VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaké je přečkat zimní noc v letním spacáku

Bivakovat pod širákem je možné v každé roční době a za každého počasí. Jen je potřeba mít tu správnou výbavu. Redaktor Zlínského deníku chtěl čtenářům přiblížit, jaké to je strávit zimní noc v přírodě.

10.1.2014 1
SDÍLEJ:
Fotogalerie
20 fotografií

Jaké je přečkat zimní noc v letním spacákuFoto: DENÍK/Lukáš Fabián

Sám, v lese a na tajemném místě. Protože však tato zima žádnou zimou není, trochu si to zpestřil. K noclehu 
poblíž rozvalin hradu Rýsov použil jen takzvaný letní spacák.

Za výhodu zimního čundru považuji skutečnost, že člověk nemůže zmoknout. Maximálně se otřepe od sněhu a jde dál. To však není případ ledna tohoto roku. Jedno hezké turistické přísloví říká, že „co jsem zapomněl, nebudu potřebovat". No, nevím, zda to platí i o pláštěnce.

Každopádně když už jsem reportáž slíbil, navíc se slovy „Mě nějaký déšť nemůže rozhodit", nebyla už cesta zpět. Cíl je jasný. Přečkat noc v lese, sám a na „strašidelném" mís­tě.

Jako místo noclehu jsem vybral takzvaný Čarťák neboli Čertův kámen. Pověstmi opředená skála, v jejímž okolí se usídlili Keltové, svá božstva uctívali Slované a útočiště tam hledali lidé i během česko-uherských válek v dobách temného středověku. Prý u skály žil i černokněžník.

Karimatka, jednoplášťový lehký stan proti dešti, baterka a dva spacáky. To je základ mé výbavy k přežití. Dva spacáky proto, kdybych to náhodou s tím experimentem v letním spacáku přehnal. Vycházím od silnice mezi Březůvkami a Ludkovicemi. Nejsem tu sám. Každou chvíli zde zastaví auto a lidé si nabírají vodu z blízké studánky.

„Jděte si nabrat, já toho budu brát moc," mává na mě žena s prázdnými kanystry. Na vodu ze studánky Lukáščena se bez přehánění skutečně stojí fronty.

Keltové, obři, čarodějnice…

Také si nabírám vodu, nahazuji batoh na záda a po nově vyznačené zelené značce začínám stoupat k prvnímu kopci. Čeká mě překonání asi 200 výškových metrů. Kopec se jmenuje Oberský a název je prý odvozen podle toho, že tu žili obři. Kdysi jsem někde četl, že za obry byli považováni v dávných dobách Keltové. A ti se tu prokazatelně pohybovali. V okolí Ludkovic a Provodova se dokonce našly vzácné keltské mince duhovky.

Cesta bahnem čvachtá a silnice v údolí je už hluboko pode mnou. Přemýšlím, zda na sebe nechat působit zvuky nočního lesa, nebo nahodit do uší „empétrojku". Volím osvědčenou metodu. Na Kopanicích se říká „Kedz je hlava zakrytá, do rycy nech hromy bijú" .

V podobném duchu to beru i já. Přehrávač dávám naplno a kolem mě můžou tancovat třeba čarodějnice. Společnost mi dělá úryvek ze hry Tajemný hrad v Karpatech.

Celou dobu nepříjemně mží, do toho padá mlha a začíná mi vynechávat baterka. Tu naštěstí vždy vyléčí bouchnutí do stehna. Věřím, že mi vydrží až do cíle. V nejhorším budu svítit mobilem.

Svítivost baterky mě netrápí, stejně nejde vidět víc než na tři čtyři metry. Pro mě to znamená jít velmi pomalu a pečlivě kontrolovat každý strom a každou křižovatku. Už jsem tudy šel, ale ve tmě, dešti a mlze to tu prostě vypadá jinak.

Procházím kolem mýtin, kde jen tuším krásné výhledy na Březůvky a Provodov. Náhle začíná být déšť intenzivní, stejně jako sklon stoupání. Je mi horko. Déšť nedéšť strhávám si z hlavy čepici a nechám se chladit.

Najednou se profil terénu mění a já začínám sestupovat. No moment, hrady nebývají pod kopcem. Nahlížím do mapy. Skvělé, už bych měl být na místě. Po pár minutách konečně vidím šipku a značku hradu. Všude kolem stále vládne hustá mlha.

Přímo přede mnou to vypadá na nějaký sráz. Odbočím tedy. Jenže sestup začíná být opět velmi prudký. To se mi nezdá. Vracím se zpět k šipce. Ukazuje přímo do srázu. Věřím tedy šipce a dobře dělám.

Přede mnou se konečně objevuje místy i deset metrů vysoké skalisko. Jsou v něm patrné otvory pro umístění trámů. Pozůstatky dávné stavby. Je čtvrt na osm. Necelé čtyři kilometry dlouhá cesta mi trvala něco málo přes hodinu.

Skrz přehrávač náhle zaslechnu nějakou ránu. Představivost pracuje naplno, srdce tluče, adrenalin vyplavený. Realita? Ze skalky mi spadl špatně opřený batoh. Opět se potvrzuje, že nejvíc strachu si člověk dokáže zařídit sám.

Termoprádlo 
na noc stačí

Pršet sice na chvíli přestalo, ale já stejně urychleně stavím stan a schovávám do něj věci. Po vydatné večeři, složené z rohlíku a slaniny, ulehám. Zvedá se vítr a natahuje stěny stanu do rozličných podob a tvarů. Jenže co teď budu dělat? Spát se mi nechce, nachodil jsem jen čtyři kilometry… Vtom si všimnu, že déšť ustal a mlha se rozestoupila. Dole pod kopcem krásně svítí Provodov.

„Půjdu se ještě projít, teď už by mohly být i hezké výhledy na nasvícené Luhačovické Zálesí," říkám si. Vyrážím tedy proti směru příchodu. Najednou je dobrá viditelnost a lesem se jde naprosto pohodlně.

„Co kdybych si zaběhl k autu, jen tak, ze sportu," přemýšlím dál, co s načatým večerem. Z kopce mi ty čtyři kilometry trvaly ani ne půlhodinku. Rozhoduji se, že si kopec objedu a ke stanu se vydám z druhé strany. Od Provodova. Cestou autem konečně potkávám i zvěř. V lese jsem srnky vyhlížel marně, všechny jsou u silnic.

Kolem desáté už jsem opět ve stanu a těsně před jedenáctou usínám. Teploměr ukazuje 7 stupňů. Rozhicovaný z výstupu na kopec jdu do spacáku jen v termoprádle od Ježíška a ve starém vytahaném svetru. Poprvé jsem se vzbudil v noci kolem třetí hodiny. Přemýšlím, zda zimou, nebo žízní.

Sahám po vodě, bylo to žízní. Než znovu usnu, tak to chvíli trvá. Nějaké tepláky bych rozhodně uživil. Po pár minutách jsem ale opět v limbu. Ticho, absolutní tma, čerstvý vzduch a jen sem tam zabubnují na stan kapky deště. Co může být pro spánek lepšího.

Podruhé se probouzím v šest. Venku vládne tma, a tak chci ještě zabrat. Moc už to ale nejde. Dole v Provodově štěkají psi a lidé vyrážejí auty za prací. V sedm se rozezní zvony, a tak definitivně vstávám.

Nádhera. Přede mnou trčí z mlhy další kopce Vizovických vrchů a v údolí se válí mlhy. Podle oblohy to vypadá na krásný den, což se odpoledne skutečně potvrdilo. Tři stupně na teploměru mě však poprvé donutí použít rukavice.

Vzhledem k teplotě je sbalení velmi rychlá akce. V osm hodin chystám snídani koťatům a slepicím a v devět už sedím v práci. Není nad rychločundr.

Autor: Lukáš Fabián

10.1.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

EET ilustrační foto
5

Zmatení řezníci či pekaři. Nevědí, zda mají povinně dávat účtenky

Ilustrační foto.
6

Policie v Porsche. Muži zákona jezdí zabavenými auty

Pohledem Realistů: Naše ambice jsou realistické

V minulých dnech jsme začali s představováním naší strany. Máme za sebou Prahu, Ostravu a Brno, další místa nás čekají. Svým příznivcům i široké veřejnosti podrobně vysvětlujeme svá východiska, plány i cíle. I naše ambice. 

DOTYK.CZ

Evropa, daňový ráj to na pohled

Španělsko a další země EU by podle MMF hospodařily s přebytkem. Kdyby část jejich daní nemizela za hranicemi.

Deště a tající sníh zvedají na desítce mít v Česku hladiny toků

Povodňový stupeň pohotovosti dnes brzo ráno hlásily tři měřicí stanice, Dalečín a Veverská Bítýška na Svratce a Pertoltice na Liberecku na Panenském potoce. V některých případech za to může nahromaděný led. Vyplývá to z informací Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Školy zakazují žákům mobily, hrozí i dvojka z chování

O tom, zda vůbec mobilní telefony patří dětem do ruky a od kolika let, se zabýval průzkum Deníku v minulém roce. Z něj vyšlo najevo, že rodiče většinou pořizují dítěti mobilní telefon v momentě, kdy začne chodit do školy bez jejich doprovodu. Naskýtá se však otázka, zda mobil patří do školy a jakým způsobem omezit jeho používání při vyučovacích hodinách.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies