I když je odkázaný na invalidní vozík a pomoc dalších lidí, chce se poprat s nástrahami oblíbených hor a znovu se vydat na vysněná místa. Teď navštívil dokonce srub na pozorování zvířat nedaleko Srní, což není v záplavě sněhu snadné ani pro zdravého člověka. „Byl to super zážitek. Na jaře bych se rád vydal na Březník,“ prozradil Deníku Augusta.

Narodil se v Nepomuku na jižním Plzeňsku, ale k Šumavě má vztah celý život. V letech 1999 až 2004 pracoval v hotelu Vydra na Srní, pak se sice odstěhoval do Plzně za svou nastávající, ale společně se na Šumavu vraceli.

Václavův život se zásadně změnil v červnu 2010, kdy při vodácké výpravě na Ohři uklouzl na břehu a spadl na hladinu. Při pádu si zlomil tři krční obratle a porušil míchu. Ochrnul od krku dolů.

„Od té doby poznávám svět vozíčkáře a jeho možnosti, které si zdravý člověk nedokáže představit. Mojí nynější 'pracovní náplní' je rehabilitace. Jako aktivní sportovec se snažím i na vozíku vyhledávat sportovní aktivity. Dříve jsem jezdil triatlon, Šumavu mám projetou na kole i na lyžích. V současné době zjišťuji, jaké jsou možnosti vrátit se na oblíbená místa na vozíku,“ uvedl Augusta, který je kvadruplegik, což znamená, že má ochrnuté všechny končetiny.

„Zpočátku jsem nehýbal ani rukama, špatně jsem se udržel na vozíku. Postupem času a pravidelnou rehabilitací se můj stav po krůčkách zlepšuje. Na vozíku už jsem stabilnější, hybnost na rukou se částečně vrátila, ale nehýbu prsty, nemám tedy úchop. Moje svaly jsou zatím slabé, abych se uvezl na mechanickém vozíku, pro jízdu venku používám elektrický vozík, který mi dává alespoň nějakou samostatnost,“ doplnil plzeňský vozíčkář, kterému optimismus dodává to, že zlepšení jsou vidět každým měsícem, ale jsou drobná.

Rehabilitace jde pomalu, například levou rukou dokázal pohnout po devíti měsících.

Manželka je oporou

Velkou oporou mu je manželka Zuzana.

Nestará se o něj ale sama. Má zajištěnou pečovatelskou službu, dovoz obědů a osobní asistenci.

„Pracovní část dne věnuji rehabilitaci. Mám zajištěného fyzioterapeuta, který ke mně každý den dochází, chodím na rehabilitaci do bazénu, jezdím na Vojtovu metodu, hraju bocciu. Snažím se žít běžný život, vídám se s přáteli, chodím do přírody, jezdím s manželkou a přáteli na výlety. Bohužel se neobejdu bez nepřetržité pomoci ostatních. Sám se nepřesunu z postele do vozíku, nepřipravím si jídlo atd.,“ vysvětlil Augusta.

Při svých plánech nemohl opomenout ani Šumavu, kterou si zamiloval kvůli tamním lidem a kvůli tomu, že se tam dobíjí energií. „Devět měsíců jsem strávil v nemocnici a v rehabilitačním ústavu. Na Šumavu jsem se vrátil po patnácti měsících, kdy jsem se s manželkou, bratrem a jeho přítelkyní vydal z Modravy na Tříjezerní slať. V té době jsem ještě neměl vyřízený elektrický vozík, tak jsme cestu absolvovali s mechanickým vozíkem, což nebylo jednoduché. Ale díky mechanickému vozíku jsem se podíval až na slať, obávám se, že elektrický vozík by nenajel na dřevěný chodník,“ zavzpomínal Augusta.

Od té doby navštívil Šumavu ještě několikrát a jezdit tam chce i nadále. „Jelikož se mi v mé oblíbené části Šumavy, což je okolí Srní, Modravsko, Prášilsko, Kvilda, nepodařilo najít vhodné bezbariérové ubytování, byl jsem na Šumavě vždy na jeden den. Místa si vybírám podle dostupnosti a časové náročnosti pro jízdu s invalidním vozíkem. Je spousta krásných míst, na která se asi už nikdy nepodívám, např. vrchol Oblíku nebo Prášilské jezero. Jinak ale návrat plánuji co nejdříve, s prvními slunnými dny. Už se moc těším, až posílím ruce natolik, abych mohl jezdit na handbiku (speciálně zkonstruované kolo, které k pohybu vpřed využívá síly horních končetin – pozn. aut.) a projedu si své oblíbené cyklotrasy,“ uzavřel Augusta.