VYBERTE SI REGION

Jakub Vágner: Čas pro sebe na výpravě mám, jen když spím

Co je potřeba pro lov těch největších sladkovodních ryb na světě? „Především se člověk nesmí mít moc rád," 
říká sportovní rybář Jakub Vágner po zkušenostech z výprav za rybími obry, na kterých mnohdy zažíval i horké chvilky. Již druhou sérii jeho příběhů nazvaných Rybí legendy bude od 5. března vysílat Česká televize.

21.2.2014
SDÍLEJ:

Rybář Jakub VágnerFoto: Deník/Pech Karel

Kdy jste chytil první rybu?

Když mi bylo pět. Ta doba i ta ryba mě strašně moc ovlivnily.

Kde to přesně bylo?

Bylo to v Průhonickém parku. V té době si mě vzal na starost romský pytlák a ten mě zasvětil do krás přírody, rybaření a také do pytlačení. Naučil mě spoustu fíglů a triků.

U vás doma nebyl nikdo, kdo by s vámi chodil na ryby?

Jsem jediný rybář v naší rodině. Vloni jsem tátu vzal na ryby po zhruba patnácti letech a bylo to hrozně krásné, protože se mnou strávil dva dny v lodi pod širákem. Chytili jsme spolu dva sumce, a i když jsem v životě chytil výrazně větší sumce, větší z těch chycených měl metr osmdesát, tito byli pro mě ti nejdůležitější v životě, protože jsem je chytil s tátou.

Kvůli rybaření jste odešel z konzervatoře. Nelitujete někdy toho, že jste se přestal věnovat muzice?

Nikdy ničeho nelituji. K rozhodnutí, které člověk udělá, se musí postavit čelem, ač se v budoucnu nemusí ukázat jako nejšťastnější. Příroda a ryby pro mě vždycky byly naprosto vším. A to, že to mohu dělat tak, jak to dělám, a že jsem schopen se tím i uživit, je splnění toho největšího životního snu.

Ale na muziku jste nezanevřel…

Muziku mám samozřejmě rád, velmi často ji poslouchám, ale člověk může v životě dělat jenom jednu věc pořádně. 
Mám takovou vlastnost, asi špatnou, že v tom, co dělám, se snažím být vždy nejlepší. A když ne nejlepší, tak aspoň ze svého pohledu dobrý. Tím pádem tomu, co dělám, věnuji absolutní maximum svého času a pak jednoduše už na víc čas nezbývá.

Osudové pro vás určitě bylo setkání se světově proslulým rybářem Rexem Huntem, u kterého jste se učil.

On byl pro mě nejen učitel rybaření, ale i životní učitel. Je to neskutečně moudrý a sečtělý člověk, který mi dokázal poradit vždy, když mi bylo těžko, a hlavně mě nasměroval na cestu, kterou teď jdu, a maximálně mě v tom podporoval. I když se mi nedařilo, řekl: „Vydrž, to přijde! Když budeš tvrdě pracovat, úspěch se dostaví."

Jak jste se vlastně potkali? Vyhledal jste ho, nebo to byla náhoda?

Když jsem přijel do Austrálie, byl jsem ve velmi složité situaci, nikoho jsem tam neznal. Jednou jsem se dozvěděl, že můj hrdina Rex Hunt bude na obrovské rybářské výstavě v Sydney, tak jsem se za ním vydal.

Co jste udělal?

Vystál jsem si na něj šílenou frontu v gigantické hale a místo žádosti o autogram jsem se ho zeptal, jestli bych pro něho mohl pracovat.

A co na to Hunt?

Byl z toho tak konsternovaný, že mi dal kromě podpisu i své telefonní číslo. A tak jsem začal svou rybářskou dráhu průvodce, i když jsem vlastně o mořském rybolovu nic nevěděl. Jenom to, že mořská voda je slaná. Díky němu a lidem kolem něj jsem se naučil nejen rybařině, ale i tomu, jak to v rybářském světě chodí, o komunikaci a tak dále. To byla taková moje škola života.

V čem je mořský rybolov specifický?

To je složitá otázka. Asi v tom, že se loví v nekonečně velkém rybníku, který je navíc slaný. Pro mě je ale mnohem větší výzvou sladká voda.

Co vás na ní baví?

Je to mnohem těžší rybolov, člověk musí být mazanější. A zatímco velkým mořským rybám se věnují statisíce lidí, velkým sladkovodním se věnuje několik desítek lidí.

S kterými sladkovodními rybami jste vlastně začínal, než jste přešel na ty vůbec největší?

Dlouho jsem chytal jenom sumce. S nimi jsem trávil zhruba 320 dní v roce. Pak jsem začal hledat novou výzvu, která by byla nadčasová a která by byla i z mého pohledu důležitá. Dal jsem si za úkol, že se budu snažit zmapovat nej- větší sladkovodní ryby světa.

Podle všeho se vám to docela dobře daří…

Z dvaceti čtyř obrů (ryb přes dva metry a sto kilogramů váhy) jsem se potkal už s dvaceti. Prozatím se nikomu tolik chytit nepodařilo. Ty zbývající čtyři už asi nikdy neulovím, protože jsou na hranicích řekněme legend a existence.

Jak se chytají ryby přesahující rozměry člověka? Co všechno musí člověk zvládat?

Zaprvé musí být člověk tak trošku magor, aby se mohl vydat se štábem do míst, odkud se třeba nemusí vrátit nebo si může dovézt spoustu exotických nemocí, které nejsou vždycky příjemné. Člověk musí mít také velikou výdrž a více než fyzické předpoklady je důležitá psychika. Protože tam, kam jezdíme, se dostáváme pod veliký psychický tlak, ať už v různých krizových situacích v přírodě, nebo i kvůli lidem, kteří tam žijí. Psychicky náročné je hlavně to, když se čeká třeba měsíc na jeden záběr. V tom momentě je důležité si umět i připustit, že když ten záběr po měsíci čekání přijde, člověk tu rybu nemusí nutně vytáhnout.

Zřejmě tedy přišly i nějaké marné pokusy. Jak se na takovou expedici připravujete, aby byla úspěšná?

Na mých objevných expedicích se to samozřejmě stalo a nesčetněkrát. Než jsem vzal první velký štáb do Amazonie, trvalo to osmnáct měsíců. Osmnáct měsíců průzkumů, pokusů a omylů, než jsem zjistil, jak jsme tam schopni žít a přežít, co musíme mít, co musíme vědět…

Co třeba?

Když například u kmene Kombaiů (kmen žijící na území Západní Papuy v indonéské provincii) odmítnete jídlo, tak vás můžou zabít. Jsou to takové drobnosti, malichernosti, které ale můžou být velmi důležité. Takže nejde jen o rybaření, to je pak třešničkou na dortu.

Od 5. března začne česká televize vysílat druhou sérii Rybích legend. Vybaví se vám nějaký důležitý moment z natáčení, na který vzpomínáte?

Těch momentů je hodně. Například z vůbec první expedice na Sibiř. Paradoxní byl už její začátek a to, že jsem se těsně před odletem vrátil z Amazonie. Přelet z extrémního vedra a vlhkosti do extrémní zimy byl velká zátěž a pro mě dobrá zkušenost. Jednou se nám tam také porouchal obrněný transportér, který jsme pak celou noc opravovali. V jedenáct večer bylo přitom už 47 stupňů pod nulou.

V takové zimě se snad ani nedá pracovat…

Však jsem měl ráno taky omrzlinu nosu, který mi celý zčernal. Myslím, že jsem ho zachránil jen taktak. V Africe na jezeře Turkana jsem zase absolvoval rituál kmene El-molo. Položili mě na zem a podle svých zvyklostí mi udělali několik desítek řezných ran na břiše.

Neřekl jste, že nechcete?

To samozřejmě člověk může, ale když to udělá, tak se k nim nikdy nedostane tak blízko. Byl jsem první běloch, který jejich přijímací rituál podstoupil. A atmosféra byla úžasná, stejně jako atmosféra celého národa. Jde o nejmenší etnickou skupinu Afriky, zbývá jich už asi jen dvě stě.

A máte vy nějaký svůj rituál, který vám pomáhá se koncentrovat, než vyrazíte na lov?

Rituál je jednoduchý. Maximálně se připravit po všech stránkách. Jedna ryba žije v hloubkách v jezerech, jiná ryba žije v mělčinách, v proudech, v řekách u hladiny. Složité je to i tím prostředím, které je diametrálně odlišné. Zkrátka je to o tom, uvědomit si, kam jedu, co mě tam čeká a jaká jsou tam rizika. A také za kterou rybou tam jedu, s jakými lidmi se tam setkám běžně, 
s jakými se tam setkat můžu 
a s jakým náboženstvím se tam budu potýkat.

Máte vůbec na takové výpravě nějaký čas jenom pro sebe bez dozoru kamer?

Se štábem jsme jedna velká rodina. Jde o natáčení reality, kamera sleduje a natáčí všechno, co tam prožíváme. Čas pro sebe tam má člověk, jenom když spí, a to taky jenom občas.

Jak to občas?

Když jsme natáčeli v Kongu, postavili jsme tábor na jednom malém ostrůvku uprostřed řeky. Ve dvě ráno se ozval šílený hluk. Zakotvila tu bárka z polorozpadlých lodí a z ní vystoupily tři tisíce lidí, kteří si polehali mezi naše stany na zem.

To jste se asi moc nevyspali…

Problém byl v tom, že tam natáhli obrovské ocelové lano  s kotvou o průměru zhruba pěti centimetrů a tu kotvu zachytili za stan našemu hlavnímu kameramanovi Danu Vagenknechtovi. Já si toho všimnul a řekl jsem jim: „Co blázníte, když se ta loď odkotví, tak nás to tady pozabíjí." Takže jsme tu kotvu oddělali a dali vedle.

Co bylo dál?

Za deset minut se ta loď samozřejmě odkotvila a obrovské ocelové lano smetlo palmu.

Co na to říct, že člověk musí umět předvídat?

Těchto krizových situací zažíváme na našich výpravách strašně moc, takže člověk musí umět hodně předvídat, být ostražitý a snažit se vidět za roh. Tím, že jsme často hodně daleko od civilizace, se jakýkoliv zdravotní problém může stát neřešitelným. Zánět slepého střeva, bolesti zubů nebo zlomenina, zkrátka věci, které jsou tady v našich podmínkách řešitelné, se tam stávají problémem, na kterém může celá akce skončit.

Máte nějaký nesplněný 
sen?

Mým největším snem je, aby se lidi začali chovat k přírodě šetrně, aby nám zbyla pro další generace. I když to vidím bohužel velmi černě… Úplně největším snem je pro mě zachování amazonského deštného pralesa. Pokud si neuvědomíme, že z toho mála pitné vody, co existuje, vzniká padesát procent právě tam, stejně jako to, co dýcháme, tak si jednoho dne řekne příroda dost. A nemyslím si, že jsme od toho daleko.

A co se týká ryb a rybaření?

Většinu svých životních snů jsem si už splnil. Jsou ale destinace, kam se chci vrátit nebo které chci navštívit. Rád bych se ještě setkal s dalšími velkými sladkovodními rybami, ale to už je na hranici nemožného.

Co tedy plánujete do budoucna dělat?

V samotné rybařině je můj největší sen a přání ovlivňovat budoucí generace rybářů – u nás i po světě. Chtěl bych se věnovat rybářské mládeži.

Jak konkrétně?

Dělám přednášky pro děti na školách i pro veřejnost, od příštího roku chci dělat rybářskou školu a rybářské tábory na jezeře Katlov u Kutné Hory, kam jsem se přestěhoval. Tam se chci věnovat sportovnímu rybaření pro dospělé i děti. Také plánuji natočit s Českou televizí film o přírodě a rybách pro děti. Děti jsou budoucnost úplně všeho.

Předtím, než jste se dal na dráhu profesionálního rybáře, jste studoval hru na kontrabas a piano. Zahrajete si ještě někdy?

Zahraju si občas na piano, když je to možné. Naposledy to bylo o Vánocích mé přítelkyni Janě. Jednou za rok se vždycky nechám přemluvit. Prsty mi sice už tak neběhají jako dříve, ale ještě něco zvládnu.

Během natáčení Rybích legend:
- překročil pověstnou hranici s Mexikem, kudy do Spojených států proudí většina drog.
- v Texasu si prohlédl elektrické křeslo, na kterém bylo do roku 1964 popraveno 361 vězňů.
- v Keni u jezera Turkana se stal jediným bělochem, který se napil krve z kozy a zúčastnil se obřadu krve – řezání do břicha, které na těle zanechá jizvy na celý život.
- v Argentině navštívil kohoutí zápasy, které jsou oficiálně zakázané, ale vláda je trpí jako součást národní kultury.
- putoval do státu Papua – Nová Guinea, kde se ještě nedávno na některých místech praktikoval kanibalismus.
- navštívil stromový dům o velikosti činžáku (Papua – Nová Guinea).
- v Austrálii se setkal se svým „rybářským tátou" Rexem Huntem, podle jehož vzoru věnuje rybě polibek předtím, než ji pustí zpět do vody.

Jakub Vágner

Narodil se 24. prosince 1981 v Praze.

Když mu bylo osmnáct, odešel z konzervatoře, kde studoval hru na piano a kontrabas, a odjel do Austrálie naučit se rybářskému řemeslu. Strávil tam zhruba rok.

V začátcích jeho kariéry mu pomohl světoznámý rybář Rex Hunt, se kterým spolupracuje i v současnosti.

Popularitu si získal díky příběhům Rybí legendy o velkých sladkovodních rybách známých po celém světě.

Jeho přáním je ovlivňovat budoucí generaci rybářů, na svém jezeře Katlov plánuje vybudovat školu sportovního rybaření pro děti i dospělé.

Autor: Lenka Vašková

21.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies