Chrudimský cestovatel Štěpán Klempíř úspěšně zakončil cestu autostopem do Mongolska. Pikantní na celé výpravě byl fakt, že Mongolové principu autostopu nerozumí a po celé zemi vede jen opravdu hodně málo cest. Naštěstí se nic nepokazilo tak moc, aby se výprava čítající dva lidi a psa mohla bezpečně vrátit domů.

Jaký byl návrat do civilizace?
Pozvolný. Jeli jsme zpět přes Altaj a ta není hustě osídlená. První větší kontakt s civilizací přišel, když jsme vjeli do Novosibirsku. Tam to bylo hodně velké překvapení, protože jsme se náhle zase potkali s lidskou negací. Potřebovali jsme se dostat na konec města na rozumné stopovací místo. Už byl večer, metro se pomalu zavíralo. Ve vstupu ale byl turniket a u něj seděla nepříjemná bába, co kontrolovala lístky. Ta prohlásila, že náš pes je moc velký na to, abych jej vzal do náruče, a proto nás do metra nepustí. To však byla asi jediná možnost, jak se na kraj města dostat. Tak jsem se do ní pustil, proč to v Moskvě problém nebyl a tady ano. Odpověděla mi vyhýbavě, že to je její práce.

A pustila vás?
Ne. Naštěstí kolem procházeli nějací mladí studenti, kteří to chvíli pozorovali a pak přiběhli a začali se nám omlouvat. Když jsme jim potom řekli, odkud jsme a jak jsme se sem dostali, tak sehnali kamaráda, který nebyl nalitej, a ten nás odvezl na konec města.

Když to poslouchám, tak po příjezdu domů už jste tedy musel být hodně aklimatizovaný.
S návratem jsem měl vždy problém, než se začlením do „normálního" bytí. Návrat z Mongolska jsem moc neustál, a tak jsem ještě odjel na týden do Tater. Jenže to už jsem musel být v kontaktu s médii a tak. Řekl jsem si, že to zvládnu s pomocí mobilního připojení na internetu. Jenže co se nestalo. I v mongolské poušti Gobi chytnete 4G signál na internet lépe, než v Tatrách.

Jak vlastně vypadá váš civilní život, když právě někde nestopujete?
Bojuji na několika frontách – píšu třeba knihu nebo právě stříhám dokument. On to nebude vysloveně dokumentární snímek, ale lehce zábavnou formou podané naše dobrodružství. Také pracujeme na traileru kvůli crowdfundingové kampani na další cestu.

Kdy něco uvidíme, nebo si budeme moci přečíst?
Brzy by měla vyjít knížka, kterou jsem psal loni na začátku roku a je napsaná ve formě stopařských deníků. Text bude dvoujazyčný. Na jedné stránce v češtině a na protější v jednom ze sedmi vybraných jazyků. Když se něčeho nechytíte, tak máte možnost se podívat na překlad. Navíc jsou na každé stránce znázorněná a vysvětlená náročnější slova. Elektronická verze už by měla být víceméně hotová. Ta bude plná multimediálního obsahu – třeba videí. Když najede myší na konkrétní slovo, objeví se vysvětlení. Nejprve znovu v daném jazyce, ale je možnosti si jej i nechat přeložit.

Postupně také začínám připravovat ještě dva další knihy. Jednou z nich bude takový stopařský průvodce, který by měl lidem přinést užitečné informace, jak stopovat. A druhá bude obsahovat příběhy z poslední cesty.

Pořádáte i přednášky a besedy, novináři vás také oslovují, tak mě zajímá: na co se vás nejčastěji ptají?
Kam pojedu příště. Ale ta přichází až na konec, tak si ještě necháme prostor, než se zeptáte. Další velmi častý dotaz je, zda cestovat se psem není složitější? A třetí je otázka: Kde se mi líbilo nejvíc. Na tu ze zásady neodpovídám vůbec, dokud neprojedu všechny státy světa.

Mongolsko

Pojďme se ještě na skok vrátit do vaší mongolské anabáze. Vzpomenete si na nějaký nejsilnější zážitek?
Těžko se mi vybírají jednotlivé zážitky. Cesta je jako puzzle, jehož dílky do sebe pečlivě zapadají a nedá se jeden z nich vytáhnout jen tak. Pro mě to byla jedna z nejzajímavější a nejvíc naplňujících cest. Hned na druhém místě bych zmínil cestu do Íránu, ten u mě dosud hrál jakýsi prim. Miluji hory a originalitu lidského života, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že Mongolsko je až tak divoké, jaké je, a jak obrovské a bezrozměrné pláně na světě mohou být.

Kdybych měl ale zmínit pár konkrétních zážitků, tak určitě setkání s mongolským šamanem nebo přejezd pouště Gobi. Ono 3500 kilometrů v poušti nechá stopy na duši. Pak bych rád zmínil moji oslavu narozenin, která se uskutečnila doslova a do písmene kdesi v Altaji.

Začalo to tím, že jsme byli doslova ztraceni našimi řidiči, které jsme si stopli u blátivé cesty uprostřed stepi. Zarytě nám tvrdili, že vědí, kam jedou. Neměli však úplně pravdu, na což jsem ovšem přišel až po 300 kilometrech cesty mezi horami, kdy mi začalo být divné, proč se slunce stáčí tak moc a že by tu tenhle hřeben rozhodně neměl být. Z našich řidičů pak vypadlo, že si ani oni sami nejsou jistí, kam dojeli, tak nás vysadili a my zůstali stát uprostřed nádherné náhorní plošiny a v okolí nebylo vůbec nic.

Už devět let jsem neslavil narozeniny v České republice, ale místo: Ztracen kdesi v Altaji na náhorní plošině bude dlouho kralovat mému seznamu míst.

Jak jste se z té pustiny dostali?
Když jsme se procházeli po náhorní plošině, tak jsme v dálce zahlédli světlo. Byla to jurta, kde nás mile přivítali a kde jsme také slavili moje narozeniny. Byli to úžasně milí lidé, kteří žili ten stepní mongolský život závislý na chovu velbloudů, ovcí, koz a koní. Hlava rodiny sice neuměla ani kváknout rusky nebo anglicky, ale přesto jsme si úžasně popovídali, a to pomocí mongolské vodky dělané ze sýru a zkvašeného kobylího mléka.

Obden ráno zastavil u té jurty náklaďák, kterým jsme sem přijeli. Jeho řidiči totiž objížděli osamocené jurty a měnili s jejich obyvateli jejich produkty za věci, které si na stepi jen tak nevyrobíte, jako například boty nebo oblečení. Tihle řidiči vyhandlovali to, co potřebovali, na korbu naložili tři ovce, tři kozy, nás a už se jelo dál. Já se do kabiny nevešel, tak jsem celou cestu strávil na korbě, což byl nemilý zážitek pro moji zadnici. Jeden z šoférů pak vylezl za mnou a vytáhl láhev vodky se slovy: „Tys prej měl včera narozeniny." Když nás vysadili, tak mě z korby doslova vyklopili.

Myslím, že už nastal čas na otázku: Kam pojedete příště?
Láká mě projet Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán. Miluji hory a v těch, co leží na území těchto „stánů" jsem ještě nebyl. Jsou to země muslimské a mě se silně dotýká averze, s jakou se stavíme jakožto Evropa k imigrantskému problému. Jedinou cestou je tam přijet a ukázat našim, že tam žijí milí a obyčejní lidé.

Teď je to hodně citlivé téma, nebojíte se, že vás unesou?
Moc ne. Desítky lidí mizí i tady v Evropě, jenom se o tom tak nepíše.