VYBERTE SI REGION

Cesta Ivana Pírka na Bajkal se vydařila

Ruské přísloví říká: „Člověka poznáš na cestách".

11.11.2012
SDÍLEJ:

Z cesty Ivana Pírka k jezeru Bajkal.Foto: Archiv Ivana Pírka

Poslední dny před odjezdem do Moskvy v pondělí 17. září byly velmi dramatické, neboť ruské vízum bylo uděleno až v pátek 14. 9. a pro cestu vlakem bylo nutné obstarat ještě tranzitní vízum do Běloruska, o které bylo možné zažádat až po vepsání ruského víza. Nakonec za příplatek 40 € v pondělí v 15 hodin bylo vše vyřízeno a Ivan Pírko mohl nastoupit do rychlíku Praha Moskva, na který měl koupené jízdenky včetně lehátek už měsíc předem.

Cestu dlouhou 2050 km vlak jede 34 hodin, neboť je dlouhé čekání na hranicích do Polska a ještě delší na Běloruských hranicích, kde je jednak přísná pasová i celní kontrola, ale hlavně skoro dvě hodiny trvá u všech vagonů výměna evropských podvozků za ruské, širokorozchodné.

Ranní příjezd do Moskvy a příjemné slunečné počasí umožnilo celodenní prohlídku Moskvy, která se v posledních letech opravdu změnila k nepoznání. Všechny paláce a domy opravené, na širokých ulicích velké množství aut všech světových značek, obchody plné luxusního zboží, parky upravené a v nich mnoho květin, lidé moderně oblečeni, všude neuvěřitelně čisto, ale vše velmi drahé. Moskva skutečně patří mezi nejdražší města světa. Prohlídka začala na Rudém náměstí v okolí Kremlu, Alexandrovský sad, chrám Vasila Blaženého, obchodní dům GUM, starý a nový Arbat a moderní nákupní středisko v podzemí Ochotnyj rad.

Před půlnocí z jiného vlakového nádraží už byl odjezd lehátkovým vlakem Moskva – Vladivostok po trati Transsibiřské magistrály dlouhé 9222 km, který jezdí každý sudý den. Železnice je v provozu od roku 1905, projíždí 40 tunely. Cestou lze vidět husté tajgové lesy i středoasijské stepi, průzračná jezera i mohutné sibiřské veletoky, historická i nová města a malebné vesničky. Zážitkem je i samotná jízda ve vlaku. Moderní klimatizované vagony a v každém devět kupé pro 4 cestující s televizí, na chodbě samovar a dvě voňavá WC, která uklízeli několikrát denně stejně, jako luxovali koberce na podlaze. Kdo chce poznat Rusko, měl by cestovat vlakem.

Cesta z Moskvy do Irkutska dlouhá 5185 km trvala 74 hodin a delší zastávky byly jen ve větších městech. Trasa do Jekatěringu, které leží v evropské části Ruska, vede krajinou středního Povolží rovnou jako placka, hustě osídlenou převážně dřevěnými domy nebo panelovými sídlišti. Na „bílém milníku" 1777 km od Moskvy se vlak vydal za východní cíp Evropy. Před Uralem je tajga s jehličnatým lesem a za ním západosibiřská rovina, v průběhu skoro 24 hodin jízdy stále stejná krajina, kde jsou břízy, smrčky, bažiny a močály. Dalším významným místem na trase je Omsk na řece Irtyš. Za dalších 8 hodin jízdy stepní krajinou nedaleko kazašských hranic se nachází město Novosibirsk, třetí největší město Ruska, metropole Sibiře. Průměrná rychlost vlaku je 65 km za hodinu, maximální 120 km za hodinu. Je možné cestovat levněji na jízdenku zvanou „plackartaja" v hromadných vozech, kde je 54 cestujících a možná více „zábavy". Občerstvení je možné nakoupit na všech peronech, kde vlak zastaví, nabízejí zde pečené pirožky, placky bliny, koláče, pivo, ovoce nebo kuře bramborem, vše horké.

Do Irkutska, kde Ivan vystoupil, byl časový posun 5 hodin z Moskvy, tzn. 7 hodin z Jičína. Irkutsk má 650 000 obyvatel, pěkné nábřeží řeky Angary, pravoslavné chrámy, tradiční dřevěné domy staré 350 let.

Odtud cestoval busem 300 km na ostrov Olchon včetně 2 km trajektem přes jezero Bajkal. V rybářské vsi Chužír uprostřed ostrova uskutečnil dlouhé pěší výlety podél jezera, kde jsou nádherná skaliska, písečné přesypy, borovicové lesy, žijí zde rysi a vlci a s jedním se Ivan dokonce potkal. Skromné ubytování v soukromí v dřevěném domečku bylo romantické, za pouhých 200 Kč, ale vodovod a kanalizace nikde; teprve před 6 roky byl přiveden na ostrov elektrický proud. Příjemná však byla ruská baňa, což je obdoba finské sauny, kde se horké kameny polévají studenou vodou a je tam větší vlhkost a menší teplota než v naší sauně.

Největší zážitek bylo nejhlubší jezero Bajkal, které Rusové nazývají „Svaté moře", dlouhé 650 km, široké 27 až 80 km na jihovýchodě Sibiře. Do jezera vtéká 136 řek, ale vytéká pouze jedna – Angara, která se vlévá do řeky Jenisej. Nejvodnatější sladkovodní jezero světa a jeho okolí patří k nejkrásnějším oblastem Ruska a Sibiře; je to největší rezervoár sladké vody na Zemi, kterou Ivan stejně jako ostatní pil bez úpravy. Průzračnou hladinu jezera lemují po obou březích horská pásma, jejichž hřebeny se vypínají až 2000 m nad jeho hladinu, která má nadmořskou výšku 450 m; na hřebenech už ležel první sníh. Na mnoha místech padají strmé svahy přímo do vody a vykrajují opuštěné romantické zátoky s písečnými i oblázkovými plážemi, lákajícími k osvěžující koupeli. Nyní však byla voda jen 12°C teplá. Zde Ivan chutnal výborné uzené omuly, což je endemická lososovitá ryba žijící jen v Bajkalu, podobná našemu pstruhu, chutná znamenitě a navíc zde levná, 35 Kč za kus.

Odtud se vrátil do Irkutska, vlakem 126 km do města Sljudjanka a maršrutkou (taxi pro 12 lidí) do 130 km vzdáleného lázeňského Aršanu, s atmosférou téměř čisté mongolské vesnice, 30 km od mongolských hranic. Zde žije mnoho Uzbeků a Mongolů a hlavně tu jsou nádherné Sajanské hory, které lákají. Zde uskutečnil dvě nádherné túry; první divokou soutěskou podél řeky a druhou na vrchol Pik Ljubvi 2222 m n. m., což byl strmý výstup s převýšením 1700 m, pochopitelně po neznačené cestě (značení cest a mapy zatím nejsou).

Po třech dnech se vrátil do Sljudjanky a odtud vyhlídkovým vláčkem jezdícím každý druhý den do Port Bajkalu. Tato stará, ale atraktivní Kruhobajkalská železnice je už nepoužívaná. Transsibiřská magistrála se vine po západním pobřeží až k jedinému odtoku z Bajkalu, řece Angaře. Je dlouhá 80 km a prochází úchvatnou přírodou na pobřeží Bajkalu a trvá vlakem neuvěřitelných 6 hodin. Po 4 hodinách cesty Ivan raději vystoupil, ubytoval se u jezera v tzv. turbaze (turistická ubytovna) a další den si zbývající část cesty dlouhé 27 km vychutnal pěšky.

Zcela sám kráčel více jak 7 hodin po pražcích nebo vedle kolejí po trati vtesané do strmého srázu s desítkami tunelů z roku 1900 – 1902 s výhledem na jezero. Zde prožíval něco neopakovatelného, krásného.

Odtud další den přívozem z Port Bajkalu do městečka Listvjanka na břehu Bajkalu, kde už jsou nové moderní vily a hotely pro bohatší klientelu. Ivan však měl namířeno do malé vesničky Bolšie Koty, vzdálené asi 22 km, ale přístupné jenom lodí nebo náročnou neznačenou cestičkou, vyšlapanou na strmé skále vysoko nad jezerem. Je to stezka tajgou, kde je zelená tráva, bílé břízy, borovice, olše, komáři, a hlavně vede stále nahoru a dolů, používaná hlavně rybáři.

Zde dlouho bloudil, až se nakonec po pěti hodinách vrátil do přístavu. Měl štěstí, že večer odjížděla jedna loď dopravující do vsi stavební materiál a tak za úplatek 250 rublů odjel. Malá vesnička s dřevěnými domky v sibiřském stylu, obklopená horami ze všech stran, mu však učarovala. Žije tu pouze 40 stálých obyvatel a s ním se tam ubytovaly jediné dvě turistky, mladé Japonky. Naštěstí stejná loď jela pro stavební materiál další den večer a tak se mohl vrátit do Irkutska, kde žijí jak Rusové, tak i Burjati. Poslední den věnoval opět prohlídce památek města a hlavně se setkal s mnoha zajímavými lidmi a mohl se zdokonalovat v ruštině, což bylo také jeho přání. Proto cestoval vlakem místo rychlejším letadlem.

Cesta zpět po Transsibiřské magistrále byla stejně příjemná díky milé společnosti mladých ruských děvčat cestujících společně v kupé. Poslední den v Moskvě měl Ivan výborného průvodce po městě jménem Boris, s kterým strávil celý den až do odjezdu opět vlakem z Moskvy do Jičína. Boris mu ukázal hlavně starou Moskvu, pozval ho na oběd i večeři a odpoledne spolu navštívili na 3 hodiny bazén i ruskou baňu.

Nakonec Ivan řekl: "Vrátil jsem se domů bohatší. Štěstí pro mne bylo v tom, že jsem mohl v klidu vnímat krásy přírody, úsměvy a ochotu všech lidí mi pomáhat a měl jsem štěstí na krásné dny babího léta. Splnil jsem si další svůj sen."  

Ivan Pírko

Autor: Redakce

11.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies