VYBERTE SI REGION

Cestovatel: „Nejhorší není srážka
 s volem, ale s kamionem“

Cestovatel Petr Mazal na kole projel Jižní Ameriku, Asii i Afriku. 
V poslední části seriálu učitel z Poličky čtenářům vypráví o dramatickém závěru svého putování.

3.9.2016
SDÍLEJ:

„Nejhorší není srážka 
s volem, ale s kamionem“.Foto: Archiv Petra Mazala

Říká se, že nejhorší je srážka s volem. Po tom, co jsem přežil srážku s kamiónem, už tvrdím něco jiného.

Silnice v Zambii byly pěkně široké. Povrch byl sice horší, ale stejně se po nich jezdilo docela pěkně. Jediným problémem, a tím myslím i Keňu i Tanzánii, šílený, byli řidiči kamiónů 
a autobusů. To se nedá slušně popsat. Pro ně na silnicích neexistoval nikdo jiný než oni sami. Místo, aby mě objeli aspoň dva metry kolem, když na to měli místo, švihali to těsně kolem mě. Opravdu jsem tomu vůbec nerozuměl.

Jedu na úplně rovným úseku. Podmínky byly výborné. Široká silnice, viditelnost na stovky metrů, rovina, slunce v zádech. Když jedete na kole, stačí když trochu fouká a vy nemusíte vůbec slyšet auto blížící se zezadu. V Tanzánii i Zambii jsem to téměř pokaždé poznal, protože řidiči na mě troubili už půl kilometru dopředu. Sice jsem nadával, ale na druhou stranu jsem o nich alespoň věděl.

V tomto okamžiku jsem jel opravdu úplně po krajnici, proti mně nejelo nic 
a přesto mě jeden kamión neobjel. Stalo se to asi 
v jedné vteřině. Nejdříve cítím náraz do pravého kotníku a zápěstí. Ten první náraz mě vyvede z rovnováhy a odkloní mě od kamiónu, ale jen na okamžik. Za chvíli dostanu mnohem větší bombu od dalšího kola, tentokrát z návěsu. Ležím na zemi na okraji silnice. Zvedám hlavu ze země, rozhlížím se kolem sebe. Kolo leží tak deset metrů daleko. Mám rozpáranou reflexní vestu, jsem vyzutý z obou bot. Na pravém předloktí mám dvě boule, kotník mám sedřený na kost. Ani krev mi z něj neteče. Zato z ostatních míst mi krev docela valí. Hýbu nohama, abych zjistil, jestli nemám nic s páteří. Když se trošku vzmátořím, tak začínám vnímat extrémní bolest na hrudníku a v břichu. Bojím se, že mám nějaká vnitřní zranění. Sedám si 
a řvu o pomoc. Ani nevím, kde se tam v tu chvíli vzali, ale najednou kolem mě stojí asi osm černochů. Snaží se mi nějak pomoci. Jeden 
z mužů se mě snaží vzít do náruče a donést do džípu nějakých dvou bílých lidí, kteří zastavují. Když mě chytne za hrudník, myslím, že se zblázním bolestí. Řvu na něj, ať mě dá okamžitě dolů na zem. Nakonec mě berou dva, ale tak, aby mě nedrželi za hrudník. Sedím na předním sedadle auta. Snažím se z mobilu řidiče zavolat bráchovi. Nakonec se mi to po nějaké době daří. Brečím bráchovi do telefonu a říkám mu, že mě trefil kamión. Dojíždíme do nějaké malé nemocnice 
v savaně. Každé zhoupnutí mě bolí. Ležím na posteli, všude kolem lítají mouchy 
a je tam šílený vedro. Měří mi tlak. Je 80/50. Nevím, co to znamená, ale asi to moc normální není. Volám to hned bráchovi – doktorovi. „Můžeš mít nějaký vnitřní zranění, natržený játra, slezinu nebo bůhví co ještě," říká. Jsem psychicky úplně na dně, hůř mi snad v životě nebylo. Bojím se, že umřu, opravdu. Volám svojí Ivě, mluvím s ní asi pět minut a pořád jen brečím do telefonu. Chudák, vůbec si neumím představit, jak jí asi bylo. Navíc nejde elektrika, což znamená, že mi nemůžou udělat vůbec žádný vyšetření. Větší nemocnice je vzdálená asi šest hodin cesty autem. To si ale neumím vůbec představit. Ivča 
a brácha se mi snaží domluvit nějaký letecký transport. Snaží se o to i ten řidič, který mě tam dovezl. Po asi hodině, se rozhoduji, že chci převést jinam, někam, kde budou schopní, mi udělat nějaká vyšetření. Po pár hodinách v autě začínám být víc v klidu, protože si říkám, že kdyby to bylo něco hrozného, už bych byl dávno mrtvý. Ti lidé, co mě vezou jsou super. Je to nějaký americký pastor 
s manželkou a dvěma dětmi. Žijí v Zambii už několik let a mají tam školu pro učitele na místní školy. Záslužná činnost. Jsou strašně hodní a celou cestu mě povzbuzují. Cesta je nekonečná. Večer dojíždíme do Ndoly do nemocnice, respektive do nějaké soukromé kliniky. Hned ke mně po příjmu přichází doktor a ptá se mě, co se mi stalo. Asi během čtvrt hodiny mi dělají ultrazvuk i rentgen, říkají, že mám dvě zlomená žebra – zpátky doma v Česku pak jdu znovu na vyšetření a najdou mi tři prasklá a jedno zlomené a trochu posunuté.

Na ultrazvuku naštěstí na nic nepřišli. Jsem tak šťastný, že bych si nejradši otevřel flašku šampaňského. Ale to v nemocnici nejde. Bolí mě celá pravá polovina těla. Od hrudníku počínaje, přes břicho, kyčel, a celou nohu, kotníkem konče. Na pořad dne přichází vyčištění odřených míst. Nezbývá mi, dát si pěst do pusy a vydržet to. Na noc dostávám nějakou injekci. Je to zázrak. Za pár chvil usínám. Je to prostě super, asi nějaká dobrá droga. V tu chvíli mi ale dělá moc dobře. Jídlo je šílený, hlavně ho je málo. Pořád škemrám o něco navíc, ale moc mi to nepomáhá. Pobyt v jakékoli nemocnici asi není moc příjemný, ale co zažívám zde, s jednou mladou, xenofóbní sestřičkou, předčí jakékoli mé reálné představy. Každé čtyři hodiny mi měří teplotu a tlak, i v noci. Ta zdravotní sestra se jmenuje Dabwitso, může jí být tak maximálně 20 let. Tu noc, kterou slouží, ke mně přijde a rukou mě agresivně bouchne do pravé půlky hrudníku, přímo do míst, kde mám zlomená žebra. Je to normální zvíře. Nevím, proč mě nevzbudila normálně. Třeba nechtěla. Jsem na ní dost nepříjemný. Ona se omluví, ale cítím 
z ní, že to asi moc vážně nemyslí.

Druhý den ráno mi jde převazovat a čistit rány. Dělá to takovým stylem, že mám pocit, že to nevydržím. To už není náhoda. Pak mě nutí, se jít vysprchovat. Říkám jí, že nejdu, že jsem se sprchoval včera a že jsem čistý. Ona na mě ale, že jdu a že se se mnou o tom nehodlá bavit. Ručník pak donesla až za dvě hodiny. Nemůžu se dočkat, až odtamtud vypadnu. Ještě ale řeším pojištění a placení. To ale popisovat nebudu, protože bych se zase zbytečně rozčílil. Iva mi objednala letenku z Johannesburgu 
a koupila letenku ze Ndoly.

Ve dvě hodiny odpoledne mě vyzvedává John. Je to místní baptistický farář. Kamarád toho druhého pastora, jenž mě sebral na silnici a dovezl do nemocnic a všechno mi domluvil. Ti lidé byli svatí, pomohli mi, nechali mě několikrát zavolat do Čech, koupili mi nabitou místní sim kartu, sbalili mi kolo, vše mi domluvili. Jsem jim vděčný. Chystám se jim poslat nějaký balík k Vánocům. Jen ještě nevím s čím. Asi 
s něčím, co by se mohlo hodit dětem – třeba nějaké pastelky.

Jsem šťastnej, že mizím 
z nemocnice. Na letiště dojíždíme po chvilce. Dávám si dvě piva a dva panáky. To bude určitě lepší a příjemnější anestetikum než nějaký prášky. A taky že jo.

Téměř dvouhodinový let ze Ndoly utíká jak voda. Po přistání v Johannesburgu prosím na letišti krásnou mladou černošku, jestli by nepoprosila někoho, kdo by byl ochotný mi pomoci 
s kolem na stanici, kde mě má vyzvednout auto z hotelu. Není problém – já vám pomůžu. Jsem rád. Sám bych to nezvládl. Dojíždím na hotel, dávám si večeři 
a jdu spát. No spát, jdu se snažit nějak se uvelebit do postele tak, aby to co nejméně bolelo. Moc se mi ale nedaří. Bolí každý pohyb, každé otočení. Ale co, hlavně že už poletím domů a že jsem naživu. Celý let 
z Johannesburgu do Dubaje a poté do Prahy je v mém podání jen o totálním a nekonečném obžírání se, pití šampaňského a koukání na filmy. Není to vůbec špatné. Lepší by sice bylo, když by se mi nic nestalo a já byl stále v Africe, ale musím 
a beru to tak, že s tím teď stejně už nic nenadělám. Když v Praze na letišti Václava Havla vidím svou Ivu, jsem úplně naměkko. Nevěřím tomu, že jsem s ní. Přijde mi to všechno v tu chvíli nějak líto a skoro hned se rozbrečím. Sice se snažím ji obejmout, ale moc mi to s těmi zlomenými žebry nejde. Jsem v tu chvíli nejšťastnější člověk na světě. Jsem s člověkem, na něhož jediného jsem myslel, když jsem se bál, že umřu. Milovat a být živý je v tu chvíli pro mě tím nejdůležitějším v životě. Jedu domů.

Petr Mazal.

Autor: Redakce

3.9.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies