VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lidské maso je mastné a nasládlé, svěřil se slavný cestovatel a dobrodruh

Čestný náčelník severoamerického indiánského kmene Kikapú Miloslav Stingl procestoval 152 zemí. V zahraničí strávil 19 let. Patnáctkrát objel svět.

3.5.2015
SDÍLEJ:

Cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl.Foto: DENÍK/Attila Racek

Sedmnáct milionů knih, které vyšly po celém světě. Takového nákladu se snad žádný jiný český spisovatel nedočkal.

Řeč není ani o Karlu Čapkovi či Milanu Kunderovi, ale o uznávaném českém etnografovi Miloslavu Stinglovi. Ten má na svém kontě 42 knih.

Je dlouhodobě jedním z nejpřekládanějších a nejvydávanějších českých autorů. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. Během svého života procestoval 152 zemí na všech kontinentech. V zahraničí strávil 19 let a zhruba patnáctkrát objel svět.

Domluví se sedmnácti jazyky včetně několika indiánských kmenových nářečí.

Osobně poznal řadu domorodých kultur a je čestným náčelníkem severoamerického indiánského kmene Kikapú.

Ten mu dal jméno Okima, což v překladu znamená Ten, který vede.

Během dobrodružných cest natočil letos čtyřiaosmdesátiletý dobrodruh, který je stále 
v obdivuhodné kondici, stovky hodin filmů.

Před časem se tento známý spisovatel, etnograf a pedagog objevil na pozvání místopředsedkyně Senátu Miluše Horské na pardubickém zámku, kde ochotně odpovídal na celou řadu dotazů.

Jak se člověk stane celoživotním cestovatelem?
Cestování mě vždycky zajímalo. Narodil jsem se v době, kdy se u nás hodně četla díla Karla Maye. Ve čtyřech letech jsem se naučil číst a prakticky od té doby hltal knížky o Vinnetouovi. V šesti letech jsme při jednom z výletů s maminkou a sestrou z Ústí nad Labem vyrazili lodí do Děčína. Z knížek jsem věděl, že indiáni žijí v horách, tak jsem si řekl, že je půjdu hledat. Nakonec mě šest hodin hledala policie. Tehdy jsem byl asi nejmladší kriminálník v republice. Sestra se mě snažila vyděsit, že mě mohli indiáni sežrat. Já argumentoval, že indiáni lidi nežerou, ale papají…

Vaše kariéra se ovšem původně mohla otočit úplně jiným směrem než cestovatelským…
To je pravda. Byl jsem přijat na katolický seminář do Litoměřic, což mě tehdy dost překvapilo. Mimochodem, dosud jsem tam zapsaný. Přednostně zpovídám dámy. (smích) Opravdu jsem tedy mohl skončit jako farář, ale nakonec jsem se stal etnologem, vysokoškolským profesorem a spisovatelem.

Co člověk potřebuje jako základní výbavu pro cestování?
Existuje dvojí způsob cestování. Ten první je s cestovní kanceláří, kdy člověka odvezou někam do hotelu k pláži a on z resortu prakticky nevyjde. To se ale o té zemi, kam míří, nedozví vůbec nic, maximálně to, že je moře slané. Ten druhý způsob spočívá 
v tom, že člověk objevuje různé věci. To, co provozuji já, je extrémní forma cestování, která stojí spoustu peněz, času a ještě při ní riskujete zdraví a nemáte prakticky žádný rodinný život. Ale navzdory tomu všemu mě tento způsob cestování ohromně obohacuje. Zažil jsem desetitisíce nejrůznějších příběhů, které nosím v hlavě, ale ještě jsem je třeba nikdy v životě nevypravoval, protože pro ně nebyla vhodná příležitost. Cestování bych zkrátka doporučoval každému, kdo je zdravý a kdo má alespoň nějakou jazykovou výbavu.

Jaký je váš recept na zvládání cizích jazyků?
Talent na cizí jazyky jsem zdědil zřejmě po svých rodičích. Mým oblíbeným jazykem je španělština a románské jazyky. Ve škole jsem v životě neměl angličtinu, ale šest let latinu, která mi pak k ničemu nebyla. Jsou jazyky, které člověk potřebuje vlastně neustále, ale pak jsou i takové, které využije opravdu jen na dobu pobytu v tom kterém místě. To byla například různá kmenová nářečí.

Jak jste se dorozumíval s domorodými národy?
Snažil jsem se s nimi navazovat kontakt přes děti. Ty jsou většinou hravé a já měl vymyšlený jeden trik. Šel jsem na to přes fotoaparát, který je skoro vždycky hrozně bavil. Když jsem pak získal jejich důvěru, většinou mě zavedly přímo za náčelníkem. Nebo jsem se snažil zkontaktovat misionáře, kteří v těchto místech působili.

Jak se člověk musí u domorodých kmenů chovat?
Měl by se chovat tak, jako když přichází na návštěvu, snažit se co nejvíc přizpůsobit. Když někdo vypráví vtip, který nepokládáte za dobrý, tak se musíte smát, když oni tančí, tak tančit, i když to třeba neumíte. Když třeba eskymáci jedí tuleně, tak si asi neotevřete pražskou šunku.

Není žádným tajemstvím, že domorodé národy také občas nabídnou jako výraz pohostinnosti služby svých žen. Jak jste na tyto nabídky reagoval?
Používal jsem formulku, že mé náboženství to zakazuje.

Setkal jste se při svých cestách s kanibalismem?
Ano. Ve státě Papua – Nová Guinea mi nabídli lidské maso. Maličko jsem si kousl. Lidské maso je mastné a velice nasládlé. Nevím, kolik lidí 
v Evropě se krmí masem třeba svého partnera, i když je pravda, že i u nás jsem slyšel, jak chlap o nějaké ženě tvrdil: „To je žrádlo!". Nepředpokládal jsem však u něj, že to říkal proto, že by ji chtěl sníst 
k obědu, ale kdo ví… (úsměv) Je však dokázané, že i naši předci v Evropě někdy před tisíci lety pojídali jiné lidi.

Při cestách po světě zřejmě nebylo vše jen ideální. Šlo vám někdy také o život?
Na jednom opuštěném ostrově mě chytila malárie. Měl jsem pocit, že umírám. To jsem si říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí, proč jsem raději nejel do Bulharska k moři, kde bych dostal maximálně průjem. Zažil jsem celou řadu dalších nebezpečí, kdy se mi mohlo něco stát, ale naštěstí to dobře skončilo. Kolikrát stačilo, abych si někde podvrtl nohu a nikdo by mi nepodal ruku a já už bych se třeba nikdy nevrátil.
Například v Džibuti nám začala hořet loď. Musel jsem opustit kajutu a zůstala mi jen taška, kde jsem měl lahev vody, rezervní prádlo, základní léky a pokrývku hlavy. Oheň asi po šesti hodinách uhasili, ale v kajutách byly stále výpary, takže jsme skončili asi čtyři dny na palubě. K dispozici zde byly pouze dvě funkční toalety, takže jsme celou dobu trávili čekáním ve frontě na uspokojení základních biologických potřeb. Odtáhli nás do Saúdské Arábie, kde nás ubytovali v pětihvězdičkovém hotelu. Chtěli se nás ale rychle zbavit, tak nás posadili do letadla rovnou do Frankfurtu nad Mohanem. Tehdy vyšel v německých novinách článek, že na lodi všichni uhořeli. Naši tomu uvěřili a pak jsem se k všeobecnému překvapení objevil doma v Karlových Varech. Moc příjemné to nebylo…
Nebo jsme třeba v Jemenu kotvili v přístavu, který bombardovaly stíhačky…

Jak na váš celoživotní koníček reagovala manželka?
Je to moje bývalá studentka. Asi tajně doufala, že bude na cesty jezdit se mnou. Ze začátku se to také dělo. Ale protože jsem se třikrát vrátil domů, vznikly z toho tři děti. Od té doby už jsem cestoval sám. Ale pořád jsme si volali. Třeba na Guamu jsme přes půl zeměkoule řešili, jakou mám krevní skupinu. Samozřejmě jsem to vůbec netušil…

Procestoval jste skoro celou planetu. V které zemi světa byste chtěl žít?
V České republice. Ale nejkrásnější jsou Tichomořské ostrovy, nádherná je i Havaj, ovšem ne ta turistická. Velmi se mi líbí Nový Zéland, jenže  má tu nevýhodu, že je od nás přece jen trochu vzdálenější. Ale je tam anglický pořádek, žije zde 800 tisíc Polynésanů, je tu nádherná krajina a čtyři roční období. Pro nás je tento životní rytmus důležitý. Když pobýváte někde, kde je pořád slunce, tak vám to po určité době začne vadit. Pokud bych měl vybrat jiné místo než Českou republiku, asi bych volil Nový Zéland. Ale v Česku se máme pořád velice dobře. Měli bychom být za to rádi, měli bychom být hrdí na to, že jsme Češi. Těší mě, že náš národ má deset tisíc dobrých vlastností. Vadí mě na něm jen jedna jediná špatná, a tou je závist. To je rakovina, která člověka sžírá. Ale ne toho, komu někdo závidí, ale toho, kdo závidí.

Světovou popularitu vám přinesly vaše knihy. Co pro vás znamenají?
Jejich ohlas mě vždycky hodně vnitřně posílil. Nedávno mi například jedna paní přivezla do Františkových Lázní 48 vydání mých knížek
v němčině. Přijde mi úsměvné, že jsem jediný Čech, jemuž vyšla knížka v Peru o Peruáncích nebo v Argentině o Argentincích. Je to jako kdyby nějaký Peruánec nebo Argentinec sepsal Staré pověsti české a my mu je vydali. Ale samozřejmě to člověka potěší…

Autor: Tomáš Dvořák

3.5.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Premiér Bohuslav Sobotka během rozhovoru Deníku.
AKTUALIZUJEME
11

Teroristé nás nezastraší, řekl Sobotka k londýnskému atentátu, Zeman vyčkává

Britská premiérka Theresa Mayová.
1 3

Mayová odsoudila teroristický útok, místo nebylo vybráno náhodně

Lukašenkův režim přitvrzuje: KGB zatkla nejméně 11 lidí

V Bělorusku dnes zadrželi agenti tajné policie KGB nejméně jedenáct příslušníků organizace Bílá legie, kterou opozice označuje za vlasteneckou a režim za extremistickou. Podle vládních médií je razie namířena proti osobám usilujícím o destabilizaci země. Zatýkání se údajně nevyhnulo ani příslušníkům bezpečnostních složek a pohraniční stráže. Informovala o tom agentura BelaPAN.

Češka žijící v Londýně: Lidé se spíše diví, že se to nestalo dřív

Příbram/Londýn - Středeční teroristický útok v Londýně otřásl celým světem. Situaci v Londýně popsala Deníku Martina Stromková z Příbramska, která v Anglii žije zhruba deset let.

Ukrajinci zakázali ruské zpěvačce cestu na Eurovizi v Kyjevě

Ukrajinská tajná služba SBU zakázala vstup do země ruské zpěvačce Juliji Samojlovové, která měla Rusko reprezentovat v květnové soutěži Eurovize v Kyjevě. "Nežádoucí osobou" se stala tím, že porušila ukrajinské zákony návštěvou anektovaného poloostrova Krym. Neobvyklý krok oznámila televize 112 s odvoláním na mluvčí SBU. Zákaz má platit po tři roky.

Spejbl, Hurvínek a Mánička nemají "maminku". Zemřela loutkoherečka Štáchová

Ve věku 72 let zemřela v noci na dnešek loutkoherečka, scenáristka, režisérka, dabérka, interpretka Máničky a Bábinky a od roku 1996 ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka Helena Štáchová. Zemřela doma, uprostřed své rodiny. Oznámila to její dcera Denisa Kirschnerová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies