VYBERTE SI REGION

Cesta kolem světa téměř za dva roky

Naši cestovatelé Bára a Matěj Čuhelovi strávili v nepálské vesničce Rajbas osm týdnů. Dnes se podíváme na ten závěrečný.

23.4.2014
SDÍLEJ:

Naše poslední večeře na našem obvyklém jídelním místě.Foto: Bára a Matěj Čuhelovi

Poslední týden nám začal celkem vesele, protože v neděli slavila Klárka narozeniny, takže jsme už k snídani byli pozvaní na dort. Silva vstávala asi ve čtyři ráno a smažila palačinky, ze kterých pak pomoci burákového másla a marmelády slepila vynikající dort.  Takže po výborném startu jsme opět po týdnu vyrazili do školy.

Všichni nás kupodivu rádi přivítali (i když si myslíme, že někteří ani nepostřehli, že jsme tam týden nebyli). Rozdali jsme jim nakrájený jačí sýr a šli učit. Jinak celý týden probíhal v takovém loučícím se duchu. Člověk už si úplně jinak užíval cestu do školy (už jenom třikrát, už jenom dvakrát,…), procházky po vesnici… No, bylo to takové nostalgické. Přece jenom si člověk za ty dva měsíce opravdu zvykne, zná tu spoustu lidí… Celý týden jsme vždy dopoledne trávili ve škole a odpoledne už plánováním, jak musíme sbalit, což se nám stejně podařilo začít až ve čtvrtek večer.

Rozmazlování

Klárka se ještě v úterý ráno vydala na otočku do Kathmandu kvůli vízu, takže jakmile ve čtvrtek večer dorazila, přivezla ještě na rozlučku spoustu dobrot. Dokonce i naše rodina se rozhodla nám zpříjemnit poslední týden a neskutečné se stalo pravdou. To znamená, že dhal bhat byl jen jednou denně a jinak jsme byli pohoštění smaženou rýží (která teda byla tak vynikající, že jsme nepochopili, proč nám to neudělali dříve) a nebo také rýžové placky s bramborami. Prostě nás začali před odjezdem pěkně rozmazlovat a fakt jsme si pochutnávali. Začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že tady ještě chvíli zůstaneme.

V pátek nás čekal poslední den ve škole. Dala jsem si budík na pět hodin a vyrazila do nemocniční kuchyně smažit palačinky. (Matěje se mi ale nějak probudit nepodařilo). Chtěli jsme donést učitelům něco dobrého na rozloučenou. Takže jsem stála tři hodiny u sporáku. Tentokrát jsem je aspoň nemusela dělat na ohni, protože už šel plyn. Pak jsme jen sbalili propisky a marmeládu a vyrazili naposledy do šichty.

Úspěšné palačinky

Palačinky slavily úspěch a přinesly docela zajímavou situaci. Že je spousta lidí vegetariánů, jsme věděli, ale že je jich spousta i "pure veg", to znamená, že kromě masa nejí ani vajíčka, už nám nějak uniklo a nenapadlo nás je na to upozornit. Hned ráno se přiřítil Govinda a ptal se, co to je. Tak jsme řekli, že palačinky a on hned: „No jo, to znám, to je výborný!" Hned si sbalil dvě a za chvíli se přiřítil dát si ještě nášup. No jenže v tu chvíli se někdo zeptal, jak se to dělá a když zaslechl, že v tom jsou vajíčka, tak chudák zbledl a začal: „Proč jste mi to neřekli, že tam jsou vajíčka? To je poprvé, co jsem snědl vajíčko!" Nejlepší na tom ale bylo, že ostatní učitelé z toho měli strašnou srandu. Narayan tam málem brečel smíchy. Pochopili jsme, že zase tak vážné to nebude. Naštěstí na nás ani nebyl Govinda naštvaný, takže jsme aspoň většinu učitelského sboru pobavili.

Na poslední den jsme si pro děcka připravili kvíz s otázkami ze zeměpisu, který jsme s nimi probírali. Otázky typu: největší země, největší hory, kolik máme oceánů apod. Kdo něco věděl, dostal propisku (tímto děkujeme za sponzorské dary pro nepálské zlobivé děti!). Žádná sláva to s odpověďmi opět nebyla. Na každou otázku byla první odpověď: „Maledivy!" Nějak nevíme, proč zrovna Maledivy. Před třemi týdny byla populární Srí Lanka a Bhútán. Tak jsme se s děckama rozloučili a šli se rozloučit s učiteli.

Loučení s učiteli

Ti si ale pro nás nachystali překvapení. Nechali na buzerplac opět nastoupit všechny třídy, kde nám připravili čestnou lavici a pak nám přede všemi učiteli i studenty poděkovali. Dostali jsme krásný květinový věnec (ten se nazývá mala) a pak nás pěkně zmalovali tikkou. Udělali jsme spoustu povinných fotek a ještě poseděli ve sborovně u čaje. Nejdelší loučení bylo s Narayanem. Ten nám bude opravdu chybět!

Odpoledne jsme tak nějak pokračovali v balení. Ve čtyři hodiny ale začalo pršet a nepřestalo až do dvou hodin do rána. Večer jsme se rozloučili s naší rodinou, dali jsme jim dárečky. Míně jsme koupili náušnice, pro maminku jsme měli korálky, pro malého velkou čokoládu a Padamovi jsme dali hrací kostky.

Ještě nejedeme

Na poslední večeři nám dokonce připravili kozu, což bylo jediné maso, které jsme tady ještě nejedli a chtěli ho ochutnat. Jako vždy tam bylo více kostí a kůže, ale když už tam bylo maso, tak bylo výborné! Pak jsme se vydali s flaškou raksi do nemocnice. Až skoro do tří hodin seděli s děckama v kuchyni a pili, jedli a kecali. Kuba nakoupil piva a byla ještě spousta dobrot, co Klárka dovezla z Kathmandu. Už během večera nám bylo tak nějak jasné, že vzhledem k dešti to s naším odjezdem nevypadá zrovna nadějně.

Těsně před spaním jsme udělali definitivní rozhodnutí, že se nikam nejede a že teda odjedeme v neděli. Míně a celé rodině to nijak nevadilo, takže jsme se celý den tak nějak flákali, kompletně dobalili věci a večer udělali konečně finální rozlučku. Koupili jsme další piva (už jich tam Padamovi v obchodě moc nezbylo) a zbouchali další dobroty. Celý den nepršelo, tak to vypadalo nadějně. Jenže večer jaksi začalo a pršelo skoro celou noc. Ale už jsme byli rozhodnutí, že to prostě zkusíme.

Loučení

O půl sedmé jsme se rozloučili doma i v nemocnici a vyrazili v pěkném dešti do Kafle, což je tak půl hodiny šlapání do kopce a odkud měl odjíždět autobus. Stál tam a vypadalo to, že i přes nepřízeň počasí odjede. V místním krámku jsme si dali snídani, nakoupili nějaké dobroty na cestu. Matěj v předtuše děsivé cesty koupil i placatku nějaké levné whisky. Nejhorší na celém ránu bylo, že až do Kafle v tom dešti s námi šlapali Kalí a Tassi. Kalí celou dobu kňučela, tahala mě za nohavice a pořád chtěla hladit. Jak kdyby to tušila.

Jakmile jsme sedli do autobusu a já uviděla Kalí, jak sedí přede dveřmi autobusu a smutně nás pozoruje, tak jsem začala skoro brečet. Ta psiska mi budou vážně chybět.  O půl desáté se konečně autobus rozjel. Řidič se pomodlil a naše cesta hrůzy začala. Po dvoudenním dešti vypadaly místní polňačky opravdu skvostně. Autobus každou chvíli stál a chlapi museli prohrabovat cestu, zahazovat díry kameny a podobně. Do toho celou cestu pořád lilo.

První pomoc Whisky

Když se bus dostal do hlubokého bláta, tak bylo cítit, jak podkluzuje, a to celou dobu jede po serpentinách nahoru a dolů nad srázem. Už v druhé zatáčce přišla na řadu Matějova whisky. Opravdu jsme za celou dobu nezažili horší cestu a doufáme, že už ani nezažijeme. V jedné zatáčce už se autobus začal v hlubokém bahně opravdu nebezpečné naklánět, ale když jsme viděli, že řidič se tomu jenom směje, tak nás to opravdu uklidnilo.
Asi po třech hodinách jsme dorazili do městečka, kde se stavělo na oběd. Tam jsme si řekli, že si konečně nedáme dalec, ale radši nudle. Tak jsme si sedli a vedle nás se posadil mladík, který si dálec dal. Když mu ho přinesli, tak se na mě otočil a obřadně mi řekl: „Tohle je dhal bhat, nepálské tradiční jídlo" Chvíli jsem na něj koukala, a pak mu řekla, že to moc dobře znám, že jsme to jedli dva měsíce dvakrát denně. Vyjeveně na mě zíral, pak jen uznale pokýval hlavou. Po jídle už jen zpět do autobusu hrůzy.

Už jen asi hodina té příšerně cesty a konečně jsme byli v Dolalghatu. To je město, kde se naše cesta napojovala na asfaltovou silnici, takže jsme byli zachránění. Všichni jsme si opravdu oddechli. Poté to šlo fofrem a kolem čtvrté jsme byli v Kathmandu.

Zavolali jsme Jayovi, že jsme tu a vyrazili k němu domů. Kromě Coco a Jaye nás ještě přivítala malá chlupatá koule, což bylo dvouměsíční stěně, které si mezitím pořídili. Coco nám hned dala něco dobrého na jídlo a čaj. Po náročné cestě jsme si konečně dali sprchu a mohli opravdu vydechnout. Po sprše jsme skočili nakoupit pro všechny momo a začali vymýšlet, co k večeři.

Koprovka bez kopru

Stále vzpomínali na koprovku, ze které jsou prostě unesení, tak jsem byla požádaná, jestli bych neudělala koprovku, ale trochu jinak – bez kopru. Chvíli jsem to nechápala, ale pak jsme si řekla, proč ne. Tak jsem uvařila koprovku bez kopru. Coco k tomu udělala šťouchané brambory s cibulkou. Byla to zajímavá a dobrá kombinace. Ten kopr nám tam ale prostě hrozně chyběl. Měli na návštěvě tři kamarády (jeden z nich tam teď přechodné bydlí), takže bylo veselo. Kluci hráli krásně na kytaru a zpívali. Večer jsme si vážně užili. A nikdo z přítomných si neuměl představit, jak jsme šťastní, že jsme tam s nimi, protože ráno jsme vůbec nevěřili, že bychom do Kathmandu dorazili.

BÁRA A MATĚJ ČUHELOVI

Autor: Redakce

23.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Sněmovna schválila státní rozpočet, schodek má klesnout na 60 miliard korun

Praha - Sněmovna schválila státní rozpočet na příští rok. Schválený schodek má proti tomu letošnímu klesnout o deset miliard na 60 miliard korun, ministr financí Andrej Babiš (ANO) ale dnes před poslanci vyjádřil přesvědčení, že výsledek bude lepší. Jde už o třetí státní rozpočet současné koaliční vlády. Sněmovna podpořila jen ty přesuny peněz v návrhu státního rozpočtu na příští rok, s nimiž souhlasil Babiš. Opozice neuspěla ani s jedním požadavkem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies