VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Cestovatel Zibura: Poutě mě naučily nechávat si něco jen pro sebe

Krátce po maturitě vyrazil nyní dvaadvacetiletý student Ladislav Zibura na svoji první poutní cestu do španělského města Santiago de Compostela. Devítisetkilometrová cesta ho nadchla 
a v poutnictví se proto rozhodl pokračovat. Zatímco vystudoval mediální studia na Karlově univerzitě, absolvoval také pouť do Říma a do Jeruzaléma.

26.4.2015
SDÍLEJ:

Cestovatel Ladislav Zibura v Římě.Foto: archiv Ladislava Zibury

Z poslední cesty připravil pro své přátele tematickou fotografickou show, na kterou nečekaně dorazilo přes dva tisíce lidí. Nadšení a radost z poutí se tak rozhodl předávat dál, na jaře letošního roku připravil turné pro lidi po celé České republice.

V dubnu se s ním českobudějovický rodák zastavil také v Praze, většina jeho projekcí je vyprodána. V pondělí 27. dubna od 20.30 hodin vystoupí v kině Aero. Do poutnictví ho nemotivuje ho víra, ale touha po dobrodružství a poznávání lidí.

Jak vás napadlo pořádat stand-up cestovatelské show z vašich cest, kdo vás tomu přiměl a kde jste se inspiroval?

Vyplynulo to z mé povahy. Přemýšlel jsem nad tím, co ode mě lidé očekávají – a bylo mi jasné, že to je právě humor. Zároveň jsem navštívil několik jiných cestovatelských projekcí, abych se inspiroval. Uvědomil jsem si, že mě vždy nejvíc zajímaly drobné kuriozity, vtipy a zážitky. Nikdy mě nezaujaly jména měst nebo jejich historie. Proto jsem se rozhodl koncipovat svoji projekci úplně jinak, než je běžné. Zaměřit se jen na tyto drobnosti a neopakovatelné příběhy. Většina lidí se shoduje, že nikdy nic podobného neviděli. Je to vlastně 100minutová jízda plná skečů, ovšem když odejdete domů, zjistíte, že tohle taky potřebujete zažít a že vám najednou celý ten svět přijde hezčí. A věřím, že tenhle přesah je důvod, proč to lidi baví. Nedozví se nic praktického, ale odnesou si atmosféru a zážitky.

Plánoval jste podobné výstupy už ve chvíli, kdy jste pouť přes Turecko a Izrael do Jeruzaléma absolvoval? Musel jste s sebou proto vézt techniku či jiné pomůcky?

Vůbec ne, celé je to velká náhoda. Zvyk byl takový, že jsem vždy po návratu z cest promítl fotky pro pár desítek lidí v kavárně. Jednou. Tentokrát jsem to chtěl zopakovat – a na facebookovou událost se mi přihlásilo 2500 lidí. Tak jsem se rozhodl společně se svým kamarádem Martinem Kolářem připravit turné. Asi nic v mě životě neovlivnilo tolik jako poutě. Jsem si naprosto jistý, že mají co nabídnout každému. Proto chci využít toho, že umím mluvit a předávat to své nadšení dál.

Co tato přednášková činnost vyžaduje, musel jste absolvovat nějaké kurzy mluvení, napsal vám někdo scénář?

Žádný scénář nemám – celé je to založené na improvizaci. Reaguji na publikum, pokaždé mě napadne něco trochu jiného. Hodně mi pomohlo to, že jsem v minulosti při různých příležitostech často mluvil před hodně lidmi a také to, že jsem lidmi prakticky neustále obklopený. Když mám chvíli volného času, trávím ho s někým, čas pro sebe si skoro nenechávám. Skvělá škola byla také tříměsíční stáž v Českém rozhlase. Každý den jsem musel stříhat nahrávky vlastního hlasu – a to člověka odnaučí dělat chyby, se kterými má práci navíc.

Na člověka působíte vzhledem 
k poutnictví spíše introvertním dojmem, zatímco moderace stand-up show je spíš extrovertní činnost… Dá se to zkombinovat?

Podle mě skutečnost, že člověku nedělá problém vystupovat před lidmi, neznamená, že nemá žádný svůj vnitřní svět. Většinu roku strávím obklopený přáteli – 
a pak se vypravím na pouť prožívat pravý opak. Obojí mě obohacuje. Myslím si, že samota je důležitá pro každého, jakkoliv je to zpočátku nepohodlné. Na druhou stranu si nejvíc věcí, které mě napadnou na pouti, utřídím, až když se o nich bavím s ostatními. Poutě mě ale také naučily nechávat si něco jen pro sebe – nesdílet všechno, ale mít zážitky a myšlenky, které jsou jen a jen moje. Každopádně rozdělovat lidi na introverty a extroverty je podle mě hodně zjednodušené.

Jaké máte dosud od diváků ohlasy? Jakou historku jim říkáte nejraději a jakou mají nejradši sami diváci?

Je to malý zázrak, ale ohlasy jsou zatím pozitivní, až nadšené. Lidi baví, že nemluvím o sobě, ale o cestě. Mohou ji prožít tak, jako kdyby ji šli oni sami. A samozřejmě také to, že se prakticky celou dobu smějí. Asi nejvíc se jim líbí dobrodružné příběhy – jak mě Palestinec naložil do auta a vezl do lesa, jak jsem se ocitl uprostřed střelby na oslavách konce ramadánu, nebo třeba jak jsem na letišti zažil raketový útok. A taky mají rádi příběhy toho neuvěřitelného pohostinství, se kterým by se člověk v Evropě nesetkal.

Jak si vysvětlujete, že povídáním o své poutní cestě zaplňujete dnes, v období moderních technologií, elektronických „hračiček“ a dalších vychytávek, kina?

Lidé dnes hledají alternativy. Uvědomují si, že skutečný svět není na displeji jejich laptopů. Já sám strávím 
u počítače přinejmenším 10 hodin denně. Ale nevzpomínám si na jediný zážitek, který by pro mě byl spojený právě s počítačem. Navíc se mi daří právě na ty elektronické hračičky přenést propagaci mých projekcí a nabídnout vyprávění pozoruhodných příběhů. Lidé milují vyprávění příběhů. Vždyť na něm je založená celá lidská civilizace – to, jak se učíme, to, jak píšeme, naše komunikace, předávání zkušeností, sdílení radosti i starostí.

Kolikrát za cestu jste si řekl, že s tím seknete a cestu neabsolvujete?

Poprvé a naposledy hned první den v Turecku. Asi ve tři hodiny ráno mě vysadil autobus na dálnici, já se potřeboval dostat do 20 kilometrů vzdáleného města Edirne, odkud jsem měl konečně vyrazit. Po cestě na mě ale z pole vyběhla smečka asi dvaceti psů – je zázrak, že mě nenapadli – udělali okolo mě kruh a očichali si mě. Já se tehdy smířil s tím, že do Jeruzaléma nikdy nemohu dojít. Každý další den, který jsem zvládl, tak pro mě byl nad rámec plánu. Žil jsem přítomností.

Dokážete naprostým laikům popsat, co by neměli postrádat 
v případě, že se také budou chtít vydat cestou do Jeruzaléma či na jinou poutnickou cestu? Ať už co se týče financí, vybavení, fyzické kondice, jídla atd.?

Nejdůležitější je mít toho co nejméně. Cokoli by člověku po cestě chybělo, to si může koupit v obchodě, případně o to požádat místní. Měl jsem lehký spacák a houpací síť, stan jsem vynechal, a když pršelo, našel jsem si úkryt. Od každého oblečení dva kusy – jeden má člověk na sobě, druhý vypraný suší na krosně. Jídlo jen na první den, žádné nesmyslné zásoby. Jednou se mi stalo, že jsem dva dny nejedl, a není to problém. A pak už jen základní léky, nůž, pro jistotu pepřový sprej a deník. Chybět by neměly ani symboly poutníků – svatojakubská mušle, případně křížek. A co se týká příprav, žádné velké nejsou třeba. Pro člověka je chůze nejpřirozenější aktivitou, rychle si zvykne. Co se týká bezpečnosti, pak je to spousta drobností, které řadu lidí nenapadnou.

Například?

Kontaktovat předem ambasádu v Izraeli pro případ, že by vás nechtěli pustit přes hranice. Registrovat se 
v systému DROZD (databáze českých občanů v zahraničí). Mít s sebou dvě peněženky, ideálně i dvě platební karty a barevnou kopii dokladů. Pamatovat si telefonní čísla na několik lidí, kteří nám pomohou vyřešit problémy – pro případ ztráty mobilu. Mít s sebou pepřový sprej, protože je velmi efektivní a univerzální, i na zvířata. Vědět, jaká jedovatá zvířata v daných zemích žijí a jak se jim vyhnout. Udělat si po cestě anglicky mluvící známé a vzít si na ně kontakt pro případ problémů. Znát základy první pomoci a mít kontakt na ideálně českého doktora, který by vám v případě potřeby poradil. To vše jsou drobnosti, které člověku mohou hodně pomoci.

Co vám na cestě do Jeruzaléma nejvíc chybělo?

Kdyby člověk pořád myslel na to, co mu chybí, do cíle nikdy nedojde. Spíš jsem se snažil si užívat to, co mi cesta dala – spaní v přírodě, kontakt s lidmi, kteří ke mně byli neuvěřitelně laskaví a pohostinní, poznávání úplně nové země. Ze všech těch výdobytků civilizace, bez kterých si normálně nedovedu představit život, mi nechybělo vůbec nic. Člověk je od přírody skromný a přizpůsobivý. Víte, on je ten svět bez internetu, médií, elektroniky a pohodlí taky krásný. Přesně tak krásný, jak ho vnímali lidé před tisíci lety. Je to zvláštní zážitek poznat ho úplně stejně jako naši prapředci.

Jaké máte plány do nejbližší budoucnosti – ať už cestovatelské nebo „showmanské“?

To je velká otázka. Hodně se to u mě teď mění. Určitě bych rád dodělal školu (studuje žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně pozn. red.), odevzdání bakalářské práce jsem už teď musel posunout na podzim. V budoucnu bych chtěl určitě podniknout dobrodružnou cestu kolem světa. Ale trochu jinak než to dělají samotáři. Chtěl bych ji zprostředkovat lidem – dělat během cesty projekce, psát si blog, natáčet videa, sdílet fotky. Prostě umožnit všem, kteří se z různých důvodů na cestu nemohou vydat, aby ji prožili se mnou. Chtěl bych ji podniknout i za ně. V nejbližší době mě teď čeká napsání knihy a projekce po celé republice. Už teď domlouváme termíny i na podzim.

Vyděláváte si aktuální přednáškovou činností na vaše další cesty?

Mé cestování není nákladná záležitost – navíc skromnost je hodně důležitou součástí poutnictví. Pokud se mi ale podaří vydělat více peněz, rád bych si sám zafinancoval vydání knihy, kterou píšu. Dá mi to větší svobodu, než kdybych se upsal vydavatelství. A když se všechno podaří, mohl bych si knihou vydělat na cestu kolem světa. To by se mi moc líbilo. Ale na jednu cestu si vlastně vydělávám.

Ladislav ZiburaCestovatel Ladislav Zibura.Narodil se 15. června 1992 v Českých Budějovicích.

V 16 letech začal pořádat festival Budějovický Majáles, ze kterého se podařilo vybudovat jednu z největších neziskových akcí v České republice.

V roce 2011 vyrazil na svoji první ; 900 kilometrů dlouhá cesta do Santiago de Compostela ho nadchla a rozhodl se 
v poutnictví pokračovat.

Ve stejném roce nastoupil na Právnickou fakultu a Fakultu sociálních věd (obor mediální studia) na Karlově univerzitě.

Po prvním semestru se rozhodl věnovat jen médiím, právnickou fakultu opustil a přihlásil se ke studiu žurnalistiky a hospodářské politiky na Masarykově univerzitě v Brně.

Studium na UK již Zibura dokončil, nyní studuje 3. ročník žurnalistiky na Masarykově univerzitě.

Na svoji první pouť navázal třemi dalšími cestami - v roce 2012 se vypravil na 1400kilometrovou pěší cestu do Říma, v roce 2013 ujel 3500 kilometrů na kole na cestě k Severnímu moři a nazpět, v roce 2014 ušel pěšky 1400 kilometrů na cestě do Jeruzaléma.

Nemotivuje ho víra, ale touha po dobrodružství a poznávání lidí. 

V současnosti se živí jako copywriter ve webové agentuře.

Ve volném čase pracuje na knize o pouti do Jeruzaléma, kterou chce vydat na podzim, pravidelně z této poutě pořádá také slide-show pro veřejnost.

Autor: Michaela Rozšafná

26.4.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Premiér Bohuslav Sobotka během rozhovoru Deníku.
25 10

Vláda projedná sloučení tarifů, někteří lidé by se dočkali zvýšení platu

Výbuch v petrohradském metru
1 27

Za útokem na petrohradské metro stojí džihádisté. Plnili příkaz Al-Káidy

Chtěl být prezidentem, teď má na krku mezinárodní zatykač

Co je moc, to je moc. Krajskému soudu v Ostravě došla trpělivost s někdejším kandidátem na prezidenta republiky a kanadským podnikatelem českého původu Jiřím Včelařem Kotasem (64 let). Ten jako obžalovaný figuruje v kauze padělaných obrazů světoznámých malířů.

AKTUALIZOVÁNO

Hromadná nehoda na D1: zemřel řidič dodávky, za tragédii může stojící kolona

Brno /FOTOGALERIE/ – Zraněním podlehl padesátiletý muž, kterého vyprostili hasiči z havarované dodávky v hromadné havárii na dálnici D1. V úterý kolem půl dvanácté se na 202. dálničním kilometru srazily čtyři nákladní auta a dodávka. Kvůli nehodě u Brna museli z dálnice sjet řidiči mířící na Vyškov a Ostravu. Dopravu se podařilo uvolnit až krátce před půl sedmou večer. „Kolony se začínají pomalu rozjíždět," informovala mluvčí jihomoravských policistů Štěpánka Komárová.

Kejval podepsal přihlášku na OH do Pchjongčchangu. Úspěch popřál i Zeman

Povinná formalita je splněna. Přesně 289 dnů před zahájením zimních olympijských her v Pchjongčchangu podepsali prezident Miloš Zeman a předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval oficiální přihlášku českého týmu. Ta i podpis k průvodnímu dopisu, který obdrží šéf Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach, jsou podmínkou k účasti sportovců v Jižní Koreji.

Seznam významných dnů se zřejmě rozšíří. O dva týkající se světové války

Nově by měl být 18. červen Dnem hrdinů druhého odboje, kteří se postavili nacismu. Druhý má připomenout vyhlazení takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince v noci na 9. března 1944. Doplnění zákona o státních svátcích dnes schválila Sněmovna už v prvním kole projednávání.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies