VYBERTE SI REGION

Na „výlet“ do ZOO aneb jedno (ne)obyčejné dopoledne s lachtany a tučňáky

Do pražské zoologické zahrady jsem jako návštěvník zavítala nesčetněkrát. Málokdy jsem se ale při pohledu na zvířata v ohradách zamyslela nad tím, co všechno práce o ty roztomilé „čumáčky" obnáší. I proto jsem se jedno zářijové ráno vypravila do Troji znovu, tentokrát ale do „zákulisí". Celé dopoledne jsem strávila s lachtany, tučňáky a jejich „rodiči" – chovateli.

14.10.2013
SDÍLEJ:

Kontrola zoubků, očiček, bříška, ploutví… Nejprve krátká zdravotní prohlídka, zacvičení a nakonec zasloužená odměna v podobě rybFoto: Pražský deník/Michaela Rozšafná

Na podzimní výlet jsem si přivstala. Na rozdíl od návštěvníků, kteří se do zahrady začínají trousit po v deváté hodině, přichází chovatelé do zoo už v sedm hodin ráno. Já jsem dorazila krátce před osmou, kdy už byli všichni v jednom kole… V zázemí pracovníků jsem se seznámila s chovateli Jakubem Mezeiem a Ewou Kasprzak, „vyfasovala" jsem pracovní triko a mikinu, nazula holiny a šla na věc.

Potomek Gastona i lachtaní miminko

Ze všeho nejdřív mě Jakub provedl oním zákulisím, tedy prostorami, kde se zvířata zdržují, když zrovna nejsou na očích veřejnosti. Pětice lachtanů afrických – samec Meloun, samice Julinka, Bára, Abeba a nejmladší lachtaní slečna Wendy – se právě cachtala v malých bazéncích uvnitř pavilonu. „Mají tu slanou vodu, protože trpí na zákaly očí ze sluníčka. Zavíráme je sem denně, vždycky ráno, než přijdou první návštěvníci," sděluje mi Jakub. Na rozdíl od venkovního bazénu je v tomto vnitřním oddělen samec Meloun od samiček. „Stává se, že je zlobí a napadá," žaluje chovatel na dvousetkilového lachtana, který je mimochodem potomek legendárního lachtana Gastona, který při povodních v roce 2002 doplaval po Vltavě a Labi až do Německa. Společně se samicemi je od 20. srpna ve velkém bazénu také nejmladší dcerka Abeby Wendy, která se narodila letos v květnu, a jejímž kmotrem se před několika dny stal mistr světa Vavřinec Hradílek.

Neposlušný tučňák Vztekloun

O kousek dál se dostáváme pro změnu k obydlí tučňáků humboldových. Těch už je o poznání více než lachtanů, i tak si ale chovatelé musejí pamatovat jejich jména. „Poznáme je podle teček na bříšku, které se jim díkybohu během života nemění," vysvětluje mi Jakub a při vyprávění nás bedlivě pozorují zvědaví tučňáci Plzeňačka, Pipi, Milovník, Pinďa a Prokůpek. Zajímavá jména, říkám si, a zajímá mě, podle čeho jim je chovatelé přidělují… „Většinou je to podle povahy nebo nějakého nápadného znaku. Jeden tučňák, který skoro neposlouchá a klidně nás i klovne, se proto jmenuje Vztekloun," sděluje Jakub.
Také u tučňáků se mohou chovatelé těšit z jednoho mláděte, které v současnosti pobývá v separaci – malé místnůstce oddělené od společného výběhu, aby si zvykl na péči chovatelů, především na krmení z ruky. Společnost mu na této „samotce" dělají i dvě nové samice, které byly do Prahy přivezeny z plzeňské zoo.

Každý den jinak

Chovatelé v pražské zoo si rozhodně nemohou stěžovat na stereotyp – každý pracovní den je jiný. V pondělí čistí tučňákům venkovní výběh, v úterý peroxidují bazény u lachtanů, ve středu čistí tučňáčí hnízda, ve čtvrtek jejich vnitřní bazén a v pátek se opět čistí bazény u lachtanů. „Jisté činnosti jsou samozřejmě každodenní, jako je krmení nebo cvičení se zvířaty," popisuje chovatelka Ewa, se kterou se jdu podívat na jednu z takových každodenních aktivit.

Pohladit ano, pusinku ne

Ve čtyřech barevných kyblících nese snídani dospělým lachtanům (malou Wendy stále krmí matka mateřským mlékem), kteří už se na svou „maminku" evidentně těší. Nic ale není zadarmo, a ploutvonožci musí nejprve dokázat, že si svoji ranní mňamku zaslouží. Nejprve je čeká krátká zdravotní prohlídka, vzápětí už hlava lachtanů Meloun poslušně dělá piruetky, válí sudy, tleská ploutvemi, mává, proskakuje obručemi nebo zvoní na zvon. Za každý správně odvedený úkon dostává kousek ryby, občas také pusinku od chovatelky.

Pohladit si největšího lachtaního samce Melouna jsem se odvážila, pusinku jsem ale s díky odmítla

Při zhlédnutí této ranní show, kterou chovatelé s lachtany během dne ještě několikrát zopakují, naprosto chápu, proč je cvičení s lachtany u veřejnosti tolik oblíbené. Odvážím se sama také Melouna pohladit po srsti, pusinku, ke které mě Ewa vybízí, ale s díky odmítám. Přece jen, respekt by si u mě tento „macek" musel získávat o něco déle…

Cvičení s lachtany však není pouze legrace, jak se na první pohled může zdát. Chovatelé mi vysvětlí, že jednotlivé pohybové úkony, které se zvířaty provádí, jsou součástí veterinární prohlídky pro případná veterinární vyšetření. Tímto způsobem je ale „lékařské" prohlídky daleko příjemnější a zábavnější jak pro chovatele, tak pro samotné lachtany.

Čas na odstranění „nadílky"

V pavilonech se jakž-takž orientuji, a proto nastává čas na práci. Navlékám si gumové rukavice, do rukou beru kartáč, drátěnku a hadici a mířím do vnitřní expozice tučňáků. Mám za úkol vydrhnout skálu, kterou během noci tučňáci (mírně řečeno) pošpinili svými výkaly. Zpočátku odmítám nabízenou gumovou zástěru, mám přece gumovky a trocha vody nevadí… „Doporučuji vám obléct si ji. Většina lidí, co to dělá poprvé, se docela zlije," upozorňuje mě však Jakub, a já po pár minutách kvituji, že jsem se nechala přemluvit. Za chvíli jsem opravdu naprosto mokrá…

Na kluzkých kamenech také několikrát zabalancuji, ale tu radost, abych se přímo před zraky návštěvníků za plexisklem vykoupala, přihlížejícím neudělám. Tučňáčí nadělení jsou všude, kam se podívám, a tak se vrhám do jejich odstraňování. V pracovním zápalu v jednu chvíli dokonce zapomenu, kdo že je tu pánem, a proto jen tak tak rukou uhýbám zlověstnému zobáku, kterému se snažím vyčistit „pokakané" hnízdo. Jestli to byl sám vzteklý Vztekloun, zatím (naštěstí) nepoznám.

Manekýny nehledejte

Hotovo mám asi za hodinu, ruce mě už pěkně bolí a já poznávám, že práce chovatele není žádné šolichání. Jak jsem za chvíli zjistila, umývání expozice mi sice trvalo minimálně jednou tolik času, než je u chovatelů běžné, přesto mám ale radost, že jsem mohla alespoň takovým málem vypomoci. Co chvíli jsem byla vděčná sama sobě, že nenosím dlouhé nehty (a už vůbec si je nelakuji), nepoužívám make-up a že mám krátší sestřih vlasů. Žádné fiflenky mezi chovatelkami v zoo nejspíš nenajdete…

Záviděníhodný je nicméně elán a nadšení, s jakým tu svoji práci odvádějí. Jak Ewa, tak Jakub nepopírají, že chovatelství je v podstatě jejich vysněná práce a že si ani nedokáží představit, že by měli v životě jiné zaměstnání. „Šel jsem sem pracovat hned po střední škole, neměnil bych," říká dvaadvacetiletý Jakub. Jeho kolegyně Ewa pracovala několik let v zoologické zahradě ve Wroclawi v Polsku, po absolvování stáže v pražské zoo tu ale zůstala a v pavilonu ve spodní části zahrady pracuje už dva a půl roku. „Dokázala jsem se kvůli tomu i naučit česky," usmívá se. Oba chovatelé se zároveň shodují na tom, že doma už žádného zvířecího mazlíčka nechtějí, na pracovišti si jich podle svých slov užijí dosyta.

Dopolední čištění je hračka

Před jedenáctou hodinou se jdu ještě jednou pokochat cvičením a krmením lachtanů, kteří opět dostanou svoji dvoukilovou dávku mořských ryb. Načež beru znovu do ruky drátěnku, tentokrát dezinfikuji káď na přípravu další várky rybí potravy na následující dny. Poté ještě jednou vyčistím hadicí pavilon tučňáků, tentokrát už je to ale hračka. Za dvě hodiny, které od předchozího čištění uplynuly, toho pochopitelně nezvládli vyprodukovat tolik, co za celou noc.

V půl dvanácté se z pracovního úboru opět převlékám do „civilu", také chovatelé odcházejí na zaslouženou přestávku na oběd. Po něm se ale – na rozdíl ode mě – vrací zpět a pokračují v kolečku nakrmit-zacvičit-uklidit až do čtvrté hodiny odpolední. Rozejdou se domu, a v sedm ráno začíná všechno pěkně nanovo… Meloun, Abeba, Wendy i banda tučňáků v čele se Vzteklounem se ale svých „páníčků" už jistě nebudou moci dočkat.

Autor: Michaela Rozšafná

14.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies