Vyplnil jsem jej také návštěvou sopky Llaima a celého národního parku, který je v jeho okolí. Sopky mě v této části Patagonie okouzlují a tak jsem nemohl vynechat tento národní park. Překážkou se ale stalo vstupné. V Chile jsou národní parky volně přístupné, ale tento je zpoplatněn částkou, kterou mám vyčleněnu na jídlo během celého jednoho dne a to se mi nechtělo obětovat. Nakonec zvítězila české vynalézavost. Vyčkal jsem na chvíli, kdy hlídač u vstupu horlivě sledoval fotbalový zápas v televizi, podvlékl jsem se pod jeho okénkem a dal spurt z jeho dohledu v sopečném prachu. Odměnou mi byl nádherný bivak v přírodě a ranní osvěžení vodou z bystřiny vytékající přímo z jeskyně. Lepší vodu jsem snad nikdy nepil… Pak už přišla na řadu „servisní dovolená" u kamaráda v Los Ángeles, kdy jsem dal dohromady sebe i kolo a vydal se do hlavního města Chile, Santiago de Chile. Po cestě jsem narazil na silnici na hasiče, kteří jsou tady v Chile dobrovolní a tak si „vydělávají" tím, že stojí u cesty

a vlastně vybírají od kolemjedoucích. U nás by tomu možná někteří řekli žebrání, ale Chilané to berou jako naprosto přirozenou věc a bez problémů hasiče finančně podporují.

Santiago mě celkem příjemně překvapilo. V mých představách jsem jej viděl jako typické latinsko-americké město, ale realita jej ukázala jako moderní americkou metropoli, kterou budu chválit, kudy budu jezdit.

Jen po ní jsem najezdil na mé skládačce na třicet kilometrů a samozřejmě to byl zcela jiný svět, než cesta mezi vulkány a tlačení kola zabořeného po vidlice do sopečného popela. Po dnech strávených v civilizaci mě čeká 250 km „oblíbenou" šotolinou na nejvyšší bod mé cesty, který je ve výšce 4.800 metrů nad mořem. Doufám, že mi v ní nebude chybět kyslík a i za týden se s vámi budu moci podělit o své zážitky.

Z Chile vás zdraví Mira Šlegl