VYBERTE SI REGION

Martin Stiller: Svět je nejhezčí ze sedla kola

V nohách má našlapáno kolem 70 000 km. Jeho láskou jsou dlouhé cyklocesty po cizích zemích. Projel Austrálii, Kubu a USA a vydal se přes půl Evropy až do Afriky. Na dlouhých cestách po neobydlených oblastech vážívá jeho kolo včetně zásob i 70 kg. Proč se tak pachtit? Martin Stiller říká, že teprve jízda „na vlastní pohon" prý přináší tu pravou svobodu.

4.6.2015
SDÍLEJ:

Martin Stiller: Svět je nejhezčí ze sedla kolaFoto: archiv Martina Stillera

Co vás na jízdě na kole tolik přitahuje?

Svoboda. Člověk je svým pánem. Může se zastavit kde chce, kdy chce a podívat se kam chce. Nemá žádný pevný plán, vše se utváří až během cesty. I samotná cesta je cíl. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla a já říkám, že ze sedla kola.

Nepřináší to i určité nepohodlí? Jezdíte hodně na dlouhé trasy, kolik váží třeba cyklobrašna, kterou vezete s sebou?

Samozřejmě určité nepohodlí k tomu patří, ale je vyváženo právě tou svobodou. Vozím s sebou stan, spacák, karimatku, vařič, zásoby jídla a pití, náhradní díly… Když se to sečte, tak na průměrnou cestu po Evropě, kde můžete počítat s tím, že si každý druhý den dokoupíte jídlo či pití, váží kolo i s nákladem kolem 45 kg. Ale když se vydáte někam do Austrálie či Ameriky, kde přejíždíte neobydlené části a třeba týden nebo i déle jedete mimo civilizaci, například pouští, tak váha zavazadel narůstá. Musíte brát jídlo na 14 dní, třeba 20 litrů vody, což je hned 20 kg… Celkem pak kolo i s nákladem může mít i přes 70 kg.

To si vůbec neumím, a snad ani radši nechci představit…

Ale kolo má pak zase docela velkou setrvačnost, takže jakmile ho jednou rozhýbete, docela jede. Samozřejmě do kopce to je makačka. Ale po týdnu nebo dvou si zvyknete. Musíte!

Jak detailní si děláte plán kam dojet?

Detailně plánovat se to vůbec nedá. Neznáte podrobněji místa, kam jedete, takže se trasa utváří až během cesty. Každou chvíli vám někdo něco doporučí, poradí, která cesta je vhodná pro kolo, nebo že o 20 km vedle je něco zajímavého k vidění. Trasu tedy upravujete den ze dne.

Ale co se týče dlouhodobého plánování před samotnou cestou, tak to samozřejmě dělám. Mám nějaký start a cíl a propojím je spolu přes zajímavá místa, která na trase leží. Když jsme například jeli jihozápadní částí USA, věděli jsme, že chceme navštívit národní parky a zajímavosti, které jsou po trase. Propojili jsme si je nějakou cestou, ale tam už jsme se pak ptali místních, kudy je nejlepší jet. Rozdíl mezi plánováním a realitou je obvykle kolem 15 až 20 procent.

To je docela hodně, ne?

Je. Ale jinak to ani nejde. Když jsme jeli první velkou cestu, což bylo v roce 2001 do Afriky, měli jsme dopředu stanovené body, kudy chceme projet. Vytyčili jsme si trasu a spočítali to asi na 4700 km. Nakonec to v reálu bylo kolem 5500 km. Ne kvůli špatnému propočtu, ale nasčítají se různá drobná odbočení. Například ne vždy najdete na trase místo k přenocování, takže musíte odbočit, zajet si třeba pět km, a druhý den ráno zase zpátky dalších pět. Hned máte deset km navíc. Nebo dojde jídlo či voda a musíte uhnout z trasy a zajet někam, kde doplníte zásoby. Rázem to je třeba 15 km navíc.

Kde všude jste na kole byl?

Podnikl jsem plno menších cyklocest a tři velké transkontinentální. První v roce 2001 napříč Evropou, z Broumova až do Afriky – 5750 km. Zpátky jsme se vraceli částečně vlakem nebo stopem. Pak jsem jel na pár menších cest a na přelomu roku 2007/8 jsme se vydali přibližně na půl roku napříč Austrálií – 9320 km. Ze západního pobřeží, z Perthu až na východ do Sydney. Přitom jsme si ještě asi na tři týdny odskočili do Tasmánie, kterou jsme objeli kolem dokola. Třetí, zatím poslední, velká cyklocesta vedla přes Kubu, Mexiko a jihozápad USA. Celkem to dělalo asi 7000 km.

Víte, kolik kilometrů jste celkem najel?

Kolem 70 000 km. Ale nevím to úplně detailně. Zrovna loni jsme jeli měsíc napříč Francií a nefungoval nám tachometr, takže vůbec nevím, kolik jsme ujeli.

Která z vašich cest byla nejobtížnější?

Těžko se to říká, protože každá byla úplně jiná. Ta první, do Afriky, byla hodně náročná, protože jsme poctivě najeli denně přes sto km. Když si jednou někde dáte třeba půl dne volno a ujedete jen 50 km, musíte to druhý den nahnat a ujet 150 km. Navíc jsme například Andaluskými pouštěmi a vysokými horami projížděli v červenci a srpnu, v době neuvěřitelných veder. Neměli jsme tenkrát moc času, protože jsme byli studenti a hodně jsme spěchali, bylo to jen výlet přes prázdniny. Z tohoto hlediska to tedy bylo náročné.

Martin Stiller: Svět je nejhezčí ze sedla kola

S kým jste tam jel?

Jeli jsme s holkou, s níž jsme se předtím vůbec neznali. Seznámili jsme se na inzerát v časopise Cykloturistika, který zněl: „Hledáme holku, která by s námi jela na kole do Afriky. Zn: pohodová cykloturistika." Podali jsme ho s kamarádem, jenže ten musel cestu zrušit kvůli pracovní nabídce. Původně měly jet i dvě holky, ale ta jedna to také odřekla, takže jsme zbyli s Lenkou jen dva. Poprvé jsme se viděli v Praze na marocké ambasádě, kam jsme šli žádat o víza. Pak jsme podnikli asi týdenní cyklocestu do Krkonoš, Jizerek a Lužických hor a tam jsme se rozhodli, že za týden vystartujeme do Afriky. I s člověkem, se kterým se neznáte, tedy můžete vyrazit na tak dlouhou cestu.

Rozuměli jste si po celou dobu?

Ano. Bylo úplně neuvěřitelné, jak to fungovalo. Tak nějak přirozeně se nám vykrystalizovaly role, každý dělal to, co mu bylo bližší a docela jsme se v tom doplňovali. Lenka byla skvělá v tom, že když jsem se například spletl v odhadu a trasa byla nakonec třeba o 20 km delší nebo do kopce, nikdy nic nevytýkala.

Jeli jste spolu i na další cesty?

Ne, ale jsme kamarádi a na společnou cestu vzpomínáme moc rádi. O několik let později, do Austrálie, jsem jel se svojí tehdejší partnerkou Renčou Lorišovou. Byli jsme spolu na kole také na Korsice, několikrát jsme prokřižovali Alpy, cestovali jsme i na Islandu a v dalších zemích. Austrálie byla naše poslední společná cesta. Pak se naše cesty rozdělily. Ale ne následkem té cesty. Naopak, schylovalo se k tomu už předtím. Cesta po Austrálii nás zase spojila, byla naprosto famózní, neuvěřitelně jsme si to oba užili. Vím, že je to pro ni doteď největší zážitek, ze kterého stále čerpá energii, stejně jako já. Ale po návratu do normálního života jsme se nakonec rozhodli jít každý jiným směrem. Nedlouho poté jsem potkal moji současnou ženu, také Renču. Tenkrát bylo ale hrozně těžké, že všechny silné zážitky, ty z Austrálie, byly spojené s předchozí partnerkou. Věděl jsem, že pokud spolu s novou Renčou máme zůstat, tak to musím přebít nějakou další velkou cyklocestou. A byla z toho půlroční cyklocesta do Ameriky.

Vaše partnerky musí mít docela fyzičku…

Upřímně řečeno, když jsme se seznámili, moje žena na kole moc nejezdila. Vyrazila až se mnou, a rovnou na cestu dlouhou 7000 km, plnou hor a kopců. Z pohledu terénu byla cesta po Kubě a USA náročnější než Austrálie. Ale zase byla pomalejší. Austrálii jsme jeli poměrně sportovním tempem. V Americe jsme se nikam nehnali. Jeli jsme pár dní na kole a pak jsme třeba týden zůstali v národním parku, lezli jsme po skalách, nebo jsme zůstali u místních, kteří nás brali na výlety či jsme jen tak leželi u nich u bazénu a odpočívali.

A předchozí partnerka, se kterou jsem jel do Austrálie, tak ta nejezdila na kole ani jinak nesportovala absolutně vůbec. Pak se v tom našla a neskutečně se vypracovala. Dokonce milovala šlapání do velkých kopců, což není vůbec běžné. Hodně žen jezdí na kole, některé tolerují vysoké kopce, ale že by je nějaká měla vysloveně ráda, to je jedna z tisíce.

Martin Stiller: Svět je nejhezčí ze sedla kola

Projížděli jste i regiony, kde cyklisté, ale především ženy-cyklistky, asi nejsou úplně běžné. Nebyl to někde problém?

V Africe jsme byli jen v Maroku, což je sice arabská země a drobné komplikace tam byly, ale nic vážného. Snažili jsme se vždy maximálně ctít místní zvyklosti, abychom neprovokovali. V Maroku jsme byli naopak překvapeni přátelskostí a ohleduplností řidičů vůči cyklistům.

Jak jsou na tom další země z hlediska chování k cyklistům?

Nikdy bych se na kole nevydal do Asie. Jsou tam úzké cesty, kterých je navíc málo, na nich je ohromný provoz, auta v dezolátním stavu a neohleduplní řidiči. Jedete do kopce, vedle vás se stejnou rychlostí sune kamion, jehož zápach dýcháte… Po Asii je lepší chodit pěšky s batohem, země na cykloturistiku to není vůbec. Na kolo jsou skvělé USA, celá západní a severní Evropa, Austrálie, Nový Zéland, lidé si chválí také Koreu a Japonsko. Jsou to země, kde je hodně silnic s kvalitním povrchem. Pak si můžete zvolit takovou trasu, kde je malý provoz. Určitě bych se rád na kole vydal ještě někam do jižní Ameriky, ale do míst, kde není moc aut, to znamená někam, kde nejsou velká města. Do tamních hor a vesnic. Velké přejezdy mezi asijskými nebo jihoamerickými městy nedoporučuji. Pořád jen dýcháte zápach a prach z aut.

Kterou zemi byste doporučil cyklistům, kteří jsou v takové střední kondici?

Rakousko, severní Itálii, jižní Německo a Švýcarsko. To jsou naprosto nejlepší cyklistické země snad na celém světě. Nikde není tak fantastická síť kvalitních cyklostezek, navíc přátelští lidé, kvalitní služby a možnost volného stanování.

Dá se tam jet na kole i s dětmi?

Určitě ano. Jsou tam i cyklostezky vyloženě pro rodiny s dětmi. My jsme s tehdy osmiměsíční dcerkou v cyklovozíku jeli dva týdny podél řeky Inn. Ze Švýcarska, kde pramení, přes Rakousko, Tyroly, a nakonec Bavorskem. Ujeli jsme asi 750 km a bylo to naprosto úžasné. Jsou tam mimořádně kvalitní cyklostezky.

Další známá cyklostezka je Dunajská, to je absolutní pohodovka pro seniory či rodiny s dětmi. Všude je mnoho možností ubytování, každou chvíli narazíte na dětská hřiště nebo místa pro pikniky. Z tohoto hlediska je to naprosto jedinečná a skvěle připravená cyklostezka i pro pohodlnější turisty, nebo ty, kdo nemají takovou kondici.

Jaké lokality byste cyklistům doporučil v Čechách?

Hlavně dva regiony. Co se týče jedno a dvou denních vyjížděk, ať už preferujete horská kola či treková, nádherný region je Broumovsko. Najdete tam spoustu cyklostezek různé obtížnosti, překrásnou přírodu i památky.

Broumovsko navíc začíná být známé i ve světě. Dostala se mi do rukou americká kniha „333 nejkrásnějších míst na světě" a z Čech a Slovenska jsou tam uvedena jen tři místa: Praha, Tatry a Broumovsko. Pro české občany je Broumovsko stále ještě trochu zapomenutý region, ale už se o něm začíná vědět. Druhý region, který je na kolo skvělý, jsou Beskydy. Tam už jsou ale obtížnější trasy.

Když porovnáte cyklostezky v Česku a v zahraničí, jak jsme na tom?

Rozdíl mezi českými a západoevropskými cyklostezkami je jednoznačný a mám na to svoji definici. V západní Evropě se cyklostezky staví, kdežto v Česku se pouze značí. To ten rozdíl, řekl bych, vystihuje docela dobře.

Máte nějakou cyklistickou vychytávku, kterou byste ostatním doporučil?

Jsem zásadní zastánce přilby. Absolutně nesouhlasím s lidmi, kteří tvrdí, že se jim v ní potí hlava, to je totální nesmysl. Helma špičkově funguje nejen při pádech jako prevence úrazu, ale chrání třeba i před úpalem. Helma hlavu naopak ochlazuje, protože horko ze slunečních paprsků zůstává v jejím skeletu. Jediné, co se trochu potí, je čelo a místo nad ušima. A právě to se dá vyřešit čelenkou či šátkem, který si nasadíte pod helmu.

Takto můžete jezdit i v nejhorších vedrech. Když jsem projížděl Austrálií, bylo tam kolem 45 °C, v USA v Údolí smrti dokonce 51 °C ve stínu. A přesto jsme jeli s helmou. To byla v tu chvíli naše záchrana, bez které by to nešlo.

Jak se díváte na cyklisty jezdící po městech jako je Praha?

Nejsem městský člověk a snažím se do měst moc nejezdit, takže s tím moc zkušeností nemám. Devět let jsem žil ve Vídni, a tam jsem trochu jezdil. Vídeň je pro cyklisty naprosto perfektní. Říká se dokonce, že Vídeň je spolu s Mnichovem jedno z nejlepších měst pro cyklisty v Evropě. To mohu potvrdit. A potvrzují mi to i ostatní cykloturisté, i ti ze zahraničí, kteří se u mě občas zastaví. Jsem také členem mezinárodní komunity cykloturistů, která se jmenuje Warmshowers.org. Funguje tak, že si tito lidé navzájem pomáhají. Když pojedete třeba Japonskem a bude tam bydlet někdo z této skupiny, nechá vás u sebe například přespat.

Martin Stiller: Svět je nejhezčí ze sedla kola

Jak se člověk může stát členem této skupiny?

Jednoduše se přihlásíte na internetu na adrese www.warmshowers.org, kde vyplníte svůj profil. Zajímavé je, že k lidem, které jste oslovili nebo navštívili, můžete napsat komentář o tom, jací byli a jakou s nimi máte zkušenost. Můžete napsat třeba, že konkrétního člověka nedoporučujete, protože byl nespolehlivý, nebo u vás udělal binec atp. Komentář mohou napsat stejně tak ostatní ke mě. Dobré na tom je i to, že když se vám někdo přihlásí, dopředu víte, kdo k vám jede. Když si chcete důvěryhodnost komentáře ověřit nebo se dozvědět něco bližšího, můžete napsat dotyčnému hodnotiteli a zeptat se na více informací.

Který zážitek z cest se vám nejvíce vryl do paměti?

Těch je strašně moc. V Austrálii bylo nejsilnější setkání s tamními zvířaty – klokany, ježurami a dalšími. V Americe se mi nejvíce dostaly pod kůži jejich národní parky. Tamní příroda je nepopsatelná, absolutně fantastická, až se vám tají dech. Jezdit tam na kole je sice dřina, ale stojí to za to. Další věc, která se mi vryla do paměti, jsou nesmírně přátelští lidé. Ohromně pohostinní, hned nabídnou pomoc, každý by vás odvezl, ubytoval u sebe doma, pohostil. Když se vám porouchá kolo, hned první auto, které jede kolem, zastaví. To je v Americe, Austrálii i na Kubě úžasné. Navštívili jsme tam takto asi 50 nebo 70 rodin. Stalo se nám, že jsme 21 dní v kuse nemuseli rozbalit stan, vždycky jsme u někoho spali. Jedete, blíží se večer, a najednou u vás úplně cizí člověk zastaví a nabídne vám, ať u něj přespíte. V Americe je všechno oplocené, takže se vždy musíte zeptat, jestli si tam můžete postavit stan, a většinou to skončí tak, že vás pozvou na přespání domů.

To se asi v Evropě nestává, že?

Je to i tím, že Evropa je hrozně zahuštěná. Když ale jedete divočinou někde v Austrálii nebo v Americe, občas po x kilometrech narazíte na osamocenou farmu. Pak jste i vy pro tyto domorodce takové zpestření. Někteří z nich turistu na kole z Evropy viděli jednou, dvakrát v životě. Nabídnou vám přespání, večeři, vezmou vás na výlet. Snažím se to vracet tak, že nabízím cizincům totéž. Všem, u koho jsme byli, posílám nějaké fotky a letáček o Česku s pozvánkou, ať přijedou k nám. A každou chvíli skutečně někdo přijede na návštěvu. Člověk díky tomu získá přátele na celý život.

Když jste jezdili neobydlenými oblastmi, nestalo se vám někdy, že vám došlo jídlo, nebo voda?

To musí člověk hodně dobře plánovat. Ptát se dopředu, kdy je další civilizace a možnost pitné vody. Jeli jsme třeba místem, kde 1200 km nebylo možné sehnat nic k jídlu. A věděli jsme, že voda tam bude každé dva dny, takže 20 litrů vody jsme museli vézt. Ale v nouzi si můžete zastavit třeba auto, jedoucí kolem, oni vám alespoň nějakou vodu dají. Australané si pravidelně vozí s sebou kanystry tak s 20 litry vody.

vizitka Martina Stillera
- Rodák z Broumovska, cyklocestovatel, milovník hor.
- Devět let žil v Rakousku.
- Nyní se jeho novým domovem staly Beskydy.
- Nedávno vydal svoji cestopisnou prvotinu Světem na kole.
- Aktuálně se podílí na projektu Vzkříšení horské chaty Prašivá (www.chataprasiva.cz).
- Je také zakladatelem oblíbeného festivalu Cyklocestování (www.cyklocestovani.cz) a organizátorem aktivních výletů a víkendů pro rodiny s dětmi.

Denisa Haveldová, Foto: archiv Martina Stillera

Autor: Redakce

4.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš je nejvlivnější Čech. Na vyhlášení v Bruselu ale nebude, je nemocný

Praha – Zatímco v tuzemsku Andrej Babiš schytává kritiku za elektronickou evidenci tržeb a musí vyřešit i svůj střet zájmů, aby postavení politika a podnikatele sladil se zákonem, ve světě ho vnímají jako významnou osobnost. Po ceně časopisu GlobalMarkets pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských zemí za rok 2016 ho nyní bruselský server Politico.eu vybral jako Čecha, který letos nejvíc přispěl k formování Evropy. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Tragédie u Draženova. Mladý řidič zemřel po střetu s nákladním autem

Draženov - K tragické dopravní nehodě došlo po půl šesté večer na hlavní silnici od Domažlic na Draženov nedaleko odbočkyna Petrovice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies