VYBERTE SI REGION

Cesta kolem světa téměř za dva roky

Naši cestovatelé Bára a Matěj Čuhelovi zamířili po dvouměsíčním působení v nepálském Rajbasu zase o kousek dál.

4.5.2014
SDÍLEJ:

Cestování po nepálsku. Běžným zvykem je cestovat na střeše autobusu. Celkově je to i bezpečnější, protože v případě nouze lze jednodušeji vystoupit – vyskočit. Foto: Bára a Matěj Čuhelovi

V Kathmandu jsme se tentokrát moc neohřáli. Chtěli jsme ještě chytnout Lidušku, Klárku a Markétu, se kterými jsme se potkali ve vesnici. Tou dobou se nacházeli právě v Pokhare. Proto jsme hned v úterý ráno v sedm nasedli na autobus a vyrazili na dvě stě kilometrů dlouhou cestu po tom, čemu se v Nepálu říká dálnice. Cesta i se zastávkou na oběd zabrala sedm hodin, takže oproti návratu z vesnice to byla procházka růžovým sadem.

Po cestě jsme zkontaktovali holky, které právě působily v utečeneckém táboře pro Tibeťany. Už prý pro nás mají nachystaný krásný pokojíček. Tábor se nachází trošku za městem. Nakonec se nám tam podařilo celkem bez problémů dostat. Je krásně vidět, že když už člověk mluví trochu nepálsky, mají všichni menší tendenci nás natáhnout. Vůbec jsou více přátelštější.

Ponepálsku

Do tábora, respektive do ubytovny u tábora, jsme dorazili kolem třetí autobusem ponepálsku. To znamená na střeše autobusu, což je tady běžným zvykem. Celkově je to i bezpečnější, protože lze v případě nouze jednodušeji vystoupit – vyskočit.

Po čtvrté už se vyráželo s Tibeťany na thumbu.  (Bedliví čtenáři již vědí, že se jedná se o tibetské pivo z prosa zalévané horkou vodou). Všichni jsme se poté shodli, že je překvapivě (alespoň pro nás) obrovský rozdíl mezi Nepálci a Tibeťany. Tibeťané prostě nad vším nějak více přemýšlí, neberou věci tak, jak přicházejí, jako Nepálci. Vlastně i náš couchsurfer nám jednou říkal: „Nepálci rádi pijí. Nepálci rádi bojují. Nepálci neradi přemýšlejí." Každopádně to bylo super povídání o Tibetu, o jejich situaci v Nepálu a o životě vůbec. Na závěr večera se přinesla kytara, začalo se hrát a kouřit tráva. Ta tu tak nějak roste všude kolem jako plevel. Dokonce nám i jednou lidi říkali, jestli si nechceme natrhat. Prostě krásná atmosféra. Bohužel jsme toho měli po tom dni stráveném v autobusem docela dost, takže jsme brzy odpadli.

Další den jsme naplánovali výlet na Sarangot, což je vesnička nad Pokharou. Je z ní krásný výhled na jezero. To bylo také vlastně poslední dopoledne, kdy jsme jakž takž viděli zasněžené kopečky, především Machhapuchhre (Fish Tail – 6993 m). Uvažovali jsme o treku do Anaparna Base Camp (kolem 4200 m), ze kterého je krásně vidět celé pohoří Anapuren, ale začátek období dešťů se již opravdu projevoval a zřejmě bychom si to promáčení a s žádným výhledem moc neužili.

Tibetská puja

Původně jsme mysleli, že ten den zvládneme ještě Gorkha museum, ale než jsme se pomocí traktůrku dostali ze Saranghotu do Pokhary a dojedli výborný dhal bhat k obědu, bylo hodinu před zavíračkou. Dali jsme tedy raději přednost tibetské puje (motlidba), která se odehrává každý den v místním budhistickém chrámu v táboře. Mohlo tam být tak kolem třiceti Tibeťanů ve věku od šesti do čtyřiceti let, kteří střídavě zívali, smáli se nebo tak hluboce mumlali (předčítali z modlitební knížky). Nejsrandovnější asi byli ti nejmladší. Seděli přímo před námi. Střídavě se mlátili, jedli na tajnačku sušenky a předstírali, že se modlí nebo byli peskované jedním ze starších, který obcházel celou místnost. Je fakt, že kdybych toto měl dělat každý den, tak by mě to už taky moc nebavilo.

Večer jsme zase chvilku kecali s Tibeťany. Evidentně byli rádi, že si mají s kým sednout. Šli jsme brzo spát.

Muzeum armády

Ve čtvrtek dopoledne jsme konečně vyrazili do Gorkha (nebo Gurkha nebo Goorkha – skoro každé místo má v Nepálu více názvů, nějaká písmenka tu moc neřeší) muzea. Gurkhas jsou elitní jednotka nepálské armády, která je placená Brity. Jsou tak prakticky vysílaní společně s britskými vojáky. Působili v obou světových válkách, v bitvě o Falklandy nebo v Afghánistánu. Hlavní motivací jsou samozřejmě peníze. Průměrný plat v Nepálu je kolem jedné libry denně. Gurkha voják si přijde až na tisíc liber měsíčně. Prvotní selekce prý proto bývá dosti drsná. Branci musí například běhat s košíkem plným šutrů (má asi pětadvacet kilo),  a opravdu jen ti nejodolnější to zvládnou. Jejich poznávacím znamením je takzvaný khukuri nuž, v podstatě taková zahnutá mačeta. Tak se nám líbil, že jsme si později jeden menší kousek na cesty pořídili.

Výlet po jezeře

Na odpoledne jsme si naplánovali vylézt na Pagodu míru (World Peace Pagoda), která se nachází nad hlavním jezerem v Pokhare – Phewa jezero. Je to na druhé straně jezera a složitě se k ní dostává. Půjčili jsme si lodičku a zkrátili si to po jezeře. (Když už letos nezvládneme vodu, tak alespoň nějaká náhražka). Výhled od pagody byl pravdu překrásný, celá Pokhara i s jezerem jako na dlani. Škoda jen, že ty zasněžené kopečky už byly v mracích. Jinak tato pagoda je jedna ze sta, které chtěl postavit Japonec po shození atomových bomb na Hiroshimu a Nagasaki, jako potřebu šíření světového míru. Ta v Pokhare je, myslím, jednasedmdesátá, takže už je možná touto dobou „hotovo".

Na další den jsme si naplánovali návštěvu mezinárodního horolezeckého muzea. U vstupu chtějí hrozných tři sta rupií. Snažili jsme se paní ukecat, že jsme dobrovolníci a nemáme peníze. Bohužel byla neoblomná a nepomohlo, ani když jsme jí řekli, že žijeme v utečeneckém táboře. Muzeum však stálo za to. Jsou zde podrobné informace ke všem osmitisícovkám a jejich výstupech. Dále tu mají pěkné srovnání horských domorodých obyvatel v Himálaji a Alpách. (Nádherné fotky života alpských lidí před několika desítkami let a dnešních Nepálců – kupodivu naprosto totožné). No a v neposlední řadě krátkou galerii věnovanou Yetimu, který, zda se podle zde dostupných informací, opravdu neexistuje.

Modlitebna v jeskyni

Poslední den v Pokhare (sobota) jsme dopoledne před odjezdem vyplnili návštěvou blízkých jeskyní, lépe řečeno jeskyněk. V té větší je na konci hinduistická modlitebna, ve které je možné za drobný úplatek dostat tiku. Celá jeskyně není moc osvětlená a když jsme viděli ty zástupy Indů, jdoucích pouze v sandálech, tak jsme si říkali, že jsou tu úrazy asi na denním pořádku. Druhá jeskyně má název netopýří, i když tam již zřejmě moc netopýrů není. Každopádně v ní není žádné světlo, no a jak to slušně říct, s naší malou baterkou jsme celkem h… viděli. Pak už jen na oběd a hurá zpátky autobusem do Kathmandu.

To, že před námi pod sedadlem jela koza, to už nás nějak nepřekvapilo. (Aspoň jsme jí,  chuděře, dávali slupky od banánů). Ale co nás překvapilo, byla policejní honička autobusem. Asi na půli cesty si přistoupil policajt s vojákem, kteří pořád nervózně pokukovali předním sklem. Po deseti minutách jsme předjížděli jeden náklaďák. Policajt se vyklonil ze dveří a píšťalkou ho odstavil ke krajnici. Autobus přibrzdil a hoši zákona si vyskočili. My jsme v klidu pokračovali dál. Holt je vidět kvalita zdejší policie, která zvládá nahánění řidičů i bez vlastního automobilu.

Do Kathmandu jsme dorazili až celkem pozdě večer, takže jsme si u Jaye jen udělali vajíčka a až se Jay a Coco vrátili ze svatby, tak jsme všichni zalehli ke spánku.

Bára a Matěj Čuhelovi

Autor: Redakce

4.5.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Postrach Vysočiny: Žena zničila desítky aut a zapálila volejbalové kabiny

Havlíčkův Brod – Bývalou řidičku kamionu a uklízečku Bohumilu Šustrovou ze Ždírce nad Doubravou poslal v úterý Okresní soud v Havlíčkově Brodě na devět měsíců do vězení, a to za podpálení kabin havlíčkobrodským sportovcům.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies