Přestože všem potížím trojice motocyklových nadšenců do té doby čelila s úspěchem, bombový útok v Teheránu, nebezpečná situace v sousedním Pákistánu a náhlý nedostatek finanční hotovosti vedl k vynucenému rozhodnutí změny naplánované trasy.

Poslední zemí, kterou jste podle plánu procestovali, byl Írán. K čemu tady došlo?
Zjistili jsme, že informace, které jsme získali předem u našich bank, že v Íránu nebude problém platit kartou a vybírat peníze z účtu, je lživá, a že to, co platilo před rokem, už dnes neplatí. Dva dny jsme tedy řešili, jak v této zemi přijít k penězům, ale zjistili jsme, že to vážně nejde. A to ani s pomocí místních, kteří mají účty v zahraničí. Do Íránu prostě není za běžných okolností ze zahraničí možné peníze poslat, co víc dokonce nelegální. Pohybovali jsme se tedy po různých místech, včetně těch úplně šílených, jako třeba temné části bazaru, ale neuspěli jsme. Táta Ondřeje nám nakonec přes ministerstvo zahraničí zařídil a na českou ambasádu poslal 30 tisíc, což byly peníze, se kterými bychom mohli projeli celý Írán a celý Pákistán. Už brzy jsme ale měli změnit rozhodnutí.

Útočník zabil v egyptském letovisku Hurghada dvě Němky a zranil Češku, která nakonec zemřela v nemocnici.
Útok nožem v Egyptě. Turisté z Vysočiny cesty za moře neruší

To nevypadá jako úplně jednoduchá situace – v Íránu, bez peněz a bez možnosti vrátit se…
Našli jsme jednoho Íránce, který nás vzal k sobě. Evidentně nás chtěl oholit, ale skutečně neměl o co. Zbývalo nám 100 rezervních dolarů. Ale abych dokončil tu anabázi. Mířili jsme do Teheránu, kde na nás čekaly peníze. Než jsme přijeli, došlo k bombovému útoku v parlamentu i v Chomejního mauzoleu. Dávali jsme domů vědět, že jsme v pořádku, ale ani výhled nebyl zrovna růžový – doporučení z ambasády nepokračovat kvůli extrémně nebezpečné situaci do Pákistánu nás znejistilo a nakonec jsme se rozhodli, že to riziko za to nestojí, a rozhodli se pro návrat.

Kolik toho zbývalo do cíle?
Po změně trasy jsme najeli celkem 12 tisíc kilometrů, což by na naší původní trase znamenalo dosažení Thajska. Takže od finálního cíle, který byl 15 tisíc kilometrů, nás dělil jen kousek. Zpáteční cestu jsme si zpříjemnili cestou přes Gruzii a Arménii. Ten výlet byl nakonec stejně super. Od začátku jsme k té naší výpravě přistupovali v duchu motta, že cesta je cíl. Zažili jsme dobrodružství, nebezpečí, bouračku i útok na syrskou Rakku.

NA ČEZETÁCH Z BOLESLAVI DO SKANDINÁVIE A ZPĚTZdroj: Archiv výpravyCože?
Jeli jsme podél hranice se Sýrií a kousek od hranic jsme se zasekli, když se nám porouchala jedna motorka. Deset kilometrů od Kobani. Kolem nás jezdily vojenské náklaďáky, nad hlavou nám létaly neosvětlené bombardéry a pak k nám přes kopec dolehly zvuky střelby z kulometů. Fakt hrůza, a to jsme to měli pouze zprostředkované na dálku. Vůbec se těm lidem, co z míst, kde se bojuje, odcházejí, nedivím.

To zní celkem děsivě. Mívali jste na cestě obavy často?
Obavu jsme měli po celou dobu z toho, že Kuba, který neměl před cestou naježděno skoro nic, někde umře. A skoro dvacetkrát se to málem stalo.

Zmínil jsi, že jste si zažili i nehodu. Koho potkala?
Mě. V Kurdistánu ve východním Turecku jsem jel za kamionem, který převážel kozy. Z náklaďáku najednou vyletěl kovový kus, který trefil moje zadní kolo. To bylo asi v sedmdesátikilometrové rychlosti, takže kolo okamžitě vybuchlo a duše se z kola úplně zula. Naštěstí jsme měli motorky ověšené těmi hliníkovými kufry a jako památku ze Slovenska ještě po stranách motorek navařené kovové stupačky. Takže jako zázrakem mi nezůstala pod motorkou noha, mohl jsem z ní vypadnout a skončil jsem jen s odřenými lokty a naraženým bokem. O nehodě jsme se raději nezmiňovali, aby se rodiny nebály.

Po cestě jste podle fotek narazili na spoustu milých lidí. Ta přátelská setkání začala už na Slovensku?
Vlastně už na Moravě. Od bodrých Moraváků jsme dostali na cestu litr a půl meruňkovice, která nás pak provázela po celou cestu až do Gruzie, kde jsme ji s jinými Moraváky vypili. Na jižním Slovensku jsme se dali do řeči s partou dělníků, kteří nám udělali exkurzi po fabrice, navařili nám na motorky exkluzivní stupačky a ještě nám rozdali trička.

Desert safari.
V Emirátech zažijete všechno možné. I déšť a zimu, říká cestovatelka

Teď trochu odbočím. Cesta byla dlouhá a trvala víc než měsíc. Zhubli jste během ní?
Počítal jsem s tím, že tomu tak bude, ale oni Turci docela dost dobře vaří. A Turecko je velké…

A co únava? Trpěli jste ze sezení na motorkách? V jakém stavu jste se vrátili?
Trpěli jsme ukrutně. Každopádně jsme se vrátili naprosto smradlaví od oleje a smutní z toho, že jsme doma dřív, než jsme předpokládali.

A co únava materiálu? Co na jawách nejčastěji odchází?
Už v Maďarsku jsme museli vyměnit na jedné motorce celý motor. Chlápek, který mi ho před cestou připravoval, neudělal klikovou hřídel a motor úplně odešel. Naštěstí se nám ozval jeden neskutečný blázen z Brna, Moto Kenny, který nám s kamarády až do Maďarska přivezl za tři dny úplně nový motor. Zařídil kompletní repasi, přijel za námi autem ve dvě ráno, pomohl nám motor nasadit a pak v šest ráno zase jel. Srdcař největší. Na čezetách jsme žádné velké problémy neřešili. Jen jsme několikrát spravovali spojku. Ale jawa, ta se asi šestkrát přidřela. Jednou jsme pro kolegu museli jet zpátky asi pět kilometrů v protisměru na tříproudé dálnici. Ta jawa byla takové nejproblémovější dítě. Přestože moc nejela a museli jsme na ni často čekat, nakonec jako jediná dostala v Maďarsku pokutu za rychlou jízdu.

Alanya
Seznamte se: Alanya, perla Turecké riviéry

Viděli jste kus světa. Dá se říct, jaká země na trase byla nejzajímavější?
Mně osobně se nejvíc líbilo v Srbsku. To je země s úžasnými lidmi a úžasnými památkami, které nejsou zprofanované. Velmi příjemně jsem byl překvapený z Kurdistánu a vlastně celého východního Turecka. Ta krajina je tak různorodá… A okouzlila mě i velkorysost a duchapřítomnost Íránců. Všichni se nám snažili pomoct a hrozně se nám omlouvali za to, že nám nemůžou pomoct dostat se k našim penězům. 

Čtveřice nadšenců míří letos na sever, za rok na dálný východ.Zdroj: Archiv A. koutaJaká byla po cestě nálada?
Na každé takové dlouhé cestě je hodně kolísavá. Třeba potom, co jsme skončili v tom Íránu, byla opravdu mizerná. Člověk pak ale zase jede tou krásnou přírodou, zažívá neskutečné věci, setkává se s lidmi a morálka jde nahoru a žene ho zase dál. Kdybychom měli včas peníze, věřím, že bychom jeli dál a tu cestu dokončili.

Takže bude pokračování?
Plánujeme, že bychom to dojeli, ale už ne na čezetách. Až díky téhle cestě jsem si po x letech ježdění na starých motorkách uvědomil, jak je to nebezpečné. Ty stroje jsou zkrátka staré a stačí nicotnost, k jakým při jejich běžném provozu dochází, a člověku se může něco stát. Přestože ty naše stroje držely skvěle, na tyhle dlouhé cesty nejsou stavěné. Plánujeme tedy, že vynecháme Pákistán a z Indie to nějakým způsobem dojedeme do konce.

Litujete něčeho?
Víz, jejichž získání dalo docela dost práce, která nakonec vyšla vniveč. Na druhou stranu, já nevěřím na nějaká znamení, ale těch negativ, která nás provázela v Íránu, bylo nakonec tolik, že si myslím, že je dobře, že jsme to otočili. Kdyby ten chlapík, který mi dělal motor, udělal svoji práci pořádně, dost možná bychom v Teheránu byli právě v době, kdy tam došlo k těm bombovým útokům. Vzhledem k tomu, že jsem kluky tahal vesměs po památkách UNESCO, dost možná bychom byli v místním mauzoleu v tu nejhorší možnou dobu.

NA LYŽAŘSKÝ MARATON do Argentiny vyrazí v srpnu Vladimír Matějka z Vrchlabí. Doma trénuje na suchu, pravidelným výstupem na Žalý.
V létě na běžky? Ano, na dohled Antarktidy, za tučňáky