Z které výpravy jste se teď naposledy vrátil?

„Dlouho jsem nebyl v žádné exotické zemi, protože se věnuji rodičovským povinnostem. Na jaře jsem byl lézt ve své oblíbené Francii, kde se snažím jezdím každé jaro. Tento týden jsem přijel z Teplic nad Metují, kde se podílím na natáčení lezeckého filmu. Původně se to mělo točit v Dolomitech, ale to jsme zavrhli kvůli nejistému počasí.

Film by měl být o vývoji lezení na pískovcových skalách. Lezení na pískovcových skalách je totiž výjimečný v tom, že má svá pravidla a historii, která se nezadržitelně mění. Pískovcové lezení je známe jako velmi nebezpečné lezení, protože je proti jiným oblastem míň zajištěné. Proto je lezení po něm dobrodružnější a také nebezpečnější. Ale to se postupně mění a o tom by mohl být tento film. Pomáhám při vzniku scénáře a budu i za kamerou.“

A jakou největší horu jste slezl?

„Tuto otázku slýchávám často. Nejsem výškový horolezec , jako třeba Libor Uher, který vylezl na K2, nebo Polda Sulovský, který vylezl na Everest. Vyznávám volné lezení po skalách jen pomocí rukou a nohou, skoby používáme jen na jištění. Ale pokud mám odpovědět na vaši otázku, tak je můj výškový rekord 5 800 metrů, kterého jsem dosáhnul v Peru na hoře Huascaránu. V té výšce jsem to pak zabalil. Neměl jsem už sílu ani motivaci. Mnohem více jsem si tam užil Sfingu, což je 5 325 metrů vysoká hora, která má stěnu ve tvaru sfingy. “

Je lezení nebo horolezectví nebezpečný koníček?

„Určitě ano. Ale je to jako chodit po silnici, taky musíte dávat pozor. Hory nejsou nebezpečné. To nebezpečí vytvářejí lidé. Kdysi existovaly oddíly, kde byly výkonnostní třídy a šlo se postupně. Nejdříve Tatry, pak Alpy a až pak člověk případně mohl Himaláje. Dnešní doba je bohužel rychlá – proč se zatěžovat Tatrami, když můžu rovnou do Himalájů.“

Musí být člověk fyzicky zdatný, nebo může tento koníček dělat každý?

„Horolezectví se dnes může věnovat skoro každý, někdy stačí mít peníze. Trošku horolezectví ztratilo kouzlo dobrodružství . Teď přijedete do Alp a na všech významných kopcích jsou davy lidí. Připadáte si tam jako někde na náměstí. Ale abych se vrátil k otázce, tak je pravda, že nějakou fyzičku člověk mít musí. Klasické výstupy zvládne každý, kdo se věnuje nějakému sportu.

Chleba by se mohl začít lámat ve chvíli, kdy se přihodí něco nepředvídatelného, například, že se zhorší počasí. Proto bych nezkušeným horolezcům poradil využít služeb horských vůdců. Důležité je nepřeceňovat vlastní síly. Přitom je takové horolezecké přísloví – Není důležité vylézt nahoru, ale slézt dolů. Kdo to nepochopí, může přijít o život.“

Petr Piechowicz

A jak jste se vůbec k lezení dostal?

„Už jako malý kluk jsem se svým bratrancem Radimem podnikal výpravy do zakázaných míst. Jednou se Radim vrátil ze školy, kde byl známý speleolog Josef Wagner. Byl z toho úplně nadšený, takže jsme se přihlásili do jeskyňářského kroužku, kde jsme se setkali i s horolezci. To nás úplně nadchlo, a tak jsme začali potajmo lézt po skalách.“

Když jste navštívil méně vyspělé země, setkal jste se korupcí nebo byrokratismem?

„Když jsem byl v Mali, tak jsem tam dostal malárii. Toho využili zloději a ukradli mi brašnu s kompletním fotografickým vybavením. Kromě fotoaparátu jsem tam měl peníze, letenku a negativy. Šli jsme teda na policii. A policajt to bral v klidu, pořád nás přesvědčoval, že nás nikdo nemohl okrást, protože je tam svátek a to se nekrade, takže jsem to musel ztratit. No a to propojení mezi policií a zločinem se ukázalo později, když se letenka ´náhodou´ našla. Vše ostatní samozřejmě ne.“

Máte nějaký sen, který byste si chtěl ještě splnit?

„Je jich hodně, ale uvidíme, co dovolí čas a peníze. Lezl jsem po skalách skoro na všech kontinentech, ale ještě jsem nebyl v Austrálii. Tam jsem se chtěl vždycky podívat. Pamatuji si, když jsem ještě chodil na základní školu, jak mi jedna soudružka učitelka řekla, že tam se nikdy nepodívám, tak uvidíme.“