VYBERTE SI REGION

Petr Jahoda o Nové Guineji: Nikdy mě nechtěli sníst

Kancelář prezidenta Českého klubu cestovatelů a dobrodruha Petra Jahody není obyčejná kancelář, ale malá chata uprostřed přírody u Priglu čili Brněnské přehrady. Sám o sobě tvrdí, že je bezdomovec, který bydlí v kanceláři jeden a půl kilometru za zákazem vjezdu. Srnky mu chodí metr od oken a na ptáky kouká ze své „voliéry" z dvaceti centimetrů. Obdivuhodný vztah k přírodě v něm jistě utužily i jeho cesty na Novou Guineu za stromovými lidmi, kteří neváhali zabít a sníst člověka ze znepřáteleného kmene.

12.2.2015
SDÍLEJ:

Petr Jahoda na Nové Guineji.Foto: archiv Petra Jahody

Jezdíte hlavně tam, kde dodnes žijí nahatí lidé. Kde to je?

Nejdřív bych specifikoval termín nahatí lidé. Jedná se o přírodní národy, které žijí tradičním způsobem života, jako žily před dvaceti tisíci lety v době neolitu. Loví luky a šípy, používají kamenné sekery, zbytečně se neoblékají, jenom tak, jak potřebují.

Zatím jezdím na Novou Guineu, a to jak na Papuu Novou Guineu, tak na západní, indonéskou Papuu, kde žijí úžasní stromoví lidé, ke kterým jezdím už 18 let několikrát za rok. Takže mezi lidmi z doby kamenné mám opravdu dobré kamarády. Potom hodně jezdím do Etiopie, kde přírodní národy žijí v povodí řeky Omo. Jezdívali jsme do Středoafrické republiky k Pygmejům, ale tato oblast je v současnosti pro všechny rozumné lidi, kteří chtějí ještě žít, nepřístupná. Jezdím také do Namibie a na ostrov Siberut v Indonésii. Na všechna tato místa se pravidelně vracím, proto jsem se rozhodl, že si založím cestovku, jelikož já sám bych na to neměl peníze.

Byl jste vedoucím možná první turistické expedice na Nové Guineji, které se podařilo dosáhnout kmene Moi, kde do té doby nikdo nebyl, kromě misionářů. Jak navazujete kontakt s lidmi, kteří na žádný kontakt nejsou zvyklí?

Nejde mi o to, být někde první, jde mi o to, být tam včas. Ještě nikdy jsem nepřišel nikam, kde by přede mnou nebyli misionáři, takže ti domorodci už mají nějaký kontakt za sebou.

Normálně přijdu do vesnice a slušně pozdravím, česky. Česky těm lidem řeknu, že jsou strašně fajn a zeptám se jich, jestli bychom se u nich mohli posadit a najíst. A pokud na nás nevyběhnou s lukem a šípem, dám jim třeba tabák a ono už to pak jde samo. Někde nás už druhý den nechtějí, takže nám jasně dají najevo, že by bylo lépe, abychom odešli, jinde nás zase vítají se zbraněmi a hrozným řevem, ale za pár balíčků tabáků se staneme přáteli. Někde nás přepadli, někde okradli, je to různé.

Za těch skoro dvacet let cestování za přírodními národy ale mohu říct, že příjemné zážitky jednoznačně převažují. Nikdy jsem nebyl v ohrožení života.

Vozíte jim i jiné dárky, kterými můžete získat jejich přízeň?

Petr Jahoda na Nové Guineji.Snažím se nevozit jim nic, co oni sami ne - mají. To znamená věci z naší doby. Například na první expedici ke kmeni Korowai Dalam, kam jsme se v roce 2011 vypravili bez nosičů, kteří se báli, že by je mohli sníst, a která nakonec byla jednou z nejúžasnějších, jakou jsem kdy zažil, jsme vezli jako vždycky tabák, do malých pytlíčků nasypanou sůl a cukr a vzali jsme s sebou i čaj. To bylo vše.

Ochutnal jste jejich stravu, sdílel s nimi je - jich obydlí. Jaké to je pro člověka z Moravy?

Těžké, protože nemají ani víno, ani slivovici, dokonce nemají ani pivo. Když se na to podívám s ohledem na to, že společně se mnou papuánskou stravu ochutnaly už stovky lidí, mohu říct, že třeba ságo, což jsou sladké bram - bory, většině lidí chvíli chutná. Ságové červy všichni chtějí ochutnat a někteří tvrdí, že jim chutnají. Je to prostě exotika. Ale ochutnávání místní stravy k cestování prostě patří, jinak se o těch lidech nic nedozvíte. Jídlo je většinou tepelně zpracované, takže by nemělo být rizikové. A hlavně vás s těmi lidmi velmi sblíží fakt, že jíte to, co oni. Když neochutnáte jejich stravu, často získají pocit, že se jich štítíte.

Nabízíte vy jim ze svých zásob?

užitečné odkazy
www.jahodapetr.cz
www.papuatrekking.com

Občas ano, ale mohu říct, že většinou jim to nechutná. (smích) Vzpomínám si, když jsme jed nomu chlapíkovi dali sušené maso. On na nás pořád tak divně koukal a žmoulal to v puse. Tak mu říkám: Ježišmarjá, tak to vyplivni. Přikývnul, vyplivl to do ruky a s úsměvem zahodil. Ale nerad nabízím ze svých zásob, protože některé národy sice neumějí obchodovat, ale umějí si vzít. Takže se nám potom stalo, že lidé, kteří domorodcům rozdávali dobroty, které jim chutnaly, se pak divili, že mají vykradený batoh.

Jaká je kmenová hierarchie v takovém primitivním společenství?

Zpravidla u všech přírodních národů žijí muži a ženy odděleně. Muži nechtějí mít se ženami nic společného. Když jim ženy nesou jídlo, musí zaklepat a zdvořile se zeptat, jestli mají hlad. Rozdělený je i majetek. Manželství začíná tak, že si muž musí ženu ulovit, ukrást nebo si ji koupit od jiného klanu. Tudíž ta žena je jeho majetkem. U nás byla podobná forma manželství ještě před nějakými sto lety, kdy se uzavírali sňatky výhradně z rozumu a rodiče diktovali dětem, koho si mají vzít, kdo má nejvíc peněz, aby došlo ke spojování majetků.

Uctívají stromoví lidé nějaké bohy?

Některé kmeny věří v kameny, další ve stromy, jiné ve dřevo obecně. Každý člověk potře - buje někoho, komu by řekl, že je mu špatně, ať udělá, aby mu bylo lépe. U všech národů vždy existovali šamani, kněží a podobně, kteří komunikují s bohy a jejich prostřednictvím pak řídí život ostatních, bohužel většinou ve svůj vlastní prospěch.

Se zájemci pořádáte expedice do svého druhého domova na Papuu ke stromovým lidem, tedy lidem, kteří si staví svá obydlí na stromech. Jak taková expedice probíhá?

Petr Jahoda na Nové Guineji.

Lidé se přihlásí, já jim řeknu, co je čeká. Oni už to zpravidla vědí, protože mě znají, mají reference nebo četli mé knihy či webové stránky. Přiletíme na místo, já vyřídím povolení k pobytu, další den už letíme soukromým letadlem do džungle a ještě týž den z polního letiště vyrážíme k nějakému kmenu, a když se všechno podaří, první noc už spíme v jeho vesnici. Nehoníme se po lese, nechodíme zbytečně daleko, protože tam nejedeme hrát si na hrdiny, ale chceme si užít společnost tamních obyvatel. Potom jsme třeba dva tři dny v jedné chalupě a chodíme s domorodci na veškeré práce, které dělají během dne. Kácíme ságové palmy, lovíme ryby a zvířata, zpracováváme ságo, díváme se, jak rozdělávají oheň. Je to zajímavé, protože kromě toho, že oni zajímají nás, zajímáme i my je. Je to takové oboustranné pozorování. Pak se přesuneme dál. Většinou navštívíme dvě až čtyři vesnice během čtrnáctidenní túry. Máme i třídenní rezervu, protože kdyby náhodou pršelo, nepřiletělo by pro nás letadlo. To pak máme program u kmene Dani, kde nám předvedou to, co tam ještě před deseti lety bylo a dodnes částečně je tradičním životem. Jedná se o ukázky boje, tanců a podobně. Ale když se ještě vrátím do džungle, tam jsou krásné večery a noci. Domorodci totiž hodně spí přes den, jelikož nemají co dělat, a v noci se někteří vzbudí a začnou si zpívat sami pro sebe. Do toho šumí déšť. To jsou nádherné chvíle.

Jakým jazykem se s nimi domlouváte? Česky?

Často česky. Už Jára Cimrman totiž vyslal lidi, aby naučili přírodní národy mluvit česky, protože se nechtěl učit všechny ty jazyky. Česky se domluvíte všude na světě, dokonce se česky občas domluvím i v Praze, což je podle mých kamarádů problém. (smích) Samozřejmě umím i indonésky, protože na Nové Guiney je přes tisíc jazyků. Je to lingvisticky nejbohatší země na světě. Většinou s sebou máme nosiče, kteří umí indonésky a mluví i tím místním jazykem, takže se hodně domlouvám přes ně. Nebo si s sebou beru takového styčného důstojníka, který komunikuje s místními i s nosiči. Ale když jdeme sami, je nejlepší čeština.

Kolika let se místní dožívají?

Petr Jahoda na Nové Guineji.Antropologové tvrdí, že se dožívají třiceti až čtyřiceti let, ale já říkám, že to není pravda. Ke stromovým lidem jezdím osmnáct let a mohu srovnat fotky lidí, kteří vypadali na čtyřicet let, když jsem za nimi začal jezdit, a dneska je jim padesát možná šedesát a vypadají téměř stejně. Jsem přesvědčený, že se dožívají kolem padesáti i šedesáti let. Domorodci nevědí, kolik je jim let. Guinea je ostrov jedné sezony, kde deset dnů prší a deset dnů prší ještě víc. Nejdelší časový úsek, který jsou schopní rozeznat, je od úplňku do úplňku. Tak schválně, kolik je vám úplňků?

Na co umírají?

Často na zranění, která se zanítí a začnou hnisat. Dále je kosí tropické nemoci jako je malárie. Na ni umírají hlavně v dětském věku, protože dítě, které párkrát malárii přežije, si vytvoří protilátky.

Chtěl vás někdo sníst?

Nikdy. Dostali jsme se do vypjatých situací, ale vždycky se to vyřešilo diplomaticky.

Jaké vztahy mezi sebou mají kmeny na Nové Guinei?

Když se zamyslíme nad tím, proč je na tak malém území přes tisíc jazyků, vyjde nám z toho, že se asi moc rádi nemají. Dřív to bylo tak, že když někdo z jednoho kmene navštívil jiný kmen, tak ho za odměnu zabili a snědli. Dodnes se tam odehrávají drsné kmenové války. Papuánci se mstí za vraždu svého soukmenovce třeba tím, že zabijí deset lidí z kmene, který jeho smrt zavinil. Ta nevraživost je tam zakořeněná. Souvisí s ochranou území a potravinových zdrojů. Kanibalismus byl často rituální. Člověka snědli z pomsty a zároveň jako odstrašující příklad pro ostatní.

Jakou budoucnost podle vás mají stromoví lidé?

Podle mě budou během dvou tří let zcela civilizovaní, protože sami chtějí. Už teď existuje jen pár vesnic, které žijí tradičním způsobem života. Když se mě někdo zeptá, kdy je nejvhodnější doba na návštěvu Papui, už léta odpovídám, že vloni.

Těžařské společnosti drancují džungli, tím pádem se tam dostávají peníze, za které si domorodci mohou koupit oblečení a další věci. Ale myslím, že pro ně je civilizace přínosem. Dostanou léky, neumírají jim děti, mohou studovat. Misionářům na západní části Nové Guinei se podařilo takřka úplně ukončit kmenové války. Lidem, kteří říkají, že by se přírodní národy měly nechat tak, jak jsou, říkám, že západní Němce asi také muselo mrzet, že u nás proběhla sametová revoluce a že už se k nám nemohou jezdit dívat, jak stojíme fronty na toaletní papír. A také možná říkali, nechte je být, vždyť těm lidem je tak dobře.

V čem bychom si z přírodních národů měli vzít příklad?

Petr Jahoda na Nové Guineji.Ze vztahu k přírodě. Oni jsou s ní v dokonalém souladu. Líbí se mi, když člověk, který žije v pralese, úzkostlivě šetří s palivovým dřívím. Nedrancují přírodu. Mají palmy, které nikdy nekácejí, protože vědí, že na nich rostou listy vhodné na výrobu nádobí. Zajímavé je, že každá ságová palma v pralese má svého majitele a všichni vědí, komu patří. Mají téměř neomezené zdroje, ale přesto s nimi šetří!

Lidé často vyrazí do neznámých končin s velkými plány, které ale mnohdy skončí hned po příletu do země, kdy je někdo okrade. Jak se nenechat okrást?

Na to není žádný recept, ale na svých webových stránkách www.jahodapetr.cz mám přímo odkaz, jak se kde krade. Jsou tam popsány některé způsoby okrádání turistů. Důležité je používat licencované taxíky, aby vás nenaložil někdo, kdo je domluvený s partou, která auto zastaví a okrade vás. Nenoste peníze v peněžence ani v ledvince, ale ledvinku noste. To je první, po čem zloději jdou. My máme v ledvince třeba deset dolarů a nějaké věci, které můžeme postrádat. Když vás někdo přepadne, sundáte ledvinku a dáte mu ji, aby měl nějakou kořist a nechal vás být.

Kolik dní v roce jste na cestách?

Býval jsem devět měsíců z roku venku a tři měsíce doma. Teď už je to naopak. Mám rád i naši přírodu a chci si ji užít.

Co děláte, když necestujete? Čím se živíte?

Napsal jsem nějaké knížky, naposledy Mongolsko na koních, a dělám besedy pro veřejnost. Mám třeba besedu nazvanou Papua, můj druhý domov, která mapuje mé zkušenosti z osmnácti let cestování do těchto končin. Je tam také prezentováno kolem patnácti přírodních národů, které na Papui žijí. Živím se tak, jak se vždycky živili cestovatelé, zprostředkováním svých zážitků dalším lidem.

Petr Jahoda (*1963)- Žije v Brně. Byl účastníkem nebo organizátorem mnoha významných expedic zejména k přírodním, divoce žijícím národům světa (Papua Nová Guinea, Západní Papua – Irian Jaya, Siberut, Etiopie, Keňa, Namibie, Středoafrická republika). Mimo to je organizátorem expedic do vysokých hor a za polární kruh. Byl jedním z organizátorů a účastníků úspěšné expedice do Pamíru na Pik Lenina (7134 m). Má za sebou bezpočet dalších vysokohorských výstupů na známé i méně známé vrcholy – Matterhorn, Mont Blanc, Kilimandžáro, Carstensz Pyramid (Puncak Jaya) a další.
- Publikuje v českých i zahraničních časopisech a magazínech, nafilmoval přes deset dokumentárních filmů pro Českou televizi, je autorem šesti cestopisně- etnograických knih.
- V současné době pracuje jako vedoucí náročných expedic v CK Poznání a nadále se věnuje své vlastní expediční činnosti. Komerčně se specializuje na Novou Guineu a Afriku. Je zakladatelem serveru Papua Trekking. Od roku 2000 je prezidentem Českého klubu cestovatelů.


Filip Lukeš

Autor: Redakce

12.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies