VYBERTE SI REGION

Dobrodruh strávil sedm let na cestách okolo světa autostopem

Tak jako si v nevěstinci nekoupíte lásku, nekoupíte si u žádné cestovní kanceláře dobrodružství, tvrdí Roman Vehovský z Mladé Boleslavi, a proto se vydal na dobrodružnou cestu stopem.

12.10.2012
SDÍLEJ:

Roman VehovskýFoto: Archiv Romana Vehovského

Když se Roman Vehovský poprvé vydal na cestu, netušil, že se protáhne na dlouhých sedm let, a že se mu cesta samotná stane cílem. Cílem k poznání sebe sama i světa v těch nejširších souvislostech.

Co bylo hlavním důvodem k tomu, abyste zvedl kotvy a začal cestovat?
Mě na cestu vypravily příběhy těch, kteří ukázali, že cestování po světě není výsadou bohatých. Byla tu motivace. Pak stačilo udělat ten první a nejtěžší krok rozhodnout se a sbalit si batoh.

Proč právě stopem?
Autostop, to není pouze prostředek, který nás dopraví z bodu A do bodu B. Je to také obrovské síto charakterů, prostředek, který dokáže spojit lidi na stejné vlně. Kouzelné je na něm také to, že ráno nevíte, kde večer složíte hlavu, koho potkáte a co zajímavého prožijete.

Učíte se zeměpis až na cestách nebo máte zeměpisné znalosti ze školy?
Na cestu jsem si ze školního atlasu vytrhl pár stránek. A co chybělo jsem si doplnil za pochodu.

Vaše cestopisné vyprávěcí knihy doprovázejí nádherné záběry, jak jste se dostal k focení?
Z domu jsem vyrazil s obyčejným jednotlačítkovým kompaktem. Ale pak jsem si začal uvědomovat, že navštěvuji místa, kam se už nemusím nikdy znovu dostat. Přišlo mi škoda, abych přišel o pěkné snímky jen proto, že mám nekvalitní foťák. Pořídil jsem si tedy analogovou zrcadlovku. Jenže to začalo být nepraktické. Velké množství fotek se vždy vyhodilo. Občas se poškodil negativ. Pár negativů se ztratilo poštou. V Austrálii jsem si prací na farmách našetřil na digitální zrcadlovku. Focení mě začalo bavit. Postupně jsem si pořizoval další příslušenství. Když jsem měl možnost zašel jsem do knihovny a listoval si fotografickými publikacemi a snažil se něco málo pochytit… Postupně jsem své cestování hodně přizpůsoboval i podřizoval právě focení.

Moje babička říkávala, že na celém světě jsou pouze dva druhy lidí: dobří a zlí, jak to vidíte vy?
V každém člověku je dobro i zlo. V kritických a neběžných situacích se výrazněji projeví jedno či druhé. Není jednoduché na to jednoduše odpovědět… Nebo jinak aby člověk dokázal vnímat dobro, musí být dobře naladěn.

Vzpomenete si na nějakou chvíli, kdy jste byl na svých cestách zoufalý a naopak neskutečně šťastný?
Na cestách, stejně jako na necestách, se většinou pohybujeme na pomyslné sinusoidě. Neustálé střídání pocitů, nálad a stavů. Vypíchnout jeden, dva zážitky lze těžko. Ale například jeden z nejsmutnějších zážitků bylo zjištění, že jsem přišel o nafocené záběry ze čtvrtletního pobytu v Japonsku a Koreji.

Jakou nejdůležitější radu jste na svých cestách získal?
Vezmu to i s krátkým příběhem. Když jsem jeden večer na Jižním ostrově Nového Zélandu procházel malou osadou a hledal jsem nějaké klidné místo na přespání, oslovil mě mladý muž. Neptal se, odkud jsem, co tam dělám, ani kam jdu. Jen mě pozval na večeři. Než jeho manželka připravila jídlo na stůl, tak mi ukázal místo, kde mohu přespat. Řekl to s takovou přirozeností, jako když recepční předává hostům klíčky od pokoje. Já jsem na to nereagoval. Po večeři už mi zvědavost nedala a zeptal jsem se, proč to dělá. Zajímavě mi odpověděl: „Hned jak jsem tě viděl s tvým batohem, tak mi bylo jasné, že jsi autostopař. Já jsem na Zélandu strávil na stopu pár let. Za tu dobu se mi dostalo nespočetné pohostinnosti. Vím tedy dobře, jaké to je spát v posteli, když jsi předtím spával dlouho jen venku. Vím jaké to je, mít teplou sprchu, když ses dlouho mýval jen v řekách. Vím jak chutná teplá večeře, když jsi ji dlouho neměl. Teď jsem upřímně rád, že mohu vrátit alespoň malou část. Stejně jako i ty budeš jednou rád, když se ti naskytne možnost postarat se o někoho jiného." A ráno mi přidal radu na cestu: „Neutrácej zbytečně peníze za různé atrakce. Věci, které mají opravdovou cenu, se neprodávají, ty jsou zdarma."

Jak jste se po cestě živil a kde spal? Co finance?
Živil jsem se poctivě. Prací. Vydělával jsem si na cesty většinou prací na australských a zélandských farmách. V Japonsku a Korei jsem si přivydělával pouličním prodejem svých cestovních fotografií. Když jsem pracoval, měl jsem vždy nějaké ubytování. Většinou na farmách. Na cestách jsem spával pod širým nebem. Když pršelo, našel jsem si nějaký nouzový přístřešek.

Co jste prožíval v bodě dosažení cíle?
Nebyla cesta „tam" a nebyla cesta „zpět". Cesta neměla stanovený návrat ani cíl. Svému putování jsem nechal volný průběh, s tím, že když vycítím pravý čas návratu, vrátím se. Do té doby jsem volně cestoval. Rok, dva, šest… Cílem se postupně stala cesta sama. A na ní jsem si uvědomil, že prožívám velmi dlouhý okamžik přítomnosti.

Romana Vehovského můžete na Mladoboeslavsku vidět a slyšet vyprávět o jeho cestách ještě i příští týden, kdy navštíví Hlavenec. Beseda se uskuteční v pátek 19. října od 19.30 hodin v tamním hostinci U Jelena.

Autor: Šárka Charousková

12.10.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Co bylo cílem razie armády a policie na skládce u Lovosic? Šlo o bifenyly

Lovosice – Na začátku listopadu jsme čtenáře Deníku informovali o zátahu, který probíhal na skládce patřící firmě Ladeo u Lukavce. Na místě zasahovali policisté, pyrotechnici, vojenské síly, ale také Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která skládku prověřovala několik dní. Kriminalisté si od Městského úřadu dokonce k prověření vyžádali dokumentaci o skladování odpadu. Nyní má celá situace rozuzlení.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies