VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cestovatel navštívil i město slunečního svitu

Je úterý ráno, slabě prší a teploměr stěží atakuje patnáct stupňů. Na polovinu srpna docela bída (před pár dny přitom byly tropy). A navíc je cíl hodně daleko. Do Eibentálu, české vesnice v rumunském Banátu, kam na kole jedu na hudební festival, to je snad 350 kilometrů. Vzhledem k tomu, že se začíná už zítra odpoledne, tak nějak tuším, že jenom s pomocí vlastního pohonu to úplně nezvládnu.

7.11.2015
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií

Socha dáckého náčelníka je vytesaná do skály u Dunaje zhruba na půl cesty mezi Oršavou a Eibentálem.Foto: Tadeáš Mahel

Stan balím zbytek dojedu na kole do Szegedu. Plán je následující: Szeged maďarsko/rumunské hranice Temešvár. Tam přespím v kempu nebo hostelu, ráno sednu na vlak do Oršavy a zbylých pár desítek kilometrů dojedu na kole. Světe div se, po týdnu na cestě konečně plán, který mi vyšel takřka dokonale.

Začneme Szegedem, stošedesátitisícovou jihomaďarskou metropolí. Říká se jí „město slunečního svitu", prý tu mají hezky 2 200 hodin ročně. No nevím. Buď někdo kecá, nebo jsem měl prostě smůlu. A nejen na počasí. Zdejší působivá katedrála a celé náměstí před ní bylo obehnané plotem, prý rekonstrukce. A nic dalšího, co by stálo za vidění, jsem nenašel.

V parčíku u řeky Tisy se aspoň dá pirátit na muzejní wifi. No jo, ale to bych kvůli ní nesměl přijít o iluze taky jste si mysleli, že segedínský guláš je ze Szegedu? Já jo, než jsem vygůglil, že se jmenuje podle budapešťského soudce Szekeleye, který ho poprvé uvařil. Tak dík za nic Szegede, jedem dál.

Dál znamená nejkratší cestou k rumunské hranici. Kolem prodavačů fantastického ovoce, kolem v Maďarsku všudypřítomných lánů slunečnic, s pomalu končícím létem už lehce odkvetlých, až na konec světa. Ve zdejším provedení to znamená do vesničky Kübekháza. Rumunská Beba Veche je kousíček, dokonce vidíte střechy domů. Jediný zádrhel spočívá v tom, že cesta přes hranice je polní. Bahno, louže a tak. Po včerejší blátivé katastrofě, kdy se mi na podobném poli málem povedlo navždy zapadnout, jedu raději jinudy. I když to znamená skoro dvacet kilometrů navíc.

Hranice tak přejíždím o kus dál. „To u vás nemáte auta, že se táhneš takovou dálku na kole?" směje se rumunský celník. Ospalý přechod mezi Kiszomborem a Cenadem působí stejně pohodově jako můj hraničář. Na občanku sotva mrkne, jen aby se neřeklo: „Vítej v Rumunsku. A šťastnou cestu!"

To, že jsem opravdu v Rumunsku, se ukázalo o pár set metrů dál: vystartoval po mě první divoký pes. Nevím, čím je tady krmí, ale je to síla. Tahle místní specialitka je každopádně dobře známá a za chvíli si zvyknete (kromě těch přejetých na silnicích). Prvotní leknutí rychle přejde a člověk taky na chvilku na kole musí vyvinout nějakou rychlost. On totiž takový toulavý pes je dobrý běžec, ale (naštěstí) nevydrží.

Od hranic do Temešváru zbývá pořád asi 80 kilometrů. Vzhledem k tomu, že jsem se za čáru dostal až po třetí odpoledne, byl jsem si poměrně jistý, že můj plán opět zkrachoval. Jenomže přišlo štěstí. Na silnice (krásné, nové a kromě tří kilometrů po dálničním přivaděči před Temešvárem skoro bez aut), na počasí (už nepršelo, oteplilo se přesně na tu teplotu, kdy není ani zima, ani hic a foukal vítr do zad) a hlavně na hlavu.

Zjistil jsem totiž, že na ní to všechno stojí. Když se šprajcne a něco ve vás si řekne, že se vám nechce, pravděpodobně se povlečete hlemýždím tempem. Když to naopak sedne, jste nezastavitelní (já vím, objevená Amerika. V plné nahotě mi to ale opravdu došlo až tady). A teď to sedlo. Osmdesát kilometrů v průměru rychleji jak třicítkou, to nedávám ani na lehko. Dokonce jsem si stihl dovolit luxus v podobně zastávky na kafe.

V Temešváru jsem se rozhodl odměnit sám sebe hostelem. Teplé jídlo, měkká postel a po týdnu horká sprcha stály za každičký lei (mimochodem, zatímco u nás se pouliční směnárny vřele nedoporučují, v Rumunsku prakticky jinou šanci nemáte. Lei se v Česku shánějí přetěžko a vy tak musíte měnit v pohraničních vesničkách. Rozhodně tím nijak neutrpíte, kurz je úplně stejný jako na lístku České národní banky). S hostelem Costel poblíž centra dalšího velkého města jsem měl tu čest už loni, volnou postel našli i při příjezdu za tmy a ještě mi našli ranní vlak. Skvělý, skvělý, skvělý!

Jeden háček to nicméně mělo, vlak jel po páté ráno, což znamená budíček ve čtyři. Taky nezbyl čas na toulky po malebném centru. Co se dá dělat, snad příště, teď má přednost Banát. O půl šesté ráno tak sedím v rychlíku Temešvár Bukurešť a nechám se unášet ku Oršavě. Z městečka na Dunaji poblíž monumentální přehrady Železná vrata je to asi čtyřicet kilometrů. Rosničky se na dnešek vyspaly déle a líp než já a je nádherně. Sluneční paprsky se odrážejí od hladiny Dunaje, nebe je bez mráčků a já odpočítávám poslední kilometry. Ráj na zemi.

Chvíli po poledni se za zatáčkou vyloupne očekávaná cedule. Eibenthal 7 km, stojí na ni. Mám skoro hotovo. Sedm dní, kus vlakem, 848 kilometrů na kole a cíl je na dosah. Táhlé a prudké sedmikilometrové stoupání, nic víc nechybí. Radost. Festival. Lidi. Hudba. Višňovice… Počkejte na mě, za hodinu jsem u vás!

Autor: Tadeáš Mahel

7.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Nehoda pendolina u Studénky.
DOTYK.CZ

Přejezdy zabíjejí. Stát jich desítky ročně ruší, víc než stovku letos opraví

Premiér Bohuslav Sobotka.
2 5

Sobotka chce o korunových dluhopisech jednat s daňovou správou

AKTUALIZOVÁNO

Komíny budou kouřit dál, úředníků na jejich kontrolu není dost

Jako v Jiříkově vidění si musejí připadat úředníci z obcí s rozšířenou působností (ORP) při naplňování svých povinností v souvislosti s novelou takzvaného komínového zákona.

První rok jsem nerozuměl nikomu, říká český Ir Gavin Huban

Naučit se zvládat dobře češtinu slovem i písmem je pro mnoho cizinců mnohdy téměř nemožné. A problém s ní nemají často jen Němci, Angličané nebo třeba Francouzi.

V ČSSR musela být před 40 lety kvůli havárii odstavena JE Jaslovské Bohunice

Jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích nedaleko slovenské Trnavy byla první svého druhu na území někdejšího Československa. Její první reaktor, ve kterém se řetězová reakce rozběhla v říjnu 1972, ale sloužil k výrobě elektrické energie pouze necelých pět let. Před 40 lety, 22. února 1977, byl po havárii odstaven. Tuto etapu budování jaderné energetiky tak nyní připomíná pouze budova stojící vedle čtyř novějších bloků.

EXKLUZIVNĚ

Pražští radní projednají převzetí společnosti PVK

Praha - Radní v úterý projednají záměr převzetí společnosti Pražské vodovody a kanalizace (PVK), které stoprocentně vlastní francouzská firma Veolia. O jak velký podíl bude Praha usilovat, zatím není jasné. Radní také projednají rozvoj Nákladového nádraží Žižkov a harmonogram tvorby Metropolitního plánu. Na programu jednání je i nákup vozů pro městskou policii a veřejná zakázka na opravu Vinohradské ulice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies