VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jezdit po světě jde i zadarmo, říká cestovatelka Monika Borková

O cestování snila už odmalička. Na cestu za poznáváním světa se Monika Borková ze Zlína vydala hned po střední škole. Nejdřív odcestovala jako au pair do Anglie, poté se vydala procestovat svět. Jejím současným cílem je dostat se z Turecka do Irska za sto dní, aniž by za dopravu utratila jedinou korunu. Chce tak lidem dokázat, že k objevování světa není potřeba mít spousty peněz.

31.7.2015
SDÍLEJ:

Cestovatelka Monika BorkováFoto: Archiv M. Borková

Na vašem blogu jsem se dočetl, že jste ve dvaceti odjela za prací do Británie. Tehdy tedy začalo cestování?

V podstatě. Moje rodina nikdy necestovala, maximálně na Slovensko. Už jako malá jsem chtěla cestovat, ale nikdy mi to nepřišlo moc reálné. Po střední jsem nešla na výšku a u nás jsem nenašla práci. Tak jsem se sebrala 
a odjela jako au pair na osm měsíců do Anglie. Nakonec jsem tam zůstala pět let.

To zní, jako by se vám tam zalíbilo. Co vás tedy přimělo vydat se na cesty? Byla jste dokonce 
v Asii…

Já jsem samozřejmě cestovala i během těch pěti let. Byly to ale krátké výlety 
o dovolených. K tomu opustit Anglii jsem se rozhodla docela impulzivně. Bylo to tenkrát dost těžké období, řešila jsem osobní problémy, rozvedla jsem se se svou ženou. Jednoho dne jsem se vzbudila s kocovinou a zjistila, že jsem si zabookovala letenku do Bangkoku.

Takže jste se zkrátka sebrala a odjela?

Během čtyř měsíců jsem se zbavila všech závazků, práce, bytu, auta…

A cestujete tedy výhradně stopem? Jaké jsou zkušenosti? Jde stopovat všude?

Po Evropě výhradně stopem. Třeba v Asii jsem mezi ostrovy létala letadlem, jinak občas autobusy. Ono to není jenom o stopování, prostě obecně se snažím cestovat 
s velmi nízkými náklady. Chce to čas a trpělivost a člověk se dostane odkudkoli kamkoli. Mně nedělá problém čekat třeba čtyři hodiny, záleží na zemi. Třeba v Thajsku, tam vůbec nevědí, co je to stopování. Když jsem jim vysvětlovala, že nechci jet autobusem, tak mi na něj dávali peníze.

Jde vám primárně o to ušetřit, nebo stopujete kvůli jiným věcem? Setkávání se s lidmi? Nepředvídatelné situace?

V Asii bylo výhodnější jet autobusem, ale dělala jsem to kvůli tomu, abych zažila něco jiného, potkala jiné lidi… Vyloženě mě to strašně baví. Já se zajímám o místní lidi, vyhýbám se turistickým centrům. Klidně spím na zemi se šváby než v nějakém hotelu. Ráda třeba přijmu pozvání od lidí, kteří mě berou stopem.

Nyní chystáte velký projekt, chcete projet celou Evropou bez utracení jediné koruny za dopravu. Řekla byste o tom víc?

Zrovna jsem v polovině. Vyrazila jsem z Istanbulu, cílem je Dublin. Dávám si na to 100 dní a nechci utratit ani korunu za dopravu. Dále minimální náklady na ubytování. Jediné, za co utrácím, je jídlo a pivo. Zatím mám za 20 dní zdoláno 2500 km. Pokud by chtěl někdo mou cestu sledovat, může se podívat na můj blog: imondaroad.com

Co vás vedlo k tomu takovou cestu podniknout? Chcete to zkrátka dokázat nebo jde o to ukázat ostatním, že je možné cestovat bez utrácení?

Ukázat lidem, že se dá cestovat s minimem peněz. Zastávám názor, že je levnější cestovat, než být uvázaná na jednom místě, platit telefon, elektřinu, nájem, benzin a tak dále… Plus k tomu člověk získá tu svobodu.

Cestujete sama stopem, není to nebezpečné?

Neřekla bych. Osobně nemám zkušenost s nějakým problémem. Horší zkušenost než se stopováním mám z autobusu v Malajsii. Mám dva pasy, dvě karty od účtu a nosím u sebe stále padesát dolarů v hotovosti. Takže kdyby se něco stalo, mám pojistku. Zatím mi nikdo nic neukradl, akorát jednou se o to 
v Malajsii pokoušela opice.

Pochopil jsem, že byste chtěla lidi motivovat k tomu, aby více cestovali. Co se člověk během stopování naučí? Řekla byste, že vás ty roky nějak změnily?

Mně to změnilo hlavně 
v tom, že jsem trpělivější. Naučila jsem se poslouchat lidi 
a jejich příběhy. Zjistila jsem tak, že spousta problémů, které jsem dřív řešila, jsou 
v porovnání s tím, co se děje některým lidem, úplné nic. Ono jde o to, že když člověk nemá peníze, sníží svůj standard, co se komfortu týká. To dává prostor pro kreativitu. Člověk se pohybuje po úplně jiných místech a má mnohem větší šanci poznávat místní kulturu.

Mám pocit, že z toho slyším docela ucelenou životní filozofii. Shrnula byste nějak, co považujete na nejdůležitější?

Aby přestali přemýšlet 
o tom, co bude zítra. Žijte pro ten moment. Radši budu litovat toho, co jsem udělala, než toho co jsem neudělala.

Autor: Ivan Černický

Autor: Redakce

31.7.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Napadení seniora.
6

Mladý cizinec zkopal seniora na zastávce. Nechtěl se nechat okrást

František Rajtoral
AKTUALIZUJEME
1 10

Smutná zpráva. Fotbalista Rajtoral spáchal sebevraždu

Severokorejci: Jsme připraveni potopit americké lodě

Pchjongjang se dnes nechal slyšet, že je připraven potopit americkou loď, která demonstruje svoji vojenskou sílu u korejských břehů. K americké letadlové lodi u břehů Severní Korey se včera připojily dvě japonské, kvůli cvičení v západním Pacifiku. Japonsko má v Asii druhou největší ozbrojenou flotilu, hned po Číně.

Nelegální tunningový sraz: policie musela zasahovat

Kvílení pneumatik, řev trápených motorů a hlasitá muzika. V Mladé Boleslavi, na parkovišti marketů Obi a Albert v ulici Na Radouči, si dali nenahlášený sraz příznivci tunningu, aby se navzájem pochlubili svými vyšperkovanými vozy. 

AKTUALIZOVÁNO

Dobrá zpráva pro Pardubice: Hokejová extraliga je zachráněna

Obrovská radost, vyprodaná hala na nohou, potlesk na otevřené scéně. Tak končil poslední zápas hokejistů Dynama v sezoně. V posledním utkání baráže porazili Jihlavu a odvrátili hrozbu pádu do první ligy. Takže nejvyšší hokejová soutěž je zachráněna!

Akce Kulak, pak samota, vypráví pamětnice

Ze třiaosmdesátihektarového statku v Mistříně na Hodonínsku se museli přestěhovat za jeden den. V roce 1951 jim ho totiž vzali komunisté při akci Kulak. Při ní zabavovali majetek všem velkým statkářům, aby vytvořili státní hospodářství. „Bylo nás devět. Vojáci nás převezli na samotu u Jestřabice na Kroměřížsku, která měla jen jednu místnost," vzpomíná šestaosmdesátiletá Eliška Kolečkářová na dobu, kdy jí bylo osmnáct let. Jejího otce letos hodonínský okresní soud rehabilitoval a očistil jeho jméno.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies