VYBERTE SI REGION

Český poutník: Za vůní štramberských uší

Staré roubené chalupy, opravené měšťanské domy na náměstí a všude se linoucí vůně zdejší perníkové speciality. Takové je městečko Štramberk, přezdívané Moravský Betlém.

10.3.2011 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
11 fotografií
František Šubert začal s výrobou štramberských uší ještě před listopadem 1989.

František Šubert začal s výrobou štramberských uší ještě před listopadem 1989. Foto: Jaroslav Švanda

Z malé lokálky vystupuji na zastávce Štramberk, která ale paradoxně leží v sousední Kopřivnici. Do skutečného Štramberku zbývá ještě kousek cesty.

Inspirace pro malíře

Sotva dorazím do města, první mé kroky vedou do informačního centra, kde mi usměvavá Petra Dobečková hned dává do ruky mapu a ukazuje místa, která nesmím při svém putování minout. „K vidění je tady toho spousta, záleží, kolik máte času. Každopádně nemůžete vynechat zříceninu hradu Strallenberg s dominantní válcovou věží, kterou celá republika a možná i svět zná pod názvem Trúba,“ vysvětluje Petra.

Společně se svým kolegou Alešem Deurčákem mě pak provádí místním muzeem známého výtvarníka a ilustrátora dobrodružných knížek Zdeňka Buriana. „Ve Štramberku žil pět let, ale do zdejší krajiny se stále vracel. Jak osobně, tak i ve svých ilustracích,“ vysvětluje Aleš, proč tu známého malíře tolik uctívají.

První výrobce uší

Hodiny ukazují skoro desátou, čas snídaně je dávno pryč, ale já ještě nepozřel ani sousto. Dle rady místních proto mířím na vyhlášené štramberské uši.
František Šubert sice nepochází ze Štramberku, ale každopádně je prvním člověkem, který na výrobě „uší“ založil své podnikání. Pekařskou firmu otevřel už 1. května 1989. „Bylo to hodně papírování, ale vše potřebné jsem získal a mohl začít. Slavnostní zahájení bylo zrovna na svátek práce. Funkcionáři zamávali pochodujícímu lidu na tribuně a pak se šli nadlábnout mýma ušima,“ směje se dnes už důchodce Šubert.

Není těsto jako těsto

Stejně jako jiným místním výrobcům se mu nelíbí, že největší popularitu při výrobě štramberských uší získali lidé, kteří nedodržují původní recepturu. „Těsto na uši musí být válené, řada z těch, kteří se honosí značkou místa původu, si ale práci ulehčuje a dělá uši z těsta litého. A někteří místo medu používají náhražky. To už se pak vůbec nedá jíst,“ zlobí se Šubert. Nakonec je ale smířlivý: „Každý ale ať si dělá, co chce. Lidé nakonec poznají, kde jde o kvalitu, kde jen o peníze a vyberou si“.

Vzhůru na Trúbu

Břicho už mám přecpané lahodnou specialitou, proto je nejvyšší čas vyrazit na strmou cestu vzhůru na Trúbu. Válcová věž pozoruhodného tvaru je jedinou dochovanou stavbou zříceniny hradu, jehož původ není znám. „Pověst praví, že měl původně stát na protějším vrchu Kotouči, stavbu však překazili trpaslíci z jeskyně zvané Čertova díra. Podle zatím posledních poznatků, měl být stavitelem hradu šlechtický rod Benešoviců, respektive olomoucká přemyslovská knížata po roce 1200,“ píše se v městské kronice.

Z Kanady na Valašsko

Z Trúby mířím přes opravené a vzorně udržované náměstí na Bílou horu, kde stojí stejnojmenná rozhledna. Na okraji Štramberku potkávám Čechokanaďana Johna Bartoše s přítelkyní, kteří se zde usadili před pěti lety. John právě nasazuje na kůly svého plotu ochranné přilbice, které svým tvarem velmi připomínají vrchol Trúby. „Přijel jsem na Novojičínsko hledat předky svého táty, který odtud pochází. Okolí Štramberku uchvátilo mě i moji přítelkyni a už jsme tu zůstali,“ říká s nadšením John. Pak však trochu posmutní.

„Je tu krásně, ale některým lidem z nějakého důvodu vadíme. Jeden ze sousedů mi například neustále ničí plot. Musel jsem na něj volat i policii. Nerozumím tomu, přitom druzí sousedé jsou naprosto suproví,“ říká lámanou češtinou, ale už zase s úsměvem John.

Dvojitá smůla

Od Johnova plotu až na rozhlednu procházím opuštěnou přírodou. Sluníčko sice chvílemi vykoukne, ale jinak fouká a je zima. Většina lidí sedí doma, nebo někde u baru.

Jsem na Bílé hoře, ale z rozhledny se dolů na svět dnes nepodívám. V zimních měsících je zavřeno a předem jsem se nenahlásil. Tak snad někdy v létě.

Při pohledu na hodinky zjišťuji, že je nejvyšší čas dát se na cestu ke Kopřivnici a tamnímu technickému muzeu. Přesto, že spěchám, seč mi síly stačí, před bránu muzea přicházím přesně s úderem čtvrté hodiny odpolední, kdy se zavírá. Dveře jsou už zamčené a světla zhasnutá. Smůla se mi dnes lepí na paty.

Bomba na kolejích

Kochám se tedy alespoň pohledem na vystavenou starodávnou rychlíkovou soupravu Slovenská strela, která ve čtyřicátých letech minulého století byla na českých železnicích skutečnou bombou. Jak v nabízeném pohodlí, tak ve své rychlosti. Jezdit mohla až 140 kilometrů v hodině. Od muzea vedou mé kroky opět ke kopřivnickému nádraží, odkud mne po chvíli odváží k domovu lokálka, která by se v technickém muzeu také pěkně vyjímala.

Text: René Flášar Foto: Jaroslav Švanda

10.3.2011 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO
56

Senát schválil zákaz kouření v restauracích. Zbývá podpis prezidenta

Ilustrační foto.

Šok. Brazilská policie našla spálené tělo zpěvačky hitu Lambada

AKTUALIZOVÁNO

Podívejte se na pustý stadion před zbouráním. Nástupce je ve hvězdách

Nadšený řev fanoušků vítězného týmu se rozléhal brněnským zimním stadionem za Lužánkami, když domácí hokejisté Rudé hvězdy, dnešní Komety, poprvé doma před Brňany přebírali mistrovský titul. Tehdy se psal rok 1957 a stadion měl za sebou deset let fungování a před sebou ještě mnoho radosti i smutků fanoušků brněnských hokejistů. Nyní, sedmdesát let od slavnostního otevření stadionu, už na něj odkazuje jen název zastávky hromadné dopravy. Slibovaná nová aréna je v nedohlednu.

Miliardové dostihy. Real už není nejbohatším klubem. Kdo ho zastínil?

Vlastní nejlepšího fotbalistu světa Cristiana Ronalda, vyhrál milionářskou Ligu mistrů, přesto byl Real Madrid sesazen z trůnu. Alespoň co se týče příjmů. Nejbohatším fotbalovým klubem se stal za minulou sezonu podle žebříku společnosti Deloitte Manchester United.

Lavina na italský hotel spadla, když už hosté měli sbaleno

Řím - Hosté italského hotelu Rigopiano měli v okamžiku pádu ničivé laviny sbalené kufry a budovu na úpatí pohoří Gran Sasso se chystali opustit. Museli ale počkat, dokud sněžný pluh neodstraní sníh, který zablokoval přístupovou cestu. Italskému listu La Repubblica to dnes řekl Quintino Marcella, přítel a zaměstnavatel jednoho ze dvou přeživších, kuchaře Giampiera Pareteho, který byl v hotelu s rodinou na dovolené.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies