VYBERTE SI REGION

V Indii nikde nemají pračku a tak v sobotu ženy perou

Život v Indii. Pro řadu z nás asi něco nedostupného a nepředstavitelného. Jsou však lidé, kteří měli možnost zjistit, jak se ve druhém nejlidnatějším státě světa žije. Jedním z těch, kterým se podařilo Indii navštívit, je i jednadvacetiletá Monika Jurníková z Čech pod Kosířem. Díky studiu Vyšší odborné školy Caritas v Olomouci se Monika mohla formou zahraniční stáže dostat do jednoho z největších asijských států. Sen o této daleké cestě však měla už dlouho.

4.11.2013
SDÍLEJ:

Monika Jurníková z Čech pod Kosířem učila v Indii chudé dětiFoto: archiv Moniky Jurníkové

Snila jsem o tom už od dětství, ale nechtěla jsem zůstat pouze u snů. Na Indii mě přitahovala její exotika, odlišná kultura, ale také setkávání s místními lidmi a možnost pedagogické práce," říká Monika a dodává: „Je to země, kde se setkáte s velkou chudobou a nízkou vzdělaností. Na zahraniční praxi jsem chtěla pracovat právě s dětmi a mládeží ze zemí třetího světa."

Během pobytu navštívila mladá Češka indické státy Maharáštru, Karnataku a Gou, které se nacházejí na jihozápadě země. Náplní její praxe bylo jak vzdělávání, tak práce pro humanitární a rozvojové organizace.

,,Během pobytu v Indii jsem například učila angličtinu a další předměty, vedla kurz práce na počítači, ale také pomáhala s vymalováním školy nebo se účastnila meetingů mladých lidí a učitelů.

Monika Jurníková (21) je studentkou CARITAS Vyšší odborné školy sociální v Olomouci, kde studuje 3. rokem obor Sociální a humanitární práce. Zároveň studuje Univerzitu Palackého v Olomouci, kde je jejím oborem Mezinárodní sociální a humanitární práce. Od února 2013 do konce května 2013 byla na odborné zahraniční praxi v Indii, kde pracovala s cílovými skupinami, jako jsou děti, mládež, ženy a tradiční indické kmeny Thakur a Khatkari. Po několika měsících od návratu se Monika ohlíží za svou zkušeností.

Moniko, proč jste se rozhodla zrovna pro návštěvu Indie?

Cesta do Indie byla mým dlouholetým snem, snem od dětství, který jsem nechtěla jen snít, ale také prožít. Lákala mě nejenom kulturní odlišnost a exotika Indie, setkání se s místními lidmi, ale i pedagogická a sociální práce v této oblasti. Dalším důvodem bylo i to, že je to rozvojová země, země třetího světa, kde je chudoba a nízká úroveň vzdělanosti. Na své zahraniční praxi jsem chtěla pracovat především s dětmi a mládeží z této oblasti což bylo dalším z důvodů, proč jsem chtěla zrovna do Indie.

Jaká jste od cesty měla očekávání?

Doufala jsem, že do Indie i zpátky do České republiky se dostanu bez nějakých velkých komplikací. Moje očekávání bylo v pozitivním slova smyslu. Věděla jsem, že cesta nebude úplně jednoduchá a že bude trvat dlouho, přesto jsem se velmi těšila a zároveň jsem měla i lehké obavy z menších komplikací.

Byla jste nervózní?

Ano, byla. Když cestujete do jiného prostředí a nacházíte se v nové, jiné situaci, jste nervózní. Navíc jsem byla velmi daleko od svých nejbližších a to mě dělalo nervózní měla jsem o ně strach a nevěděla jsem, co se s nimi děje. Po čase se ale adaptujete a nervozita není tak velká jako zpočátku.

Neměla jste obavy z pobytu v Indii? Ta je poslední dobou v médiích hlavně kvůli násilí na ženách…

Před odletem jsem neměla žádné obavy, prvně mi to nedocházelo, a navíc jsem si nechtěla připustit, že by se mi něco hrozného stalo. Měla jsem spíš obavy o mé blízké, strach o ně. Poté mě začala děsit představa, že bych ztratila dokumenty nebo pas, že mi někdo ukradne peníze a osobní věci. Stále mě ale provázela obava o mé blízké, tu jsem měla po celou dobu pobytu v Indii. Je to tak, Indie je v médiích čím dál tím více, bohužel je to především kvůli násilí, které se tam děje. Moji nejbližší o mě měli strach, já později při pobytu v Indii také, ale zároveň mě celou dobu podporovali a věřili, že se nic špatného nestane. Víte, já bych řekla, že v Indii je násilí tak jako u nás v Česku. Jen je to více medializované a šířené do světa, v Česku se to děje taky, v menší míře, ale děje.

Kde jste pobývala a kde pracovala?

Monika Jurníková z Čech pod Kosířem učila v Indii chudé děti.Během pobytu v Indii jsem navštívila tři indické státy Maharáštru, Karnataku a Gou (jihozápadní Indie, pozn. redakce). V těchto státech jsem jak pracovala, tak i chodila do Indického sociálního institutu, kde jsem se i vzdělávala. Co se týče ubytování, bydlela jsem vesměs v organizacích, kde jsem i pracovala. Pracovala jsem v organizacích The Bethany Society, Jana Jagaran a Human Organisation for Pioneering in Education (H.O.P.E). Všechny tyto organizace mají mnoho programů a projektů, které pomáhají lidem v různých oblastech života vzdělání, péče o zdraví, projekty zaměřené na životní podmínky, zplnomocňování žen, právní poradenství, sociální akce a mnoho dalších. Také jsem navštívila na pár dní sirotčinec, což pro mě bylo taktéž velmi zajímavé.

Co přesně bylo náplní vaší práce?

V každé organizaci to bylo jiné. Záleželo, kde jsem byla a od toho se odvíjela má náplň práce. Když to shrnu, tak to byla především práce s dětmi a mládeží, výuka anglického jazyka a ostatních předmětů. Dále jsem doučovala děti, vedla jsem kurz práce na počítači, také jsem vedla kurz výroby šperků, navštěvovala jsem tradiční vesnice a snažila se pochopit mentalitu indických lidí, účastnila jsem se různých typů meetingů, například setkání Self Help Group (Svépomocné skupiny), meetingu mladistvých, meetingu o bylinné medicíně, meetingu právníků, učitelů a sociálních pracovníků. Pomáhala jsem s projektem Adopce na dálku a mnoho dalšího. Pobyt v Indii byl opravdu praktický, vyzkoušela jsem si, jak se říká „na vlastní kůži", výrobu cihel v cihelně, pomáhala jsem s vymalováním školy a dělala inventuru ve skladu jedné neziskové organizace.

Co volný čas? Měla jste nějaký? Jak jste ho využívala?

Měla, v neděli a někdy i v sobotu. V Indii je totiž sobota normálním pracovním dnem, kdy děti chodí do školy a lidé chodí do práce. Můj volný čas jsem trávila aktivně, například praním prádla. Nikde, kde jsem byla, neměli pračku. V Indii tak tráví ženy i dívky mnoho času, je to tam běžné. V bohatých rodinách lidé pračky mají. Taky jsem četla, poslouchala hudbu, psala si s mými blízkými a s nadšením cestovala. Navštívila jsem mnoho krásných míst. Indie má překrásnou přírodu, mnoho kulturních i přírodních památek.

Monika Jurníková z Čech pod Kosířem učila v Indii chudé děti.V jakém stavu je podle vás vzdělávací systém v Indii?

Indický vzdělávací systém je podle mě na dobré úrovni. Úroveň školství a vzdělání se postupem času zlepšuje. Podle mé vlastní zkušenosti, tam kde jsem osobně učila a pracovala, dostávají děti kvalitní vzdělání. O to se snaží nejen vyučující, ale celé organizace.

Jaké máte osobní zážitky s chudobou v Indii?

V Indii je chudoba opravdu obrovská, jsou zde velmi velké rozdíly mezi chudými a bohatými lidmi. Projevuje se to v mnoha oblastech, jako je například zdraví, vzdělání, finance, přístup ke službám a také sociální vyloučení. Osobně jsem se setkala s mnoha žebrajícími lidmi, jak dospělými, tak malými dětmi. Dotýkají se vás, často tahají za triko a prosí vás o peníze. Mně osobně malá holčička ve vlaku hladila nohy a chtěla je líbat, prosila mě o peníze. V Indii totiž panuje milná informace, že každý, kdo má „bílou" pleť, je bohatý. Také jsem se setkala s lidmi, kteří měli zdravotní problémy, s lidmi bez rukou, bez nohou a s deformovaným obličejem. Také jsem se setkala s lidmi z nejchudších kmenů žijících v Indii, kde je 90% negramotnost.

Jak vnímáte Indy, v čem jsou povahově a mentalitou jiní?

Když člověk jede do země, jako je Indie, tedy do země východu a orientu, musí si uvědomit, že se zcela liší od evropských zemí. Myšlení lidí z východních zemí je opravdu naprosto odlišné od našeho „evropského" myšlení. Zvláště u Indů jejich pojetí a vnímání času je zcela odlišné, má naprosto jinou hodnotu. Málokdo se za něčím takzvaně „žene". Indové jsou velmi srdeční, družní a přátelští lidé. Jejich jednání je velmi spontánní. Často jsem se setkala i s tím, že Indové neumějí odpovídat na něco „ne". Proto jsem k nim po čase začala být nedůvěřivá. Například jsem se ptala na cestu, zda se na určité místo vydat tím nebo tím směrem. Daný Ind nevěděl, ale i přesto mi řekl: „Jeďte tímto směrem, to je ta správná cesta," místo toho, aby mi řekl: „Opravdu nevím, zeptejte se někoho jiného."

A co jejich pravidla?

Indové jezdí a chodí vlevo, jí se pouze pravou rukou, protože levá slouží k hygieně a nedělí se a nesahá se na společné jídlo.

Jak se k vám Indové chovali?

Ke mně jako k bělošce a cizince se vždy chovali velmi mile a přátelsky. Když jsem někam přišla, tak se mě snažili pohostit, jak jen to šlo. Dostala jsem se i do vesnic, kam se jen tak bílý člověk nedostane, zde mě hostili chudí, nejchudší lidé v Indii, kteří se mi snažili dát jen to nejlepší, co měli, místo toho, aby si to nechali pro sebe, na jak se říká horší časy. Byla jsem velmi často středem pozornosti a lidé na mě upřeně zírali, což nebylo vůbec příjemné.

Do Indie jste jela v rámci školy?Monika Jurníková z Čech pod Kosířem učila v Indii chudé děti.

Ano, mou vysílající organizací byla jedna ze škol, na níž momentálně studuji CARITAS Vyšší odborná škola sociální v Olomouci. Této škole jsem velmi vděčná za umožnění této odborné praxe.

Jak se vaše cesta organizovala, přes koho?

Cesta byla organizovaná přes moji školu, která byla a je v kontaktu s mým mentorem vedoucím a koordinátorem mé praxe v Indii. Co se týče cesty samotné od zajištění letenek, víza, očkování, dopravy, pojištění a ostatních věcí to už jsem si organizovala a zajišťovala sama.

Jakou část výdajů jste musela uhradit?

To je častá otázka, kterou mi pokládá mnoho lidí. Stravu a pojištění jsem si zaplatila v celkové výši sama. Spolu se školou jsem se podílela na uhrazení ubytování, vnitřní dopravy v Indii, mezinárodní dopravy, víza a také samozřejmě očkování. Z tohoto výčtu položek mi 30 % uhradila škola CARITAS VOŠs a zbylých 70% jsem si hradila já sama. Na praxi jsem si vydělala díky brigádě, kterou jsem měla, než jsem do Indie odletěla. Samozřejmě mi velmi pomohli moji nejbližší, a to nejen finančně.

MICHAL SOBECKÝ

Autor: Redakce

4.11.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies