VYBERTE SI REGION

Iveta Toušlová: Bezcílný polykač mil rozhodně nejsem

Když se řekne Iveta Toušlová, všem se prvně vybaví Toulavka (Toulavá kamera, pozn. red.) čili oblíbený televizní pořad zaměřený na poznávání míst v Česku. Díky velkému diváckému ohlasu následně vznikla i stejnojmenná knížka, aktuálně se usilovně pracuje již na 22. dílu. Desáté jubileum slaví letos také další její autorský pořad - 13. komnata.

11.2.2016
SDÍLEJ:

Iveta Toušlová.Foto: Deník/Martin Divíšek

Kdo ve vás vypěstoval vztah k cestování a přírodě?

Rodiče. Často jsme jezdili na výlety. Na hrady a zámky, do přírody a hlavně tam, kde byla nějaká voda. Pokud možno hodně vody, protože odmala moc ráda plavu. Vydržela jsem se cachtat celé hodiny. Tatínek s maminkou na mě pravidelně volali: „Vylez, máš modré rty a drkotáš se zimou". Ale marně. Milovala jsem ten pocit krásné, zvláštní beztíže pod hladinou a snažila se ho co nejvíc prodlužovat. Naší oblíbenou destinací bylo samozřejmě Lipno, které jsme coby Vimperáci měli takřka za bukem a navíc tam Jitona, tedy firma, ve které tatínek pracoval, měla podnikovou chatu. Mám tuhle oblast projetou křížem krážem, dokonce i na lodi, a dodnes mě to tam táhne.

Když tak milujete vodu, tak jste asi ráda cestovala k moři, ne?

Jasně. Jezdili jsme k němu rok co rok. Tedy jenom tam, kam se za minulého režimu smělo. Bulharsko, Rumunsko, Německo, a občas i Jugoslávie, když nás tam pustili. Naše embéčko jsme zaplnili od podlahy až po střechu. Každá věc měla své místo. Zbožňovala jsem už samotné přípravy, kdy tatínek s maminkou seděli nad mapou a plánovali, kam všude se podíváme. A pak se zavařovalo maso, nakupovaly další potřebné potraviny, abychom v cizině, kde bylo vše dražší, nemuseli utrácet. Bydleli jsme v kempu ve stanu, občas ho i bránili před silným větrem, aby nám neuletěl, kuchtilo se na plynovém vařiči, který jsme si vozili s sebou, večer jsme vytáhli stolek a židličky a u svíčky mastili karty, četli si nebo si dlouho do noci jen tak povídali. Krásné časy.

Jste turisticky zdatná?

Definujte zdatná. Pokud máte na mysli, zda hodně vydržím, tak ano. Ale musí to mít smysl. Bezcílný polykač mil rozhodně nejsem. Ale když mě to baví, ujdu bez problémů desítky kilometrů.

Na televizní obrazovce slaví Toulavka úspěch již přes deset let. Prý k jejímu zrodu dal impuls Václav Havel, který žehral na nedostatek dobrých zpráv. Dozvěděl se bývalý prezident vůbec o této své zásluze?

Ano. Občas jsme se vídali. K jeho 70. narozeninám jsem mu dokonce dala naši první knihu a do věnování vetkla poděkování právě v tomto smyslu. Potěšilo ho to.

Podílíte se vy jako autorka i nějakým způsobem na praktické stránce pořadu? Musela jste třeba někdy za někoho zaskočit v terénu?

Zaskakovat naštěstí nemusím, protože mám po celé republice rozesetých asi 25 štábů a ti to s přehledem stíhají. Ale v rámci letních speciálů pořadu vyrážíme s kolegou Josefem Maršálem do terénu pravidelně a moc rádi. Už jsme takhle naši zemi brázdili několikrát a hodně toho viděli i zažili. A taky jsme si spoustu věcí vyzkoušeli. Takže jsem třeba pekla vyhlášené hořické trubičky, lázeňské oplatky, dělala domácí sýry, pravé české špekáčky, na bucharu ukovala meč, vyfoukla a ozdobila jsem si vánoční ozdobu, točila na hrnčířském kruhu, vyráběla vinuté perle, pokoušela se vytvořit vitráž. Pepa pro změnu šlapal vyhlášené nošovické zelí, vyráběl olomoucké tvarůžky, stavěl kachlová kamna… Je to vždy nesmírně obohacující, osvěžující a zároveň zjistíte, že je to často obrovská dřina, byť v provedení lidí, kteří to umějí a léta dělají, vše vypadá lehce. Smekám před nimi.

Pocházíte z jižních Čech od Vimperka. Jaká místa byste v rámci této oblasti určitě doporučila k návštěvě?

Určitě Kvildu. Půvabnou obec proslavil nestárnoucí Král Šumavy. Okolní kouzelnou přírodu zase zvěčnil režisér Václav Gajer v lyrické trilogii Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem. A od loňského srpna přibyl další důvod, proč si tam naplánovat výlet. Národní park Šumava totiž kousek za obcí otevřel pro veřejnost zařízení, které nemá v republice konkurenci. Návštěvnické centrum věnované jelení zvěři. Na něj pak navazuje pěší okruh, jehož hlavním lákadlem je devítihektarová obůrka se třemi velkými pozorovatelnami zhruba pro 40 lidí. Pak byste mohli popojet či popojít kousek dál do Srní, kde nedávno zřídili unikátní vlčinec, v současné době obývaný šestihlavou smečkou těchto šelem. K němu vede zhruba dvouklilometrová naučná "Vlčí stezka" pěkně vzhůru do kopce. Na jejím konci čeká 300 metrů dlouhá lávka, z níž můžete šelmám nakouknout do soukromí. Procházka horským lesem je sice fyzicky náročnější, ale pohled do šikmých vlčích očí vám tu trochu námahy několikanásobně vynahradí.

Po takové době vysílání musí být jistě těžké objevovat stále nová témata (místa). Je nějaká oblast či místo, které vás překvapilo?

Třeba nedávno jsme v Toulavé kameře odvysílali velice zajímavou reportáž z Jindřichova Hradce. Ani já Jihočeška jsem nevěděla, že tam mají kostel s tajemnými středověkými freskami. Dodnes se nikomu nepodařilo vypátrat, kdo je jejich autorem a proč vznikly. Jsou na nich prapodivné bytosti, různé stvůry i zvláštní zvířata. Neobvyklá je rovněž další výzdoba svatostánku. Některé malby připomínají vzorce DNA. A hodně mě zaujal i největší uměle vytvořený pískovcový labyrint v Evropě, který jsme objevili nedaleko Nového Boru. Údajně v něm po bitvě na Bílé hoře našli útočiště a místo k modlitbám čeští bratři a další protestanti. Proto se taky jeho části říká Pusté nebo také Psí kostely. A v jeskyni zvané Pekelné doly prý zase nacisti vyráběli zbraně do letadel.

Televizní úspěchy završuje také stejnojmenná knížka. Nedávno vyšel její 21. díl. Co vás přivedlo na nápad vydávat Toulavku v knižní podobě?

První knížka vyšla v listopadu roku 2005 z popudu diváků, kteří nám psali, že by podle našich reportáží rádi jezdili na výlety, ale potřebují se k informacím vrátit. Když jsme pak dojednávali u ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala mediální podporu a šéf nakladatelství řekl, že titul vyjde v desetitisícovém nákladu, Zdeněk jen poznamenal: "Iveto, pozor, abyste neskončili v Levných knihách, to by byla ostuda." Přiznávám se, že mě tehdy polil studený pot a jeho slova mi pak dlouho zněla v uších. Že se prodá 40 tisíc kusů, by mě ani ve snu nenapadlo. A čtenáři nás mají v oblibě dodnes, za což jim patří náš dík, takže právě trávíme noci u počítače nad 22. dílem. Snad je taky potěší.

Jste také autorkou dnes úspěšného televizního pořadu 13. komnata, jehož vysílání nyní slaví již desáté jubileum. Počítali jste na začátku s takovým úspěchem?

Víte, vzhledem k tomu, že si můj námět na 13. komnatu různí dramaturgové na Kavčích horách léta přehazovali jako horký brambor, tak jsem byla vůbec ráda, že jsem ho nakonec prosadila. Už jsem v to ani nedoufala. Mým původním záměrem bylo ukázat prostřednictvím známých osobností různé životní zkoušky, třeba vážnou nemoc, nehodu, ztrátu blízkého člověka, deprese nebo lidská selhání, jako pád do tenat alkoholismu či drog, zapletení se s extremistickými skupinami atd. To vše pak nechat glosovat odborníky a dát danému tématu všeobecně platný rámec. Měl to být ucelený třináctidílný cyklus. Jeho úspěch byl ovšem tak velký, že si vlastně diváci vyžádali další a další pokračování. Což nás samozřejmě nesmírně těší.

Co za její popularitou podle vás stojí?

De facto je to léčba příběhem. A ta je stará snad jako lidstvo samo. Ještě dávno před tím, než se člověk naučil psát, předávali stařešinové rodů všechny nabyté zkušenosti a poznatky svým blízkým formou vyprávění u planoucích ohňů. Byla v nich moudrost věků, jich samotných i jejich předků. A taky síla, dodávající odvahu a naději i v dobách temna či nečasu. Ony zkazky plné odvážných žen a mužů ženoucích se vpřed navzdory nepřízni osudu v sobě zkrátka ukrývaly jakýsi tajemný životabudič, který podaný v pravou chvíli dokázal skoro zázraky. Ve zlomených se znovu probudila touha se narovnat, poražení dostali chuť vrhnout se do dalšího boje. A právě o to nám ve 13. komnatě šlo. Nabídnout prostřednictvím vyprávění známých osobností, jimž cestu zkřížila nějaká nepříznivá událost, lék všem těm, jimž se přihodilo cosi podobné, a zatím nevědí, jakým směrem by měli či mohli kráčet dál… A snad se nám to i povedlo. Třináctá komnata skutečně léčí. Kromě diváků i pacienty z Psychiatrické léčebny v Opavě, kteří některé díly z našeho cyklu využívají při skupinové terapii.

Pamatujete si ještě, koho jste tehdy oslovili jako vůbec prvního? A jaká byla reakce?

Mezi prvními byli třeba Tereza Pergnerová, Daniel Landa, Richard Müller, Jan Nedvěd, Eva Holubová, Martin Kocián, Mirka Čejková, Eva Pilarová, Kamila Moučková, Boris Hybner, Jaroslav Hutka či Vendula Svobodová. Ti lidé byli rádi, že jim konečně dá někdo šanci, aby sami o svém problému promluvili. Většina z nich se totiž stala terčem bulváru, který o jejich selhání či potížích velmi rád psal, ovšem také často bez nich. Zkresleně, skandálně, neuctivě. My jim nabídli prostor k vlastní, autentické, nekašírované, citlivé zpovědi a to kvitovali s povděkem.

13. komnata za ty roky představila skoro čtyři stovky osobností. Na které vzpomínáte nejvíce, které pro vás byly výjimečné a se kterými bylo naopak natáčení komplikované?

To nelze takhle říct. Každá z portrétovaných osobností je jedinečná, a tudíž vyžaduje individuální a citlivý přístup. Uvědomte si, že jde o intimní dokument na choulostivé téma. Ze všeho nejhorší tedy - podle mě - bylo vůbec je přesvědčit, aby s námi do toho šli a nebáli se mluvit. Pochopili, že je nechceme skandalizovat, ale naopak představit je jako bojovníky a svým způsobem i hrdiny. Vždyť řada z nich vyhrála tu nejtěžší bitvu. Bitvu sama nad sebou. Třeba taková Jana Šulcová. Jedné z našich nejkrásnějších hereček se po krachu jejího manželství doslova rozpadl život. Útěchu hledala v alkoholu, což si následně vyžádalo tvrdou daň. Dvě zákeřné nemoci ji pak navíc připravily o práci, takže se před kameru vrátila až po letech. Dnes opět hraje divadlo i točí. Nebo Eva Holubová. Nebála se mluvit o svých depresích, jimiž trpí od svých patnácti let a zpočátku se je snažila zahánět pitím. Nejdřív to pomáhalo, pak alkohol přestal být antidepresivem a stal se jejím dalším nepřítelem. Jenže Eva nad tím vším zvítězila a navíc začala pomáhat druhým. Na takzvané AT lince ženám, které mají stejné potíže. Dál herec Stanislav Fišer – nezapomenutelný Vinnetou, kterého nadaboval. Přišel o to nejcennější, co herce dělá hercem. Svůj hlas. Prodělal rakovinu hlasivek a hovoří jen pomocí přístroje. Přesto to nevzdal. Byť už nikdy nebude hrát. Našel si ale jiné uplatnění. Začal malovat a dnes své obrazy už i vystavuje.

Ne vždy se to obejde bez emocí. Stalo se, že se někdo úplně zasekl, přestal spolupracovat či zvažoval právní kroky i přes to, že na počátku s natáčením souhlasil?

Ne. Ale třeba v několika případech se stalo, že lidé, o nichž se ve 13. komnatě z nějakého důvodu mluvilo, většinou v nepříliš lichotivém světle, se pak po odvysílání ozvali. Zmíním pro ilustraci příběh tanečnice a porotkyně soutěže StarDance Tatiany Drexler. V něm vypráví o tom, jak své kariéře obětovala osobní život, protancovala se svým partnerem biologicky plodná léta, ale on ji nakonec opustil a jí zůstaly dluhy. Listiny, které by to dokazovaly, jsme ovšem v dokumentu neukázali na kameru. Bývalý manžel Tatiany pak televizi zažaloval, a protože žije v zahraničí, škodnou částku si nechal vyměřit na čtyři miliardy korun, zhruba polovinu ročního rozpočtu celé instituce. Několik soudů už prohrál, ale stále se odvolává. Pekelné chvíle jsme zažívali také v případě dílu o režiséru Václavu Marhoulovi. Ten se svěřil, že byl obětí šikany svých spolužáků ve škole v Čimelicích. Jeho syn v té době taky čelil kyberšikaně, a on chtěl upozornit, jak závažné téma to je. Dávali jsme si velký pozor, abychom neuveřejnili žádná jména a soustředili se jen na jeho prožívání. To, co ale následovalo, jsme nečekali ani v nejhorším snu. Strhla se vlna protestů části absolventů školy, kteří tvrdili, že si to Marhoul vymyslel. Podepisovali dokonce petice. Zároveň ale za námi chodili lidé, kteří mluvili o tom, že se šikana na škole odehrávala přesně tak, jak ji Václav popisoval.

A stávalo se také, že někdo souhlasil s natáčením a pak ho zrušil?

Nestalo se to, ale jsou lidé, které jsme museli dlouho přemlouvat. Kupříkladu herečku Aťku Janouškovou. Ona o svém malém vzrůstu mluvit nechtěla. Měla to v sobě zkrátka zpracované. Ale objevili jsme jinou a mnohem silnější linku. Málokdo totiž věděl, že Aťky rodiče odvlekli nacisti za války do koncentračního tábora. Ona vyrůstala u příbuzných a nemohla ani dokončit gymnázium. Její otec nakonec v Dachau zahynul. Atčino strhující vyprávění nám všem doslova vzalo dech.

Každopádně pořad pokračuje dále. Dokonce letos slavíte desáté narozeniny cyklu. Prozradíte, na jaké příběhy (osobnosti) se mohou diváci těšit v nejbližší době?

V letošním, jubilejním, roce se 13. komnata vrátí ve speciálních dílech k těm osobnostem, jejichž osudy v minulosti rezonovaly českou společností. Jde vlastně o takové čtrnácté komnaty již portrétovaných ‚třináctkářů'. Tedy lidí, kteří se v cyklu už objevili, ale prošli či právě procházejí dalšími zlomovými momenty svého života a opět cítí potřebu o nich vyprávět. V nových dílech tak svou třináctou komnatu znovu „odemknou" Tereza Pergnerová, Veronika Žilková, Michal Viewegh, Naďa Urbánková, Kamila Magálová, Vendula Svobodová, Chantal Poullain, Wabi Daněk, Věra Martinová nebo Radek Jaroš. U příležitosti výročí vyjde v rámci Edice ČT také kniha s názvem Z 13. do 14. komnaty s podtitulem „Další rány osudu", která by se na trhu měla objevit v květnu tohoto roku.

Moderovala jste taky hlavní zpravodajskou relaci ČT Události. Jak dlouho?

Celých 13 let. Poprvé jsem za moderátorský stůl usedla 1. 1. roku 1999. Do Prahy tehdy se mnou jela maminka. Pro štěstí. Sledovala moji premiéru u tety, držela mi palce a čekala na mě, protože jsme se pak společně vracely zpátky na jih. Někdy si to vysílání musím znovu pustit, připomenout si ony chvíle. Víte, že jsem ho od té doby neviděla? Ale nebyla jsem moc dobrá, myslím. Měla jsem trému, jelikož takzvaně do zdi jsem si to vyzkoušela jen jednou, takže to bylo trochu dle hesla z jedné vody načisto. Teď už to chodí jinak. Pilotuje se snad úplně všechno a opakovaně. Navíc se příliš nepovedl můj styling, tudíž mě řada lidí ani nepoznávala. Prostě mé začátky se odehrávaly cestou pokus, omyl. Bylo to náročné, někdy bolestivé a teď zpětně i úsměvné.

Ale nakonec jste uspěla a patřila mezi oblíbené ikony zpravodajství České televize, dokonce se vaše loučení s Bohumilem Klepetkem stalo na internetu hitem, čekala jste to?

Ne. Ani jsme neměli s Bohoušem v úmyslu vyvolávat nějaké emoce. Prostě jsme jen považovali za slušnost se s diváky Událostí rozloučit. Pak ale skutečně následovala smršť mailů a dopisů, což nás oba potěšilo a dojalo zároveň… No jo, taky to byl kus života. A dlouhá doba, během níž jsme pravidelně vstupovali do obýváků lidí a stali se jejich stálými návštěvníky…

Nestýská se vám po tom?

Vůbec. Mám asi šťastnou povahu v tom, že se nerada vracím do minulosti. Prostě byla to jedna z etap mého života a jde se dál. Ostatně rozhodla jsem se sama, že se konkurzu na nové Události nezúčastním. Víte, řekla jsem si tenkrát, že asi přišel čas na změnu a tohle je jasný signál. A když jsem si pak na misky vah dala, co mě baví víc, zda být moderátorkou hlavní zpravodajské relace, na jejíž podobu ale nemám téměř žádný vliv, či vymýšlet si věci vlastní, za něž následně i zodpovídám, to druhé výrazně převládalo.

A žijete teď klidněji? S menším stresem?

Ani náhodou. Události jsou totiž jakýsi sprint či běh na krátkou trať. Během zhruba čtyř hodin musíte podat obrovský výkon, ale domů odcházíte s čistou hlavou. Když vyrábíte vlastní projekty, nemáme vlastně nikdy volno. Když už je vymyslíte, což bolí, nadchnete pro ně lidi, což je ještě větší dřina a pak je jako dům postavíte na zelené louce, musíte o ně následně neustále pečovat, aby vám nezplaněly, ale naopak neustále vzkvétaly. Žádný spánek na vavřínech se tedy nekoná, protože konkurence taky nespí. Takže stále dáváte do placu něco nového, pořád s někým něco řešíte, pročítáte náměty, schvalujete scénáře, pak hotové příspěvky, dokumenty, dohadujete se s tvůrci, reagujete na podněty diváků, kladné i záporné… Je to vlastně nikdy nekončící kolotoč. Ale velmi vzrušující a obohacující, to přiznávám.

Vraťme se ještě k cestování. Měla jste možnost zamířit někam hodně daleko za hranice Česka?

Zase až tak daleko ne. Mám projetou velkou část Evropy, trošku Afriky a Asie. Takže mi ještě pořádný kus světa chybí. Prostě není čas. Ale loni mě „dostala" oblast na jihu Španělska kolem takzvaného největšího přírodního bazénu v Evropě. Jde o Mar Menor, což v překladu znamená Menší moře. Říká se mu ale velký rybník. Nachází se v autonomní oblasti Murcia na pobřeží Costa Cálida, asi 80 km jižně od Alicante. Tuto lagunu o rozloze 170 km² odděluje od Středozemního moře úzký pruh země, který má kuriózní, ale příznačný název: La Manga čili rukáv. Mar Menor je pro svůj vysoký obsah soli a minerálů i léčivé bahno nazýván často španělským Mrtvým mořem. Jsou tam i oblíbené lázně, v nichž potkáváte lidi, kteří vypadají jako avataři. Jsou totiž doslova od hlavy až k patě napatláni onou nevábnou, lepkavou hmotou, která na sluníčku uschne a chytí takovou šedomodrou barvu. I já jsem to vyzkoušela. Byl na mě úžasný pohled. Hlavně mě konečně nikdo nepoznal.

Bez čeho si cestování neumíte představit?

Bez klasických tištěných průvodců. Já je prostě zbožňuji. Vždy si všechno pěkně naplánuji a pročtu, navíc se k nim i po dovolené moc ráda vracím.

vizitka Ivety Toušlové
- Vystudovala českobudějovickou pedagogickou fakultu, obor český jazyk, literatura a historie.
- Nějakou dobu působila v tištěných a médiích (Jihočeské listy, Deníky Bohemia) a v rádiu (Rádio Faktor a Český rozhlas).
- Již řadu let se také věnuje televizní publicistice, je autorkou několika pořadů (Toulavá Kamera, 13. komnata, Za zrcadlem, Rub a líc, Gejzír), některé z nich i sama moderuje. Působila také jako moderátorka televizního zpravodajství (Studio 6, Události a Události plus).
- Je spoluautorkou knihy Toulavá kamera, která vychází na pokračování již řadu let.
- Pochází z jihočeského města Vimperk.

LENKA VAŠKOVÁ

Autor: Redakce

11.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

ČSSD řeší, jak zabránit pádu

Praha - Co asi tak běží hlavou Bohuslavu Sobotkovi, Jeronýmu Tejcovi nebo Jaroslavu Foldynovi, když se dívají na voličské preference, které v neděli přinesla společnost TNS Aisa? Podle ní by ČSSD nyní dalo hlas 14 procent lidí, Babišovu ANO 33,5. Potíž je v tom, že každému ze jmenovaných sociálních demokratů přichází na mysl asi něco jiného.

Klub Kanál dostal "trest" za rvačky. V lednu musí zavřít

Písek – Dance club Kanál v Chelčického ulici v Písku bude mít po celý leden zavřeno. Rada města schválila stejně jako před rokem u nedalekého podniku La Noche odejmutí výjimky prodlužující provozní dobu. Důvodem byly rvačky, ke kterým zde letos došlo. „Musíme měřit všem stejně," podotkl místostarosta Písku Jiří Hořánek.

Žalobci předali poznatky z prověřování šéfů policie do Prahy

Olomouc, Praha - Olomoučtí žalobci ukončili prověřování policejního prezidenta Tomáše Tuhého a jeho bývalého náměstka Zdeňka Laubeho, které se týkalo sloučení protimafiánského a protikorupčního útvaru. Novinářům to po výslechu před sněmovní vyšetřovací komisí k reorganizaci policie řekl šéf vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan. Podle informací ČTK poznatky předali kolegům do Prahy, což Ištvan nechtěl potvrdit. Uvedl, že nechce kolegy vystavovat mediálnímu tlaku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies