní výlet začíná opravdu zajímavě.
Zámek, nebo hrad?
Na nástupišti už mezitím zastavil vlak od Chocně, z něhož vystupuje kolega Jarda, a společně se vydáváme do ulic města. Naše první kroky vedou samozřejmě na zdejší státní zámek.
Přestože je až do jara veřejnosti uzavřen, vyplatí se k jeho zdem vystoupat i v zimním období. Minimálně pro krásný výhled na okolní domy a krajinu.
„Zdejší zámek je rozsáhlý stavební komplex o pěti nádvořích ležící u hranice mezi Českou republikou a Polskem. Z původně gotického hradu založeného v polovině 13. století byl v závěru 16. a na počátku 17. století přestavěn v renesanční zámek. Svou dnešní architektonickou podobu získal v době baroka v 17. a 18. století,“ dozvídám se z naučných publikací.
V zámeckém příkopu pak hledám medvědy Dášu a Ludvíka, kteří tu mají bydlet. Marně. Nejspíš se ještě oddávají zimnímu spánku. Holt jsou to rozumné bytosti!
Náchod od pravěku
Od zámku sestupujeme zpět na náměstí T. G. Masaryka. Za pozornost zde stojí hned několik historických staveb. Střed náměstí zdobí kostel sv. Vavřince. Minout nemůžeme ani budovy staré a nové radnice, které jsou obě kulturní památkou. Honosná je také stavba divadla a hotelu Beránek. Stavovat se v tomto zařízení na oběd ale z vlastní zkušenosti nedoporučuji. Ve studeném počasí jsme se chtěli zahřát teplou polévkou, čehož jsme později litovali. Krkonošské kyselo, které nám přinesli, bylo totiž naprosto bez chuti a další šok na nás čekal při placení. Za tenký krajíček chleba si v tomto podniku účtují neuvěřitelných patnáct korun.
S touto zkušeností vcházíme do zdejšího regionálního muzea, abychom se podívali na vývoj Náchoda od dávných časů do současnosti. Ujímá se nás spoluautor výstavy, výtvarník Zdeněk Halíř. „V přízemí i prvním patře je stálá expozice o historii Náchodska od pravěku až po současnost. Poslední exponáty jsou z roku 2000,“ provádí nás Zdeněk po muzeu. „V Náchodě a jeho okolí žila řada významných lidí jako například Alois Jirásek, Božena Němcová, chvíli zde působil i výtvarník Adolf Kašpar a narodil se zde i spisovatel Josef Škvorecký,“ zahrnuje nás jmény Zdeněk.
Vepřové hody
Den se přehoupl do své druhé poloviny a naše kroky míří k pevnosti Dobrošov. Respektive tam míří kola místního autobusu. Ze zastávky ve stejnojmenné obci je to k pevnosti sotva půl kilometru. Cesta k ní ale vyžaduje dobrý postřeh a oči na stopkách. Na řadě míst jsou cedule se zákazem vstupu a správná přístupová cesta se špatně hledá. Ale nakonec jsme se přes sněhovou pláň k pevnosti probojovali a mohli jsme alespoň z venku obdivovat tohle monumentální obranné dílo našich dědů a pradědů. Do vnitřních prostor je vstup umožněn jen v období turistické sezóny, tedy od května do října.
Už při výstupu z autobusu, nás zaujal plakát s pozvánkou na vepřové hody do Jiráskovy chaty, která stojí přibližně kilometr od pevnosti. Takže další směr je jasný.
Mlha na rozhledně
Chatu vybudoval Klub českých turistů již v roce 1895. „Původní stavba ale časem přestala vyhovovat svojí kapacitou, a proto byla začátkem 20. let minulého století zahájena její přestavba podle plánů architekta Dušana Jurkoviče. Od svého znovuotevření v roce 1923 nese jméno spisovatele Aloise Jiráska a chlubí se vyšší rozhlednou,“ dozvídám se od obsluhy chaty, když čekám na lahodnou domácí jitrničku.
A aby toho nebylo málo, tak po zabijačkové specialitě je k mání i sladká dobrota v podobě domácích tlačených koláčů. „To musíte ochutnat, takové koláče jste určitě ještě nejedl,“ láká mě k zakousnutí Aneta Ptáčková. Neodolávám a nelituji. Zdejší kuchař prostě umí.
Po takové krmi se mi nechce ani vstávat od stolu, ale nedá se nic dělat. Ještě s plným bříškem vybíhám po schodech na rozhlednu, která je součástí chaty. Za normálních okolností je zde výhled téměř na celé východní Čechy a část Polska, ale jak už je mojí smolnou tradicí, zrovna dnes je zde mlha, že by se dala krájet, a tak nedohlédnu ani do tři kilometry vzdáleného Náchoda.
Les plný bunkrů
Poslední část naší cesty vede po naučné stezce Československého opevnění Dobrošov – Běloves. Na patnácti panelech se zde dozvídám vše o historii a významu budovaných opevnění a můžu si zblízka prohlédnout i několik bunkrů, které kdysi měly ochránit naši republiku před německými vojsky a nyní mlčky stojí v lesích jako nehybní betonoví obři. Jejich potenciál zůstal nevyužit, protože politická jednání nakonec obranu Československa neumožnila. To už je ale ovšem úplně jiná kapitola.
Dnešní putování Náchodskem je u konce. Zbývá už jen krátký čas na kávu a pak mě jako vždy čeká kupé vlaku a cesta domů.
René Flášar