V zemi se zdrželi sedmadvacet dní. Spali pod stanem i pod širákem. Většinou v lese, ve městě se uklidili z dohledu. Rádi také využili pozvání k někomu domů. Na obyvatele Šperka vzpomíná nejraději. „Ze začátku jsme si připadali jako celebrity, každý nám mával, chtěl se s námi fotit. Lidé byli úžasní. Velmi otevření a přátelští. Takřka denně jsme byli zvaní do jurt a obydlí," říká. Navíc je Mongolové stále hostili. „Stávalo se, že jídlo, co jsme měli nakoupené na dva dny dopředu, jsme po týdnu neměli snědené," přiblížil Vyškovan.

Mongolská kuchyně je však dost odlišná od české a s jídlem tak oba cestovatelé měli problém. „Ať to byla snídaně, oběd či večeře, všude bylo maso. A připravené tak, že nám jen málokdy chutnalo. Později jsme říkali, že jsme vegetariáni. Vyšlo nám to ale asi jen dvakrát. Utkvěla mi hlavně místní specialita. Paní domácí nám naservírovala hlavu ovce. To byl celkem oříšek. Abychom neurazili, ochutnali jsme, ale jen kolik bylo nutné," popisuje.

Pro evropský žaludek prý není žádná chuťovka ani takzvaný kumys, což je zkvašené kobylí mléko. „A dokáže udělat pěknou paseku. Asi každý ví, o čem mluvím," nastiňuje Šperka s tím, že naopak nejvíce si pochutnávali v ruském Vladivostoku, kde bydleli v samostatném domě pro hosty u ruského oligarchy. „Snídali jsme kaviár a večer popíjeli japonskou whisky. Kousek bylo moře, takže jsme si nalovili ryby a kraby a ty nám pak jeho služebná připravila. Byli jsme jak v říši divů, když jsme ho stopli a on nás zavezl pět tisíc kilometrů do svého sídla na samém východě Ruska," říká Šperka.

Cesta do Mongolska kamarádům trvala měsíc, chtěli naplno využít měsíčních ruských víz. I další nezapomenutelný zážitek však řadí do Mongolska. „Z ničeho nic k nám na velbloudu přijel asi dvanáctiletý kluk a každého z nás povozil," usmívá se mladý cestovatel.

Při stopování prý v podstatě na problém nenarazili a dokázali tak denně urazit velké vzdálenosti. Až po Mongolsko. „Tam lidé stop vůbec neznají. Zastavovalo nám každé auto, ale proto, že si mysleli, že jsme v nesnázích a chtěli nám pomoci. Málokdo uměl anglicky, někdo jen pár slov rusky, ale většinou nás dělila stoprocentní jazyková bariéra a to se pak těžko vysvětlovalo, co to stopování je. A i když uměli anglicky, tak to pro ně bylo těžko pochopitelné," konstatuje Šperka. Nejen proto tedy považuje stopování jako nejtěžší právě v Mongolsku. „Má navíc málo obyvatel, a když jsme se trochu vzdálili od obydlených částí, auta téměř vůbec nejezdila," vzpomíná.

Krizových situací mnoho nezažili. Jedna mu však přece jen utkvěla v paměti. „V Mongolsku se k nám na deset dní přidala Denis z Německa. Stopovali jsme spolu v severní části země, kde není moc obyvatel. Za celý den neprojelo jediné auto a nám došla voda. Šli jsme k nejbližším jurtám, kde nám vodu dali, ale druhý den měla Denis obrovské bolesti. Bylo nám jasné, že voda byla zkažená. Museli jsme zaplatit místním, aby nás odvezli do nejbližší vesnice, a Denis jsme nasadili antibiotika, které jsme měli s sebou," přibližuje Šperka.

Co vlastně bylo cílem cesty a proč zvolili zemi vzdálenou osm tisíc kilometrů? „Chtěl jsem jet někam stopem, a protože s tímto způsobem cestování už nějaké zkušenosti mám, hledal jsem větší výzvu. Tu mi nabídlo Mongolsko. Mimo jiné byla možnost navštívit i Rusko, což jsem chtěl už dlouho," vysvětluje Šperka.

Jelikož se ale Marek za dva týdny stěhuje na Bali, ve stejném složení už pravděpodobně na stejně dlouhou cestu nevyrazí. I tak má ale Šperka v hlavě ještě hodně tipů. „Láká mě Čína, sever Ruska, ale v neposlední řadě si vylézt i nějaký ten větší kopec. Ale to je všechno ještě v mlze a nejen tato cesta mě přesvědčila o tom, že plány nejsou až tak důležité a ono se prostě něco stane," dodává cestovatel.