VYBERTE SI REGION

Pěšky po Španělsku: Politiku jsem na pouti úplně vynechal

Sedmnáctá etapa. Dnes jsem si vytknul dost odvážný cíl, dojít do Banos de Montemayor, což je asi pětatřicet kilometrů. Chvíli jsem šel s německým poutníkem, ale měl tak dlouhé nohy a krok, že jsem mu brzy nestačil.

12.5.2010 1
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: shutterstock.com

Sluníčko už ráno pěkně hřálo a cesta vedla mezi pastvinami, posetými lučními květinami. Počasí ve Španělsku i vývoj vegetace mi připomíná náš červen. Zvlášť odpolední slunce má už pořádnou intenzitu a pěkné intenzity dosahuje i opálení mé hlavy a rukou, které jsou vystaveny téměř celý den sluníčku.

Po prvních pěti kilometrech mě čekala návštěva dalšího historického skvostu, pozůstatků antického města Cáparra, které protíná původní historická cesta Via de la Plata, vedoucí ze severu na jih. Bylo postaveno v jedné z nejúrodnějších oblastí provincie Cáceres v údolí řeky Ambroz.

Daří se mi dobře…

Důvodem pro stavbu města byl kromě úrodného kraje i hojný výskyt stavebního materiálu, který se tam nachází, zejména ložiska břidlice a žuly. Musel jsem si hodinu počkat, neboť otevírali až v deset, ale stálo to za to. Vstup byl zdarma a následovala nádherná procházka po rozsáhlém areálu, který má rozlohu dvanáct hektarů.

Úžasná podívaná, a třešničkou na dortu byl více než třináct metrů vysoký oblouk, stojící na čtyřech pilířích. Od průvodce jsem se dozvěděl, že je areál jediný svého druhu v Evropě. Jeho součástí je i krytá expozice různých archeologických nálezů.

Psychicky jsem na tom stále dobře. Dá se do určité míry říci, že i daleko lépe než před cestou. Jak si tak krok za krokem jdu, vychutnávám si krásu těchto nevšedně -všedních dnů. S radostí pozoruji květy kolem cesty i ještěrky, které se vyhřívají na kamenech, a mám radost z každého dne. Být sám se sebou mi také vůbec nevadí, a tak se mi cestou honí v hlavě různé věci z minulosti, i plány do budoucna.

Zatím jsem ještě ani nepoužil Ipod, který mám doslova narvaný relacemi z rozhlasového archivu. Nějak jsem necítil potřebu, a když jsem jednou týdně na internetu, nevyhledávám moc informací, politiku jsem vynechal vůbec. Dlouhou trasu jsem nakonec zvládnul, ale docela s vypětím sil, navíc se ozývaly puchýře na chodidlech.

Asi deset kilometrů před cílem jsem na úpatí hor procházel městem Aldeanueva del Camino se zajímavou architekturou, jinou, než jakou jsem ve Španělsku zatím viděl. Chvíli jsem se procházel spletí ulic sestavených z domů s dřevěnými pavlačemi a kochal se těmito urbanistickými skvosty.

V cíli, hezkém lázeňském městečku pod sněžnou horou, jsem našel místní Albergue zavřený. Na dveřích byl vzkaz ve španělštině s telefonním číslem. Měl jsem ale štěstí, kolem šel Španěl, který uměl anglicky (což je zde i u mladých lidí výjimkou), zavolal mi tam a pak načrtl plánek, jak se dostanu do levného penzionu ve městě, kde právě sedím a píšu reportáž.

Objev jedlých kaštanů

Osmnáctá etapa. Po snídani, kterou jsem doplnil vynikajícím brandy, jsem šel do balneária vyzkoušet léčivou sílu zdejších termálních pramenů. Bazén s termální vodou tam nebyl, ale čekala na mě napuštěna vana se 43 stupňů teplou sirnou termální vodou, do níž byl vháněný kyslík. Těch dvacet minut bylo opravdu velmi příjemných, zkrátka relaxace, jak má být. A pak dalších dvacet minut na lehátku v odpočívárně.

Dnešní Camino jsem tak zahájil poměrně pozdě. Z města jsem vyšel úderem jedenácté a rozhodně jsem nečekal, že ujdu tolik, kolik jsem nakonec zvládl.

První část cesty vedla přes hory, asi třináct set metrů nad mořem. Místy byla poměrně zima a vegetace nebyla tak bujná jako v nižších polohách. Připomínalo mi to tam náš duben. Mnoho stromů bylo ještě bez listí, na loukách kvetly petrklíče a něco podobného modřencům. Z nových plodin jsem na cestě zaznamenal aleje jedlých kaštanů.

A opět nikde žádné průmyslové komplexy, ani malé, ani velké, jak je tomu zatím po celou mou už několik set kilometrů dlouhou trasu. Procházel jsem také dvěma španělskými vesnicemi, La Calzada de Bejar, Valverde de Valdelcasa a Valdelcasa. Kdybych v nich sem tam neviděl auto, myslel bych si, že jsem se vrátil nejméně o sto let zpátky.

Lubomír Brož

12.5.2010 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies