VYBERTE SI REGION

Na prkně profrčel kolem celé země, ujel i lijákům

Jihočech Pavel Šimeček objel republiku po silnicích co nejblíž hranicím na longboardu, do cíle v Lipně nad Vltavou dorazil po bezmála osmnácti stech kilometrech v sobotu…

19.5.2013
SDÍLEJ:

IDEÁLNÍ SILNICE. Zvlněný terén a kvalitní povrch vozovky je to nejlepší, co si může longboardista přát. Foto: Deník

Velmi netradičně pojal letošní dovolenou třiadvacetiletýPavel Šimečekz Olešníku na Českobudějovicku. Rozhodl se jako vůbec první člověk objet republiku podél hranic na longboardu, o něco delší variantě skateboardu. Jen s prknem a tím nejnutnějším vybavením v batohu na zádech vyrazil 15. dubna na cestu z Lipna nad Vltavou, kde již rok žije a pracuje. Na stejné místo dorazil v sobotu a završil tak neuvěřitelnou, takřka 1800 kilometrů dlouhou cestu.

„Krajinu, přírodní i kulturní památky vnímá člověk i za jízdy na prkně. Naše země je překrásná, má úžasný profil, až budeme mít sto procent kvalitních silnic, bude to ráj. Mám Českou republiku strašně rád, neznám jinou zemi, která by na tak malé ploše nabízela od všeho něco," pochvaloval si sympatický sportovec výlet jen pár kilometrů před cílem.

Jak vás napadlo vypravit se na takovou cestu? A zrovna na longboardu?

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. O Vánocích byl čas přemýšlet o dovolené. Vymyslel jsem nějaké varianty a objetí České republiky na longboardu vyšlo jako vítězný nápad. Na kole jezdím celý rok, chtělo to změnu a jiný sport nedělám.

Jak na ten nápad reagovali rodiče a další blízcí. Neměli o vás strach?

Mamce, se kterou se moc často nevídám, jsem o cestě říkal, ale asi mi špatně rozuměla a myslela si, že jedu na kole. Až asi v polovině mého longboardového výletu mi od ní přišel e-mail, že teprve zjistila, že jedu na prkně a ať dám pozor na auta. S taťkou jsem byl celou cestu v kontaktu a v případě přítelkyně jsme řešili jediný problém, že se měsíc neuvidíme. Udělala si za mnou nakonec výlet na sever Čech. I ona je akční, tak jí ten plán nepřišel zvláštní.

Pustit se na tak dlouhou cestu na prkně, to asi chce bohaté zkušenosti s tímhle druhem sportu…

Longboard, když jsem na tuhle cestu vyrazil, jsem znal teprve přesně rok a půl, z toho dvě zimy, kdy moc nenajezdíte.

A rozhodl byste se stejně i nyní, když už víte, co ta cesta obnáší?

Určitě bych vyrazil znovu, už jsme se i bavili s kamarádem, že bychom tímto stylem příští rok dali rádi Rakousko.

Kolik jste vůbec urazil kilometrů, jak jste ujetou trasu měřil?

Za jízdy to až tak moc nejde, musel bych mít zapnutou GPSku, a to by mi moc vybíjelo baterky. Kdybych vezl samotnou GPSku, zase by mě to moc zatěžovalo. Táta mi ale dělal na dálku skvělé informační a poradenské centrum, přeměřoval mi i ujetou trasu na mapách. Nakonec to bude něco přes sedmnáct set kilometrů. Jedna věc je samotná cesta kolem hranic, druhá pak fakt, že jsem se od trasy díky nadbytku času občas odchýlil, zajel jsem si do Vítkova za kamarády, když jsem byl na Třeboňsku, jel jsem i na otočku do Budějovic.

Na startu jste měl v plánu urazit každý den minimálně 60 kilometrů. Jak ale jednotlivé etapy vypadaly ve skutečnosti, jaká byla nejkratší a naopak nejdelší?

Nejkratší byla nula, to když jsem si udělal volný den, nebo jsem se vychýlil z trasy. Dovolil jsem si to právě v době, kdy jsem se už dostal zpátky do jižních Čech a nebylo kam spěchat. Nejdelší etapa měřila 123 kilometry, to bylo ve východním cípu republiky. Ten jsem přejel celý nejednou od Ostravy až do Nového Hrozenkova. Prvních padesát kilometrů bylo téměř po rovině a dobrých silnicích, to jelo skoro samo. Pak jsem šel několik kilometrů do velmi prudkého kopce pěšky, ale za odměnu byl o to delší úsek z mírnějšího kopce. Velkou dávku kilometrů jsem tak ujel bez námahy, jen jsem se vezl po perfektní cyklostezce.

Povedlo se vám někdy zabloudit?

Občas mě překvapila mapa. Například na ní byla zakreslená silnice druhé třídy, skoro jsem se bál, že tam bude příliš velký provoz, a vyklubala se z ní klidná lesní cesta, kudy za celou dobu neprojelo ani jedno auto. Také se mi i stalo, že cesta z mapy ve skutečnosti vůbec neexistovala. Jednou jsem i úplně zabloudil, to když se na mě zrovna přijeli podívat přítelkyně s tátou. To ráno jsem si nestihl pořádně nastudovat trasu a vydal jsem se úplně na druhou stranu, naštěstí se dalo na správnou silnici vrátit po polní cestě.

Kde jste po cestě přenocoval?

Když bylo chladno, vybíral jsem si penzionky, levné hotely. Hodně mi pomohl táta. Většinou jsem kolem poledne tušil, kam až ten den mohu dojet, táta tak měl dost času něco na dálku domluvit a já mohl jet na jistotu. Když pak bylo hezky, spal jsem i párkrát venku, někdy jsem přenocoval u známých. Hned první den jsem se ale vytrestal. Jel jsem na blind do Horní Vltavice, jen jsem si dopředu zjistil na internetu hotel, který byl ale ve skutečnosti zkrachovalý. Penziony byly také zavřené, ještě nebyla sezona. Nakonec jsem objevil obecní ubytovnu. Problém ale byl s jídlem. V celé Vltavici nebylo vůbec nic. Místní mi poradili asi tři kilometry vzdálenou Zátoň, tak jsem tam vyrazil už pěšky, ale i tam byly restaurace pozavírané. Už to vypadalo, že půjdu zpátky hladový, nakonec jsem ale naštěstí našel hospůdku, kde měli aspoň nakládaný hermelín a utopence.

Co jste vůbec celý měsíc jedl?

Ani s jídlem pak už nebyl problém, s sebou v batohu jsem žádné velké zásoby nevezl, spíš jen železnou rezervu pro případ, že bych delší dobu nikde nic nesehnal, jinak jsem ale jídlo kupoval po cestě vždycky, když jsem měl hlad. Dopřával jsem si v restauracích běžné obědy a když bylo kde, tak i večeře. Nijak jsem si nevybíral, mám rychlý metabolismus a spořádám cokoli, zkrátka jsem si dával, na co jsem měl zrovna chuť.

Jak jste dokázal měsíc vydržet jen s vybavením, které jste uvezl v batohu? A jak byl těžký?

Po většinu cesty nevážil víc než pět a půl kila. Vezl jsem toho podstatně méně než longboardisté jinde ve světě na podobných cestách. S těžkou krosnou by jízda nebyla příjemná a už vůbec ne zábavná. Co se týče hygieny, neobešel bych se bez kartáčku na zuby a pasty, sprchoval jsem se po hotelích, něco málo jsem si i vypral. Oblečení jsem s sebou vezl málo, zvolil jsem všechno kromě bundy a kalhot z merino vlny, má tu výhodu, že narozdíl od syntetických materiálů ani po mnoha dnech nesmrdí. Stačily mi tak dvě spodní vrstvy, dva páry ponožek, dvoje trenýrky, v základní vrstvě s dlouhým rukávem jsem ani jednou nejel, měl jsem ji jen jako rezervu do velké zimy nebo na dobu, kdy bych ostatní oblečení sušil.

Naopak na chráničích se co do množství a velikosti asi šetřit nedá. Co vše je nezbytné?

Rozhodně helma, tu jsem měl na hlavě pořád, skoro jsem v ní i spal, jak jsem si na ni zvykl. Chrániče kolen jsem nasazoval pouze, pokud jsem jel z kopce. Jinak při odrážení je to v nich docela nepohodlné, je ale možné je spustit dolů na kotníky, aniž by mě omezovaly. Důležité jsou i slidovací rukavice, ty mají na dlaních takové plastové puky, které se používají k brzdění. Když potřebujete rychle zastavit, přenesete váhu na ten puk a prkno vychýlíte o osmdesát až sto stupňů vůči směru jízdy, udělá se vlastně takový smyk, a tak zastavíte.

Zažil jste pády? Máte šrámy?

Ze začátku jsem vůbec nespadl, asi dvakrát jsem při brzdění v relativně malé rychlosti vypadl a svezl jsem se po zadku, i kalhoty to ale bez problémů přežily. Jediný pád s odřeninou jsem měl až na jižní Moravě, skoro ve třech čtvrtinách jízdy. Shodou náhod to bylo při tom, když jsme něco natáčeli a blbli. Člověk se ale snaží cestou nezranit, protože sebemenší úraz může cestu úplně stopnout. Z opatrnosti jsem si proto dával pozor i na větší rychlosti a troufl si na ně jen tehdy, když jsem věděl, že si to můžu dovolit, když byla silnice přede mnou bezproblémová a dalo se to klidně pustit.

Při cestování bývá nepříjemný i banální zdravotní problém. Vyhnul jste se jim?

Největší strach jsem měl, abych neprochladnul. Namále jsem měl u Mikulova, kde mě nečekaně při noclehu v kapličce zastihl liják, před kterým se nebylo jak schovat. Doslova jsem ždímal spacák, ale i když byl mokrý, dokázal jsem se v něm zahřát a žádné následky mě naštěstí nepostihly.

Co longboardistu na tak dlouhé cestě bolí?

Kupodivu nic, pokud máte kvalitní ponožky. Existuje riziko, že si uděláte puchýře. Já jsem díky vybavení a tomu, že umím při odrážení střídat nohy, neměl ani jeden, jen se mi po čase udělal otlak. Při jízdě se dost ohýbáte, ale ani záda mě nijak zvlášť nebolela. Zabrat dostávají i kolena, ale ta má jsou zvyklá z jiných sportů.

Cesta podél našich hranic znamená zdolat nespočet kopců. Není to na longboardu příliš náročné?

Naopak, nahoru dolů, to je přesně to, co má longboardista rád. Ideálně pokud dolů jede po kvalitní cestě. To se pak bavíme o rychlostech přes padesát kilometrů za hodinu. A to není moc, světový rekord je 130, závodní rychlosti se pohybují mezi sedmdesátkou a stovkou. Jak moc si to člověk může dovolit rozjet, záleží hlavně na povrchu. Když není kvalitní cesta, můžu jet 35, 40 a už je to moc. Do kopce je pořád efektivnější jet na longboardu než jít pěšky. Když ale narazíte na dlouhý sedmikilometrový kopec, člověka to po čase omrzí a potřebuje změnu pohybu. Kilometr, dva jedete, pak jdete chvíli pěšky, zvlášť v hodně prudkém úseku. Potom se za odměnu svezete, ale párkrát se mi stalo, že jsem šel pěšky i dolů, zvlášť ze začátku, kdy byly silnice po zimě plné štěrku. Paradoxně pak byla příjemnější cesta do kopce. To zkrátka longboardistu zamrzí, když vyjde kopec a nemůže si ho pak ani sjet.

Po zimě snad každý motorista nadává na výtluky. Co longboardista, je vůbec možné se dírám v silnici vyhnout?

Několik lidí mě varovalo před kvalitou českých silnic. Občas to opravdu byla hrůza. Pokud je ovšem silnice hladká, sem tam nějaká díra mi nevadí, protože ji bez problémů objedu. Spíš je problém, když narazíte na silnici s drsným povrchem. Samozřejmě po cestě z kopce je lepší, když je silnice bezvadná, naopak po rovině si užívám, když jsou na silnici nerovnosti, je to lepší než monotónní hladký asfalt.

Co ostatní provoz na silnicích? Už při jízdě na kole nebývá setkání s mnoha řidiči žádný med.

Mou velkou výhodou byla volba trasy v pohraničí. Většina cest byla liduprázdná. Plánoval jsem cestu tak, abych se provozu pokud možno vyhnul, jezdil co nejméně po silnicích první třídy. Občas ale nebyla jiná možnost, určité úseky jsem musel jet opatrně po hlavních tazích, ale šlo jen o pár desítek kilometrů z těch mnoha set.

Pro řidiče i ostatní svědky jste ale musel být zvláštní úkaz, divili se hodně?

Reakce, které jsem zaznamenal, byly spíš kladné. Lidi už o mně hodně věděli hlavně z televize a poznávali mě. Byl jsem až překvapený, kolik lidí se dalo do řeči. „To jste vy, co jedete na tom prkně okolo republiky?" ptala se jich spousta. Auta na mě troubila spíš na pozdrav, občas řidiči i zastavili na kus řeči nebo aby si mě vyfotili. Je to pochopitelné, tenhle sport je téměř neznámý a budil pozornost. Lidé, co mě rovnou nepoznali, se ptali, když mě viděli s batohem a karimatkou, kam jsem se na tom vydal. Bylo zajímavé sledovat reakce na odpověď, že jedu po hranicích. První dva tři dny si leckdo myslel, že jsem blázen, že to nemůžu objet. Asi v polovině cesty už jsem měl argument, že se to daří a ke konci jsem se mohl pochlubit, že se blížím do cíle a mám za sebou největší řeholi.

Letos pořád ne a ne přijít krásné počasí. Jaké vyšlo vám po cestě?

Já měl neskutečné štěstí, asi jsem tomu špatnému počasí ujížděl. Za prvních sedmnáct dní jsem dokonce ani jednou nezmokl. Pak přišly dva deštivé dny, ale potom to zase odeznělo a od té doby mě jen občas zastihla nějaká přeháňka, před kterou se stačilo na chvíli schovat. Počítal jsem, že se budou střídat hezké jarní dny s těmi nevyvedenými. Snažil jsem se proto, když bylo hezky, jet, abych si naopak mohl za deště dovolit jet jen krátké etapy. Nakonec jsem díky tomu většinu trasy ujel mnohem dřív, než jsem plánoval a ke konci si mohl dovolit více odpočívat, dokonce si i udělat volno a zajet do Budějovic.

Po cestě se k vám měli přidávat na některé úseky kamarádi.

Moc to nevyšlo. Na severu jsem se sice domlouval s partičkou z Liberce, ale nakonec jsme se minuli. Často to neklaplo proto, že jsem jednotlivými úseky projížděl dřív, než to ti lidé čekali. Ale třeba v Orlických horách jsem se potkal s bývalým spolužákem, u kterého jsem měl domluvené i ubytování. Na jižní Moravě se ke mně přidali jednokolkaři, kteří takhle chtějí objet republiku příští rok, jeli se mnou z Mikulova do Znojma. Ve Slavonicích se pak přidal kamarád na longboardu, s tím jsme to vzali i kousek Rakouskem a vrátili se u Chlumu u Třeboně, dál s námi jel další kamarád na kole.

Na cestě jste oslavil dokonce i narozeniny. Jak?

Velmi komorně. Právě s posledními zmiňovanými kamarády u rybníka jsme rozdělali ohýnek, opekli si buřty, prima jsme pokecali, vypili jsme společně jednu petku pivka, já jsem k tomu dal miniaturu becherovky, kterou jsem s sebou pro všechny případy vezl docela dlouho. Přišla mi spousta blahopřání po telefonu a sociálních sítích. Potom jsem ještě v sobotu zajel do Budějovic, kde se sešla rodina a přítelkyně a lehce jsme to oslavili.

Co vás čeká, až dorazíte do cíle?

Zase práce. Zatím jsme se nedomlouvali, jestli nastoupím v neděli nebo v pondělí. Ale díky tomu, že jsem se v posledních dnech šetřil, nejsem ani moc unavený.

Autor: Hana Svítilová

19.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Podle Chovance by video s Forejtem měli prověřit státní zástupci

Praha - Státní zastupitelství by mělo prověřit, zda se kompromitující video, na němž je údajně zachycen končící šéf hradního protokolu Jindřich Forejt, nemělo sloužit k vydírání. Novinářům to dnes ve Sněmovně řekl ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Nahrávkou by se podle něj měl zabývat i Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) kvůli Forejtově bezpečnostní prověrce.

Nazí brněnští veslaři nafotili kalendář. Třásli jsme se jak ratlíci, smáli se

Brno /FOTOGALERIE/ – Namísto pravidelného tréninku zapózovali před objektivy fotoaparátů. Veslaři z brněnského ČVK se svlékli při tvorbě týmového kalendáře s cílem rozšířit povědomí o tradičním jihomoravském klubu a zvýšit zájem o veslování.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies