U nás bychom jim zřejmě dali přívlastek šotolinové: Kámen a prach. To ale k odlehlým koutům světa prostě patří a proto mě nijak nepřekvapují. Ta volnost neposkvrněné přírody a svoboda života mi komfort hladkého asfaltu plně nahrazují. Čistota a idylická modř dravých řek je balzámem na unavené svaly, které na prašných cestách dostanou zabrat. Nocleh a usínání ve stanu na břehu zurčící řeky, to je recept na stresem devastovanou lidskou psychiku. To vám, kteří žijete v lidských mraveništích, mohu s klidem předepsat, aniž bych byl lékař.

A propós, když jsem se dotkl lékařské terminologie, nemůžu nevzpomenout další lidské setkání, které i v patagonské pustině nejsou neobvyklé. Před několika dny jsem si tak poklidně šlapal nějaký ten dvoutisící kilometr své cesty a přitom jsem se „kochal" nádhernými scenériemi, když mě dojel jeden z podobných dobrodruhů. Tentokrát jím byl polský lékař, se kterým jsme na chvíli spojili svoji cestu a při tom šlapání patagonskými kilometry si předávali životní zkušenosti. Samozřejmě řeč se stočila na naše vybavení. Nad mojí skládačkou kroutil hlavou, a když jsem si já pořádně prohlédl a poslechl jeho náklady na samotné kolo, zjistil jsem, že moje „Tercka" je o více jak pět tisíc euro levnější. Přesto jsme se shodli, že kolo, ať obyčejná skládačka či vytuněný speciál, je ideální průvodce pro čištění hlavy, ale také pro seznámení se se zajímavými lidmi, kteří vás vždy něčím obohatí. Strávili jsme spolu pár desítek kilometrů, jeden večer a pak si jeli každý svojí cestou. I to je svoboda Patagonie.

V chilských hor vás zdraví Mira Šlegl

Čtěte také: Napříč Jižní Amerikou: Vánoce ve skládačkové Patagonii